Josef Soukal: O (tzv.) povinné četbě

„Paní učitelko, prosím vás, co to má být?“ Pro část dnešních děti typicky málo zdvořilou větou otevřel žák osmé třídy svůj nedlouhý čtenářský záznam k Babičce, dílu klasickému, ovšem také velmi problematickému, pokud se ocitá v tzv. povinné četbě pro žáky základní školy. Záznam pak vyučující umístila na Facebook, kde se záhy stal impulzem pro vášnivé spory nejen o „povinnou“ Babičku, ale také o četbu vůbec. Diskuse už byla reflektována i v seriózních médiích. Přinesla myšlenky a vyjádření víceméně očekávané, někdy exaltované („Podle mě nejlepší a nejupřímnější recenze na Babičku, kterou jsem kdy četla“), někdy méně a jindy naštěstí více rozumné. Nejde jen o to, že povinná či školní – de facto ovšem mimoškolní četba – by měla být především motivační a že by dětem měly být nabízeny tituly odpovídající jejich věku a zájmu, ale především o to, aby učitel dokázal žáky k četbě motivovat svým vlastním příkladem a způsobem výuky.


K tématu se vrátíme na konci léta, nyní kromě upozornění na aktuální příspěvky přinášíme některé volně související zajímavé odkazy: ZDE, ZDE a ZDE.

Jeden z ohlasů, jehož autorem je Josef Zemek, nabízí mj. bezděčné generační srovnání čtenářských záznamů a také přístupu žáka i učitele k nim: ZDE.

Za pozornost stojí audiotéka Českého rozhlasu; když nic jiného, mohla by učitelům pomoci při zprostředkování estetického prožitku z uměleckého textu: ZDE.

Znovu upozorňujeme i na jedno z loňských čísel časopisu Host (5 / 2014), v němž je recepce české klasiky důležitým tématem: ZDE.

V Hostu najdeme mj. rozhovor s (velmi skeptickým) literárním historikem Václavem Vaňkem:

Je správné, aby babička i v dnešní době šukala po světnici?

Jak by to mohlo být „nesprávné“? Pokud se ale ptáte na to, jestli je správné, že k četbě Babičky jsou nuceni i lidé tak primitivní, že nejsou schopni odhadnout nebo dohledat dobový význam toho slovesa, tak je zřejmé, že vinu nesou ti, kteří je k tomu nutí. Učitelé – a potom různí „přibližovači“ klasické četby, kteří na špatně nastavené koncepci výuky literatury parazitují.

Jak vnímáte snahu zpřístupňovat klasickou českou literaturu její modernizací? Kde končí chvályhodný záměr a začíná parazitování?

A proč by vlastně měla být česká klasická literatura „zpřístupňována“, nebo dokonce „modernizována“? Nebylo by moudřejší, kdybychom ji nechali těm nemnoha odborníkům a kultivovaným čtenářům, kteří přirozeně cítí své spojení s ní, a nesnažili se z ní pořád vydojit nějakou „aktuálnost“ a „zajímavost“? S chvályhodným záměrem jsem se v oblasti aktualizací klasiky nesetkal. Vždy šlo o lépe či hůře maskovanou snahu vydělat peníze na něčem, co už je bezpečně mrtvé, a tedy neschopné se bránit.

Více ZDE.

Převzato z webu Asociace středoškolských češtinářů