Josef Soukal: Maturitní kánon spisovatelů a literární historie na střední škole

V souvislosti s úpravou katalogu požadavků pro maturitní zkoušku (didaktický test) z českého jazyka a literatury od roku 2015, konkrétně s výrazným rozšířením požadavků vztahujících se k literární historii, se znovu diskutují otázky týkající se nejenom maturitní zkoušky, ale i výuky literární historie vůbec. Proč zařazovat literárněhistorické úlohy do didaktického testu? V jaké míře literárněhistorické poznatky testovat? Je nutné zabývat se literární historií komplexně? Máme konkrétně uvádět poznatky pojímané jako nezbytné, kanonické? Co všechno je třeba v této souvislosti formulovat a vymezit? Stačí nám k tomu kánon spisovatelů? Je kánon vůbec nutný?


Než se pokusíme odpovědět, připomeňme si znění příslušné položky v katalogu pro r. 2016:
1.8 orientuje se ve vývoji české a světové literatury

• prokáže základní přehled o vývojovém kontextu české a světové literatury;
• identifikuje podle charakteristických rysů základní literární směry a hnutí;
• přiřadí text k příslušnému literárnímu směru

Literární historie byla donedávna dominantní složkou výuky češtiny na střední škole. V souvislosti s novou maturitou se tento stav radikálně mění¹, ba zdá se, že někteří učitelé poměrně rychle přešli z extrému do extrému a na výuku literární historie téměř rezignovali².

V prvních třech ročnících nové maturity se literární historie objevovala především u ústní zkoušky. Žák se na základě volby děl pro svůj seznam četby mohl připravit na určité výseky z literárních dějin a zbytek pominout. Jakás takás celistvost byla garantována tím, že se díla vybírají povinně z různých období, na druhé straně penzum poznatků požadovaných u zkoušky – vyjdeme-li z vyjádření objevujících se v různých maturitních diskusích – nebývalo velké a stačilo třeba několik prostých fakt. Žáka prakticky nemohlo nic překvapit, „nehrozily‟ mu problémové otázky zaměřené např. na srovnání díla či jeho prvků s jinými díly daného období apod. (Pomiňme, že metodika zkoušky podobné otázky nezapovídá.)

V tomto kontextu se jistý návrat k literární historii, k jejímu komplexnějšímu a částečně také náročnějšímu pojetí, jeví jako logický. Tím spíš, že tato oblast svými přesahy k dalším druhům umění, ke kultuře, ale i k filosofii či k dějinám vůbec u maturity zastupuje humanitní složku vzdělání, její význam se tedy nevyčerpává jedním oborem.

Podle katalogu požadavků má žák prokázat „základní přehled o vývojovém kontextu české a světové literatury‟. Co si pod tím představit? Má-li to být přehled ne jen útržkovitý, ale skutečný, mělo by se žákovi nějakou formou dostat uceleného výkladu dějin slovesnosti od počátků k dnešku. K tomu patří jednoduchá, ale přehledná periodizace a základní charakteristika jednotlivých období, včetně uvedení stěžejních žánrů, autorů a děl. Toto poučení by mu mělo nejen přinést literárněhistorické znalosti, ale vybavit ho zkušeností, jež mu pomůže při volbě vlastní četby (a to nejen s ohledem na maturitu) a umožní mu poučeněji vstupovat do interakce autor – čtenář, pochopit místo a význam konkrétního literárního díla v rámci literatury jako takové.³ Je zřejmé, že pro takovýto výklad pouhý kánon autorů nestačí, a to ani ve spojení s významnými literárními směry a skupinami (viz podbody výše citované položky z maturitního katalogu).

