Ivan Bartoš: Všichni jsme autoři

Příspěvek z únorové konference Autorské právo.2015 - Otázka autorských práv očima dnešních uživatelů, technologií a společnosti v Mariánských lázních.

“Pravdu má ten, komu je za pravdu dáno.”

                                                            Prótagorás z Abdér (481-411 př. n. l)

Myslíte si, že existuje speciální skupina lidí, které lze označit za autory a souhrnně se o nich bavit ve třetí osobě množného čísla a říkat tedy ONI – ti autoři?  The Concise Oxfrod  English Dictionary sice definuje v prvním výkladu autora jako spisovatele (A writer of a book, article, or document), dále však i jako původce události, podmínky či okolnosti (An originator of a plan or idea) - a v podstatě tedy jako původce [1].

Vezměme si autorský zákon, mezi Piráty nazývaný „zákon o kopírovacím monopolu“. V současné podobě řeší převážně práva majetková, zatímco do pozadí ustupují práva osobnostní, kvůli kterým primárně vznikl [2].) Ve druhém paragrafu se dočteme zhruba toto:

„Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo”). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické (§ 2 odst. 1 autorského zákona).

Za autorské dílo je považován rovněž původní, tedy originálně vytvořený počítačový program (software) a původní fotografie. Rovněž tvůrčí zpracování jiného autorského díla je považováno za nové autorské dílo…“ (3)

Proč tak dlouhá a možná všeříkající citace? Kritikům opakovaně novelizovaného autorského zákona jeho obhájci často vyčítají, že sami nic nevytvořili. Jedná se o omyl, nebo o účelový argument, který má kritiky stavět do role druhořadých parazitů, přiživujících se na výtvorech ONĚCH „skutečných autorů“? Přikláním se spíše k variantně uměle vykonstruovaného argumentu.

Většina kritiků účelové deformace autorského zákona totiž náleží do skupiny velmi kreativních lidí, kteří publikují, fotí či programují, tedy cíleně tvoří.  I přesto rozporují výklady práva, jež zajišťuje výsadní postavení určité skupině tvůrců - často však spíše majitelů práv k  výtvorům jiných. Výkon majetkových práv totiž autor může delegovat na někoho jiného. 

Zkusme autorství skutečně fixovat na artefakt, který lze nějakým způsobem uchopit (což automaticky vyloučí třeba kreativní koncept). A zkusme jít ještě dál a řekněme si: „Autorské dílo je něco, co autor kdekoliv publikuje či zveřejní.“ Pak opět skončíme u poměrně velké skupiny lidí, která v době digitálních technologií a internetu fotí, píše, bloguje, nahrává, skládá, mixuje či tvoří grafiku, a tuto pak na síti vystavuje a sdílí napospas celému světu. Při rozšíření internetu v ČR, k němuž má dle studie Online Landscape: Central Europe [4] přístup více než sedmdesát procent populace, hovoříme, dle mého názoru, o více než milionu aktivních online „autorů“.

Avšak i když opustíme internet a posuneme se zpět k definici autorství, nebojím se zopakovat titulek tohoto příspěvku: Všichni jsme autoři… Představme si skutečně demagogický příklad - situaci, kdy by všichni tvůrci důsledně vyžadovali aplikaci autorského práva ve všech myslitelných scénářích. Cituješ mě bez dovolení? Zaplať. Díváš se na mé fotografie? Zaplať.  Čteš můj veřejný blog? Zaplať. Chodíš kolem mého čerstvě natřeného plotu? Zaplať… Zdá se vám to absurdní? V těchto souvislostech možná ano. Přesto při dobře mediálně připravených výstupech řada lidí přikyvuje vybraným umělcům či zástupcům majitelů autorských práv. Nezaráží nás dokonce ani výběr poplatků za osiřelá díla a vystoupení folklorních souborů, zpívajících lidové (!) písně [5], ba ani platby za poslech písně 70 let po smrti autora. [6]  Je přeci logické, že bez výběru poplatků by kultura zemřela a autoři by neměli ani na ten rohlík. (Srovnávání pekaře a rohlíku s autorem a  písničkou mě vždy pobaví, i když to není tento případ a s obživou samotného autora vlastně nesouvisí). 

Jako cestou bychom se tedy měli dále ubírat? Na jedné straně stojí obchodní modely, které se historicky o autorský zákon opírají, tedy zájmy komerční. Na druhé straně jsou zákonodárci, kteří mohou upravovat stávající legislativu a měli by zastupovat zájmy svých voličů. Logicky by měla být hledána cesta, která ani jednu ze stran nezvýhodňuje, tedy řešení ku prospěchu celé společnosti.

