Josef Zemek: Čas oponou trhnul a změněn svět… a z klasiků se stávají literární fekálie…?!?

Jsem rád, že se na internetu debatuje o „školní četbě, a tím spíše, že tuto debatu rozpoutal žák školou povinný. Pokusím se otevřít další perspektivy.


Do školy jsem chodil ještě za reálného socialismu. O seznamech povinné četby se teď rozepisovat nebudu. Soustředím se na to, jak se s literárním dílem pracovalo tehdy a jak teď.

Babičku jsme na gymnáziu četli v prvním ročníku. Studenti jsou ještě „vyjukaní“ a mnozí z nich nezkoušejí, co si mohou ke své češtinářce dovolit, aby nedostali pětku ze čtenářského deníku za to, že napsali, že je kniha nudná. A v mnohých rodinách takto rodiče vedli své děti. Taková byla doba, málokdo si dokázal představit jiné myšlení. V té době nás nikdo nevychovával k vyjadřování vlastního názoru. Student, který „tomu nerozumí“, se doma ptá, „co tam mám napsat“. Jeho babička a otec chodili do školy každý v jiné době, každá doba toto dílo vnímala jinak, a tak student(ka) uslyší různé názory – a který je ten „správný“? Správné je pro něj to, za co dostane jedničku. Kritické myšlení u nás tehdy používal málokdo – skoro všichni jsme se narodili v ideologické šněrovačce (a kdo se z ní vymanil, stal se nepřítelem státu).

Studenti, kteří neprošli čtenářskou výchovou, hledají v literárním díle hlavně děj, s ostatními složkami díla (jazyk, postavy, prostředí) nepracuje. Je tedy přirozené, že z díla, které čte, protože mu to někdo dal za úkol, hledá ten děj. Také jsem ho hledal.

Našel jsem ho málo, a dnes si opravdu nepamatuji, proč jsem při psaní čtenářského deníku neuvážil, že děj v Babičce není to hlavní, je to prostředek k vyjádření něčeho jiného. A ten obsah jsem zdaleka nezjednodušil tolik jako např. Karel Hynek.

Co by mne ve škole potkalo, kdybych svůj názor vyjádřil kreativně, jako je tomu v různých napodobeninách Vrchlického textu Odpoledne na Sterém bělidle nebo v mnohem méně zdařilých „odvarech“ ze současnosti.

Čas oponou trhnul a do české kotliny vtrhla svoboda a 15 let po ní také nová média a globalizace. Dnešní děti jsou vychovávány ke svobodnému vyjadřování. Jestliže žákovi bez patřičného kontextu ukážeme dílo z 19. století, nedivme se, že dojde ke konfliktu mezi 19. stoletím a současností. Sebevědomý žák nám pak sdělí svůj názor, že ono dílo je literární exkrement dobrý leda pro plačtivé klimakterické důchodkyně, které žijí někde v pralese, kde není Facebook ani Kaufland. Už není ideologický korzet, který by ho usměrnil „Božena Němcová patří k základním kamenům české literatury, jak o ní můžeš takhle mluvit, ty barbare?“

Co s tím? Učit děti vnímat umělecká díla – ne jim zjevovat, co je správné, leč ukazovat jim různé možnosti a způsoby vnímání díla, inspirace atd. K tomu slouží např. čtenářské dílny. Odborníkem na ně je kolega Miloš Šlapal (např. clanky.rvp.cz/clanek/o/z/2719/DILNA-CTENI-V-PRAXI.html).