Je nutné kánon literárněhistorických poznatků sestavovat? Vždyť např. výukový kánon spisovatelů a děl objektivně existuje, aniž by byl sepsán. Žádný seriózní středoškolský češtinář nevynechá – zůstaňme u české literatury – pojmy národní obrození či samizdatová literatura, jména nebo tituly jako Kosmas, Hrabal, Seifert, resp. Kytice či Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, a určitě nevyžaduje a nepotřebuje, aby mu je kdokoliv pro výuku předepisoval. Kánon se utváří (a proměňuje) zcela připrozeně, v souvislosti s literárním děním, a učitel se ho dobírá už na základě struktury a obsahu studia svého oboru, dalším (samo)studiem fundovaných literárněhistorických děl a učebnic, vlastní četbou atd.⁴
Pokud bychom přistoupili na logiku tvrzení „co v katalogu není výslovně uvedeno, nesmí se testovat‟, dospěli bychom k absurditám typu mnohasetpoložkového výčtu testovatelných faktů (a ani to by zřejmě nestačilo, neboť by tento výčet nemohl pokrýt tisíceré možnosti, jež je možné z jednotlivin vyvodit). Bylo by absurdní, kdybychom si museli definovat, že v souvislosti se Cervantesem do testu patří román o Donu Quijotovi, a nikoli Příkladné novely (to neznamená, že by se zmínka o nich ve formulaci úlohy nemohla objevit), že od realismu 19. století je neodmyslitelné dílo Balzakovo, že k Orwellově próze 1984 patří pojem antiutopie apod.

Přesto považuji za vhodné výukový literárněhistorický kánon – v podobě naznačené výše – konkretizovat. Jednak s vědomím nutnosti sjednotit časově-obsahové členění literatury, jednak s ohledem na kritérium didaktické, totiž přiměřenost možnostem výuky.⁵ Kánon pro středoškoláky – zejména v oblasti světové literatury – zdaleka nemůže obsáhnout vše, co lze z hlediska soudobého poznání literatury jako kanonické pojímat, musí vybírat z objektivně srovnatelných, kvalitativně rovnocenných prvků. Co se týče autorů a děl, je třeba ho nastavit tak, aby byl kvantitativně pro žáky únosný, přesněji nastavit ho na minimální hranici, jež vytvoření smysluplného kanonického celku ještě umožňuje. (Tato hranice přirozeně nijak neomezuje učitele v tom, aby do výuky zařazoval další autory podle vlastního výběru a podle dispozic a zájmu svých žáků.)

S tím souvisí kritéria výběru jmen či titulů. Z hlediska literárních souvislostí není možné nezařazovat tvorbu, jež je tematicky pro středoškoláka odtažitá, jež klade mimořádné nároky na pochopení smyslu díla. Připomeňme si, že kánon má žáky informovat a orientovat, významové a hodnotové souvislosti si budou ujasňovat a dotvářet po celý život (ostatně jako každý čtenář).
Zařadíme-li do kánonu výčet literárněhistorických celků, vyhneme se mj. nutnosti uvádět v jeho jmenné či názvové části autory a díla, jež k základnímu literárněhistorickému poznání nepochybně patří, ale jsou spíše prostá či rozsahově nevelká a představují jakési první vlaštovky dalšího literárního vývoje (Hospodine, pomiluj ny) nebo je jejich význam dán typičností pro určitou tematiku, přístup k tvorbě apod. (Nezvalova Pantomima).

Přistupme ke konkretizaci výše dosud uvedených závěrů, nejprve k návrhu na časově-obsahové členění literatury.⁶

Světová literatura:

Starověké mimoevropské literatury a jejich vývoj
Antická literatura
Literatura ve středověku
Renesance a humanismus v literatuře; barokní literatura
Klasicismus, osvícenství a preromantismus v literatuře
Romantismus a počátky realismu v literatuře⁷
Realismus a naturalismus v literatuře druhé poloviny 19. století
Literární moderna; ozvuky romantismu v literatuře druhé poloviny 19. století
Avantgarda a modernismus v literatuře⁸
Absurdita a existencialismus v literatuře 20. století
Ohlas světových válek v literatuře
Významné směry a autorská seskupení v literatuře v období po druhé světové válce⁹
Významné osobnosti světové literatury 20. století¹⁰

Česká literatura:

Počátky písemnictví v českých zemích
Renesance, humanismus a baroko v české literatuře
Literatura národního obrození
Česká literatura druhé poloviny 19. století
Česká literatura od počátku 20. století do konce třicátých let
Česká literatura od konce třicátých let 20. století do konce let šedesátých
Česká literatura v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století

Tyto části by mělo završovat či doprovázet seznámení se současnou literaturou (světovou i českou).¹¹