Tři postuláty

Dovolím si v této souvislosti použít tři postuláty, o kterých se domnívám, že by měly být při chápání autorského práva ve 21. století zásadní: 

1)     Vědomosti a poznání jsou cílem i prostředkem rozvoje lidské společnosti.

2)     Autorské právo má chránit autora, nikoliv garantovat byznysu nekonečné výdělky.

3)     V současném stavu nejde autorské právo vymáhat jinak, než zasahovat do práv a svobod běžných lidí.

Každé z těchto pravidel by mohlo být předmětem samostatné publikace a nechám na čtenáři, aby využil možnosti internetu a podíval se, jak fungují v praxi. 

Zastavme se nad pravidlem prvním a vidíme v ostrém kontrastu monopolizaci a monetizaci informací. Například: Platné normy ČSN nejsou veřejnosti zdarma dostupné a jejich kopírování není umožněno [7]. Vědecká literatura, která často vzniká jako produkt bádání v rámci práce v příspěvkových organizacích nebo je financována z grantů, je publikována tak, že autorský zákon neumožňuje její volné šíření. Vytvářet rozmnoženiny notových zápisů je pro jistotu zakázáno úplně [8].

V druhém případě vidíme neustálé rozšiřování copyrightu tam, kde se před lety vůbec nevyskytoval. V kauzách, které často končí až u Evropského soudního dvora, se svádějí boje doslova o placení „z drátů“.  Autorsky chráněná jsou slovní spojení, kusy melodií nebo po sobě jdoucích akordů. 

Má autor skutečně zájem, aby se za jeho právy schovávala ochrana investorů, kteří kvůli zachování či růstu svých aktiv protáhli ochranu děl za hranici života jeho dětí? Nebylo by obecně prospěšnější a v době internetu logičtější snížit náklady na výrobu „rozmnoženin“ a zavést poplatky za paměťová média jako kompenzační náhradu toho, že tiskárny knih už v dalších desetiletích nebudou tolik potřeba a lisovaná CD se stanou sběratelským artiklem stejně jako gramofonové desky? Kolik reálných korun dostane třeba oblíbený zpěvák Klus z poplatku, který jste odvedli za svůj mobilní telefon, notebook, paměťovou kartu ve fotoaparátu a každé prázdné CD nebo DVD, které jste si za svůj život koupili?

Největším problémem se zdá být internet. Zatímco falzifikáty originálních DVD nosičů na tržišti odborné oko inspektora pozná, v digitálním světě vypadá na první pohled veškerá komunikace stejně. Aby bylo možné uplatňovat stejná pravidla z tržnice v digitálním světě, bylo by nutné doslova rozklíčovávat veškerou komunikaci, která na síti probíhá. Rozdíl mezi zaslanou fotkou přítelkyně, obchodním dopisem, či skutečně autorsky chráněným obsahem zde není na první ani druhý pohled vidět. Takové tendence naštěstí opět narážejí na evropskou legislativu. Poslední rozsudky evropského soudu jasně stanovují, co lze a co nelze, nehledě na lokální výklad, který často staví zájmy specifických skupin nad práva svobodného podnikání či práva na soukromí. Ilustračním výrokem může být třeba rozsudek Evropského soudního dvora z roku 2012 v kauze SABAM a Netlog k tématu „Informační společnost – Autorské právo – Internet – Poskytovatel hostingových služeb – Zpracování informací ukládaných na platformě sociální sítě dostupné na internetu – Zavedení systému filtrování těchto informací za účelem zamezení zpřístupnění souborů porušujících autorská práva – Neexistence obecné povinnosti dohledu nad ukládanými informacemi“.  Obchodní zájmy majitelů copyrightu nestojí dle tohoto rozsudku nad právem občana na ochranu osobních údajů, nemohou bránit svobodnému šíření informací a nemohou zasahovat do předmětu podnikání, který s autorsky chráněným obsahem přímo nesouvisí [9].

Závěr

Tři relativně jednoduché postuláty a nekonečné množství příkladů pro jejich podporu respektive ukázek toho, jak těžké je naplnit je. Nad tématem autorských práv se v době internetu, tedy zhruba posledních 20 let vývoje společnosti, vedou nekonečné diskuse. Reforma copyrightu a návrat k jeho původnímu významu by měl být společensky žádoucím krokem.  Připomínkování této reformy na poli Evropského parlamentu přilákalo o řád více účastníků než jakýkoli jiný zákon. Zatímco diskusí nad jinými legislativními změnami se účastní maximálně stovky dopisovatelů, v případě kopírovacího monopolu to byly tisíce. Přesto se hledání společné cesty neustále prezentuje jako boj. Můžeme se ale ptát: Je to boj čtenářů či milovníků hudby proti autorům, jak to na první pohled v mediálním obraze vypadá, nebo „pouhý“ střet společnosti jako celku s nebývale silnou lobby specifického průmyslového odvětví?