Příklad doporučených pojmů pro konkrétní období – středověká literatura:
středověk; křesťanství; církev, vzdělanost a písemnictví;
sloh románský a gotický; umění duchovní a světské;
nápodoba (ideálu); typizace; stylizace; alegorie, symbol, kontrast;
ústní slovesnost; latina, národní jazyky;
legenda – Legenda aurea, epos – Píseň o Rolandovi,¹²
dvorská literatura – lyrika, rytířské eposy: téma Percevala / Parzivala,
žákovská poezie, cestopis – Milion, kronika;
arabská kultura; islám; Tisíc a jedna noc.¹³

Výukový kánon spisovatelů a literárních děl by mělo předcházet uvedení kritérií, na jejichž základě je možné zařazení určitého autora či titulu zvažovat. Kritéria formulujeme zvlášť pro světovou a zvlášť pro českou literaturu, byť jsou samozřejmě velmi podobná. Ne všechna se budou uplatňovat ve všech časových obdobích a ne všechna musí autor daného období naplňovat.

Kritéria pro zařazení do kánonu – světová literatura:

Anonymní dílo nebo dílo určitého autora představuje zakladatelský počin v určité oblasti světové literatury, popř. ve světové literatuře jako takové.

Autor
je vrcholným představitelem jedné ze stěžejních oblastí či linií (z hledisky tematiky, žánru, uměleckého směru apod.) literatury daného období;
svým dílem přesáhl rámec jedné národní literatury, výrazně ovlivňoval kulturní a společenské myšlení;
je mezinárodně oceňován nejméně po několik desetiletí.

Kánon spisovatelů a děl světové literatury by měl být vytvářen nejen s ohledem na hledisko didaktické – měl by zachovat pestrost z hlediska národních literatur, byť samozřejmě nemůže nerespektovat význam tzv. velkých literatur či určité národní literatury v určitém období (viz např. italská literatura v období renesance a humanismu).¹⁴

Kritéria pro zařazení do kánonu – česká literatura¹⁵:

Konkrétní dílo či dílo určitého autora představuje zakladatelský počin v určité oblasti české /světové literatury, popř. v české /světové literatuře obecně.

Autor
je vrcholným představitelem jedné ze stěžejních oblastí či linií (z hledisky tematiky, žánru, uměleckého směru apod.) české literatury daného období;
svým dílem přesáhl rámec literatury, výrazně ovlivňoval kulturní a společenské myšlení;
je hojně překládán a / nebo v zahraničí oceňován;
je oceňován nejméně po několik desetiletí.

Návrh na kánon spisovatelů či literárních děl je členěn podle výše uvedených časově-obsahových částí. Ty jsou uváděny v pořadí, které jednak respektuje chronologii, jednak skutečnost, že česká literatura reagovala na podněty literatury světové (v opačném směru se tak dělo jen výjimečně). V kánonu se objevuje 64 autorů či děl ze světové literatury a 43 autorů či děl z české literatury; celkem má tedy kánon 107 položek.¹⁶

Starověké mimoevropské literatury a jejich vývoj:¹⁷

Epos o Gilgamešovi
Starý a Nový zákon
Li Po

Antická literatura:¹⁸

Homér
Sofokles
P. Ovidius Naso
T. M. Plautus

Literatura ve středověku:¹⁹

Píseň o Rolandovi
Tisíc a jedna noc

Počátky písemnictví v českých zemích:²⁰

Konstantin a Metoděj
Kosmas
Oráč z Čech²¹
Kronika tak řečeného Dalimila

Renesance a humanismus v literatuře; barokní literatura:

Dante Alighieri
G. Boccaccio
M. de Cervantes Saavedra
W. Shakespeare

Renesance, humanismus a baroko v české literatuře:

J. A. Komenský²²

Klasicimus, osvícenství a preromantismus ve světové literatuře:

Molière
D. Defoe
D. Diderot
J. W. Goethe

Romantismus a počátky realismu v literatuře:

J. Austenová
G. G. Byron
A. S. Puškin
N. V. Gogol
E. A. Poe
V. Hugo
H. de Balzac
Ch. Dickens

Literatura národního obrození:²³

Karel Hynek Mácha
K. J. Erben
B. Němcová
Karel Havlíček Borovský

Realismus a naturalismus v literatuře druhé poloviny 19. století:

G. Flaubert
É. Zola
L. N. Tolstoj
F. M. Dostojevskij
H. Ibsen
A. P. Čechov
H. Sienkiewicz

Literární moderna; ozvuky romantismu v literatuře druhé poloviny 19. století:

O. Wilde
Ch. Baudelaire
A. Rimbaud
W. Whitman
E. Rostand

Česká literatura druhé poloviny 19. století:

J. Neruda
J. Vrchlický
A. Jirásek
V. Mrštík
A. Sova
P. Bezruč

Avantgarda a modernismus ve světové literatuře:

G. Apollinaire
M. Proust
J. Joyce

Absurdita a existencialismus v literatuře 20. století:

F. Kafka
J.-P. Sartre
S. Beckett
B. Vian
F. Dürrennmatt

Ohlas světových válek v literatuře:

E. M. Remarque
P. Levi
W. Styron

Významné směry a autorská seskupení v literatuře v období po druhé světové válce:

A. Ginsberg
G. García Márquez
U. Eco

Významné osobnosti světové literatury 20. století:

G. B. Shaw
R. M. Rilke
T. Mann
E. Hemingway
M. Bulgakov
B. Pasternak²⁴
R. Musil
G. Orwell
T. Williams
J. Prévert
G. Grass
A. Solženicyn
S. Rushdie

Česká literatura od počátku 20. století do konce třicátých let:

F. Šrámek
J. Hašek
K. Čapek
J. Durych
I. Olbracht
V. Vančura
J. Voskovec – J. Werich
V. Nezval
F. Halas

Česká literatura od konce třicátých let 20. století do konce let šedesátých:

J. Seifert
V. Holan
F. Hrubín
J. Orten
J. Kolář
J. Kainar
B. Hrabal
J. Škvorecký
L. Fuks
A. Lustig
V. Neff
V. Havel
J. Suchý
J. Skácel

Česká literatura v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století:

M. Kundera
P. Kohout
L. Vaculík
K. Šiktanc
I. Wernisch

Jsem si vědom toho, že jakýkoli návrh literárněhistorického kánonu nemůže nevyvolat kritickou diskusi. Tento článek je z mé strany novým příspěvkem k hledání optimálního řešení. Bylo by ideální, kdyby se pozornost tvůrců a potenciálních uživatelů nesoustředila pouze na jednotlivá jména či tituly, ale nejdříve na otázky koncepční. Jedna z nich směřuje k vymezení místa literární historie ve výuce předmětu, což nás vrací k problémům, jež byly zmíněny v úvodu článku. Je třeba pečlivě zvážit, zda bude navrhovaný kánon únosný z hlediska hodinové dotace pro předmět český jazyk a literatura, a zejména z hlediska obsahu i struktury činností, jež jsou v rámci tohoto předmětu předpokládány.²⁵ Funkčnost kánonu bude ovšem vždy záviset na schopnostech učitelů.

1Bohužel s údivem zjišťujeme, že se ještě najdou učitelé, kteří nejsou schopni překročit úzus dob dávno minulých a nadále žáky zavalují množstvím zbytečných literárněhistorických údajů (včetně biografických dat). Je nabíledni, že tak činí na úkor dalších složek oboru, o demotivaci žáků nemluvě.

2Jedním z důvodů může být fakt, že jsou si vědomi úrovně studijních předpokladů svých žáků a pragmaticky z výuky vylučují vše, co je u maturity nejméně „upotřebitelné‟. Chápu to jako argument nikoli proti nové maturitě, ale proti devalvaci středoškolského vzdělání, jež začala dávno před realizací maturitních změn.

3Neznalost souvislostí (samozřejmě nejenom literárněhistorických) může dílo z hlediska žáků „zabít‟ a obecně vést ke kuriózním, leč v zásadě pochopitelným závěrům či povrchním interpretacím. Kupř. některé Máchovy rýmy by nepřipravenému čtenáři přišly konvenční, smysl vstupní básně z Kytice by mu unikal apod.