Objektivní pohled na tuto oblast u mě nehledejte. Jako absolvent školy, která má pojmy informační vzdělání a věda už v samotném svém názvu, jako tvořící autor i politik svá východiska neskrývám. Skládáním poznatků a faktů se snažím najít pro oba tábory společnou řeč. Snažím se o to do té míry, že jsem společně s dalšími kritiky často proaktivně reagoval na výzvy a navrhoval reálné změny obchodního modelu majitelům a obchodníkům s autorskými právy. Předkládali jsme jim takové modely, které by alespoň částečně kompenzovali ztráty, jež si ovšem často působili sami „poškození“ naprostou neschopností reagovat na situaci na trhu a na vývoj společnosti.

Kritikům kopírovacího monopolu bývá často spíláno do komunistů, kteří hodlají vyvlastňovat práva autorů. Na oplátku bych se zeptal zastánců stávajícího zákona i neodborných návrhů v rámci novelizace:  Které jiné odvětví, kromě bankovnictví, takto pod záštitou zákona socializuje své ztráty? V kapitalistické společnosti by přece trh okamžitě zahubil každý nefunkční či ztrátový obchodní model, který se odmítá změnit! Okamžitě by ho předběhl či potlačil model nový – dynamický. Model, který by reflektoval současný stav společnosti, v níž hraje zásadní roli technologie, digitalizace a Internet. Evidentně je lehčí protlačit zákon, než změnit způsob myšlení…

Zdroje:

[1] - The Concise Oxfrod  English Dictionary. 2015. [cit. 2015-04-06]. Dostupný z WWW: http://www.oxforddictionaries.com/

[2] - Česká pirátská strana. Konzultace ke kopírovacímu zákonu 2011. 2011. [cit. 2015-04-06].  Dostupný z WWW: http://www.mkcr.cz/assets/24--Ceska-piratska-strana.pdf

[3] - Autorský zákon: zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a práva s ním související. 2000. [cit. 2012-10-21]. Dostupný z WWW: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/autorsky/

[4] NetMonitor – SPIR – Gemius a Mediaresearch . Online Landscape: Central Europe. 2014. [cit. 2015-04-07]. Dostupný z WWW: http://files.gemius.pl/Reports/2014/gemiusKnowledge_CentralEurope

[5] - OSA. Společnost pro lidové tradice Jihomoravského kraje o. s. a OSA – Ochranný svaz autorský přinášejí jistotu folklorním souborům. Tisková zpráva. 2015. [cit. 2015-04-07]. Dostupný z WWW: http://www.osa.cz/hlavn%C3%AD-menu/tiskov%C3%A9-centrum/tiskov%C3%A9-zpr%C3%A1vy.aspx

[6] – ČTK. Novela autorského zákona prodloužila ochranu děl na 70 let. 2014. [cit. 2015-04-07]. Dostupný z WWW: www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/288666-novela-autorskeho-zakona-prodlouzila-ochranu-del-na-70-let/

[7] - MICHÁLEK, Jakub. Tunel s názvem „státní norma“ [cit. 2012-10-21]. 2015-04-07]. Dostupný z WWW: http://michalekjakub.blog.idnes.cz/c/358837/Tunel-s-nazvem-statni-norma.html

[8] - Česká pirátská strana. Co Čech, to muzikant. Lásku k hudbě však brzdí zákaz kopírování not. Tisková zpráva.  2012. [cit. 2015-04-06].   Dostupný z WWW: http://www.pirati.cz/tiskove-zpravy/co_cech_to_muzikant._lasku_k_hudbe_vsak_brzdi_zakaz_kopirovani_not

[9] - ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu): “Informační společnost – Autorské právo – Internet – Poskytovatel hostingových služeb – Zpracování informací ukládaných na platformě sociální sítě dostupné na internetu – Zavedení systému filtrování těchto informací za účelem zamezení zpřístupnění souborů porušujících autorská práva – Neexistence obecné povinnosti dohledu nad ukládanými informacemi“ 16. února 2012. [cit. 2015-04-06].   Dostupný z WWW: http://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?docid=119512&doclang=CS

PhDr. Ivan Bartoš Ph.D. je politický aktivista a filosof. V období 2009-2014 byl předsedou České pirátské strany.

Zdroj: IvanBartoš.cz