4V souvislosti s letošním maturitním testem objevovala kuriózní tvrzení, že učitel neví, na které autory má žáky připravit, tudíž že literárněhistorické úlohy tohoto typu jsou nejen neobjektivní, ale dokonce zařazené protiprávně. Podobná vyjádření chápeme spíše jako účelová, nicméně bez ohledu na motivaci jejich autorů konstatujeme, že se osobní profesionální nedostatek absurdně stal argumentem proti nové maturitě.

Může se stát, že se češtinářovo hodnocení určitého autora či díla vůbec neshoduje s obecně sdíleným názorem; např. někdy v prvních polistopadových letech se vyučující z předního pražského gymnázia nechala veřejně slyšet, že žákům říká, že Karel Čapek není dobrý autor. Ani to pochopitelně češtináře neopravňuje ignorovat stopu, jakou umělec v české literatuře objektivně zanechal, a nevyvazuje ho z povinnosti žáky s jeho dílem seznámit (a koneckonců ponechat na nich, aby si sami učinili názor na kvalitu autorovy tvorby).

5Je možné, ba pravděpodobné, že i minimalistický kánon není pro část dnešních maturantů zvládnutelný. Berme to jako jeden z dílčích argumentů pro nutnou reformu středoškolského vzdělání u nás, totiž možnost ukončit je jinou (nižší, a třeba praktičtěji zaměřenou) formou zkoušky, jež by absolventovi umožňovala uplatnit se v praxi; maturita by pak byla podmínkou pro přijetí na VŠ.

6V této souvislosti navrhujeme úpravu druhého podbodu položky 1.8 maturitního katalogu pro r. 2016: „ identifikuje podle charakteristických rysů základní časové období, základní literární směry a hnutí‟.

7Tato kapitola umožňuje postihnout časovou souběžnost většiny romantické a části realistické tvorby i skutečnost, že někteří autoři psali v duchu romantismu i v duchu realismu; rozdělení čistě podle literárního směru (romantismus – realismus) je v tomto ohledu vágní.

8Pojmy avantgarda a modernismus se v odborné literatuře sice překrývají, nikoli však bezezbytku.

9Magický realismus, postmodernismus; beatnici.

10Shrnující část pro spisovatele 20. století v předchozích částech nezmiňované.

11Výběrově, podle uvážení vyučujícího, případně četby žáků.

12Počítá se – stejně jako u některých dalších děl či autorů – s podrobnější znalostí na základě zažazení do kánonů spisovatelů a děl.

13Poučení o souběžně existujících mimoevropských literaturách vkládáme do kapitoly Starověké mimoevropské literatury a jejich vývoj.

14Snad není třeba zvlášť připomínat, že vytváříme kánon z hlediska českého a evropského vnímání literatury a její tradice.

15Uvádíme samozřejmě i autory / díla píšící / psaná nejen česky.

16Zařazení některých autorů nemůže postihnout celou šířku jejich tvorby (např. v tvorbě V. Mrštíka se prolíná realismus s modernou). To samozřejmě neznamená, že by měl být výklad tímto pomocným formálním kritériem jakkoli limitován.

17Uvedené tituly a autor reprezentují různé literatury a různé žánrové oblasti.

18Viz poznámka 20.

19Díla či autory ze světové a české literatury daného období volíme tak, aby v úhrnu obou částí postihovala co nejširší žánrové spektrum středověké literatury.

20Zohledňujeme vícejazyčnost starší české literatury.

21 Uvedením titulu zohledňujeme fakt, že autorství Jana ze Žatce se dosud nepodařilo bezvýhradně potvrdit. Oráč z Čech je považován za jedno z nejvýznamnějších děl německy psané středověké literatury vůbec.

22Viz poznámka 19.

23J. K. Tyl má z dnešního pohledu místo spíše v obecných literárněhistorických výkladech.

24B. Pasternak je v učebnicích představován především jako autor Doktor Živago, v době vzniku tohoto románu byl však už takřka klasikem moderní ruské poezie a autorem oceňovaných próz.

25Ukazuje-li se nyní, že část dnešních žáků není schopna nárokům daného předmětu dostát ani v případě, že je literární historie při výuce minimalizována, není to z mého úhlu pohledu důvod pro restrikci literárněhistorického kánonu, ale pro opatření, jež budou respektovat skutečnost, že maturitní úroveň nelze nastavovat čistě utilitárně.

Převzato z webu Asociace středoškolských češtinářů