Eva Zichová: Úloha speciálních škol v dnešním systému školství

Motto: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale sami nejdou.“ (J. A. Komenský)


Téměř třicet let působím jako nevidomá učitelka ve speciální střední škole, Praha 5, Radlická 115. Do této školy, která během své existence měnila několikrát svůj název a dnes se jmenuje Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené, jsem nastoupila v roce 1985 po ukončení studia na FF UK obor český jazyk - dějepis. Třicet let je dlouhá doba nejen v životě jednotlivce, ale i v historii jedné školy. Ráda bych se ohlédla zpět a vyhodnotila postavení naší školy v kontextu speciálního školství, které se vyvíjelo od segregace před rokem 1989 k dnešním snahám o integraci až k budoucí vizi inkluzívního vzdělávání.

Když jsem nastoupila do školy, fungoval v naší zemi jednotný systém vzdělávání. Žáci s různým postižením byli vzděláváni formou segregované čili selektivní výchovy výlučně ve speciálních školách, které se diferencovaly podle jednotlivých typů postižení a na školách základních také i podle míry postižení. Cílem těchto škol byla integrace žáků do společnosti, která však byla realizována až po segregované edukaci. Ve školách pracovali speciální pedagogové podle speciálních osnov, se speciálními pomůckami, metodami i postupy. Zároveň jsem si uvědomovala, že tento způsob vzdělávání přinášel a stále přináší s sebou mnohé nevýhody. Žáci byli přes týden na těchto internátních školách izolováni od své rodiny, od socializačních vlivů i od běžného prostředí. Chyběly jim manuální dovednosti v oblasti sebeobsluhy, nedokázali řešit každodenní problémy, které život přináší. Objevoval se i názor, mnohdy opodstatněný, že výuka ve speciálních školách je méně náročná a požadavky kladené na žáky jsou nižší než na běžných školách.

Po roce 1989 se změnila naše společnost a s ní i celý školský systém. Dnes mají žáci s postižením možnost volby. Jde o duální systém, ve kterém paralelně funguje vzdělávání v integraci i na speciální škole. Integrace znamená, že žáci s určitým postižením mohou s určitou podporou navštěvovat běžné školy. Integrace může být individuální, skupinová a do nedávné doby mohla být i preventivní čili „obrácená“. Výhodou integrace je skutečnost, že běžná škola je v blízkosti bydliště žáka. Žák se speciálně-vzdělávacími potřebami na těchto běžných školách pracuje podle IVP ve spolupráci s asistentem pedagoga a rovněž spolupracuje s odborníky SPC. Výrazně stoupá význam pedagogicko-psychologických poradenských služeb. Jejich cílem je spolupracovat s rodiči, s běžnou školou, ve které je žák integrován, a pomoci mu při volbě povolání. Poradenskými pracovníky v běžných školách jsou výchovní poradci, popřípadě školní psycholog a speciální pedagog. Integrovaný způsob výchovy a vzdělávání chápu jako jednu z možností, jak připravit žáky se zrakovým postižením na zapojení do širší společnosti. Může to být pouze za předpokladu, že běžná škola zajistí podmínky – kompenzační pomůcky, snížený počet žáků ve třídě, ale především připravenost pedagogů i ostatních žáků. I přes veškerou snahu není každý žák schopen tuto integraci zvládnout. V případě, že je integrace neúspěšná, může žák zvolit školu speciální.

K nám do školy přicházejí nejen žáci ze základních škol pro zrakově postižené, ale velmi často právě z integrace. Nejčastější důvody, proč se žákům s postižením jeví výuka na běžných školách náročná a proč dávají přednost studiu na speciální škole, jsou tyto: U intaktních spolužáků vzbuzují posměch, vyskytuje se i šikana. Chybí ve třídě kamarádi. Pro žáka se zrakovým postižením pobyt mezi těmito spolužáky je psychickým zatížením. Žák trpí pocitem méněcennosti. Chybí odborná připravenost pedagogů. Až na výjimky neovládají Braillovo písmo. Neumějí poskytnout potřebný výcvik s moderními kompenzačními pomůckami. Neumějí pracovat s postiženým žákem. Někteří neakceptují zrakovou vadu. Vybavenost školy potřebnými pomůckami je nedostačující. Počet žáků ve třídě neumožňuje individuální přístup pedagoga k žáku.

Velmi dobře si uvědomuji, že ztráta zraku znamená vždy vážný zásah do osobnosti žáka. Ten si své omezení uvědomuje a často se dostavuje komplex méněcennosti. Zhoršení nebo dokonce ztráta zraku během studia je traumatizující. Takový jedinec se musí zbavit strachu a musí opět získat jistotu a vnitřní klid pro své studium. Žák se většinou naučí žít se svou vadou a považuje se za člověka pouze s určitým omezením. Pod odborným vedením speciálních pedagogů si u nás žáci během studia uvědomují, že jsou aktivními tvůrci své existence. Je důležité, jak vnímají sami sebe, jaký dají smysl a cíl svému životu. Cílem je, aby posilovali to, čeho si oni sami konkrétně u sebe cení. Poznávají, jaké jsou jejich silné stránky a následně se je snaží využít ve vztazích s druhými lidmi, ve volném čase i ve studiu. Žáci získávají pozitivní myšlení, pozitivní emoce a radost z úspěchu. I přesto si tito mladí lidé uvědomují, že mají díky svému postižení omezené možnosti uplatnění. Na trhu práce je silná konkurence, a proto žáci s postižením musí být stejně dobří, ne-li ještě lepší, než jejich vrstevníci bez postižení. Přála bych si, abych pro ně byla inspirací, že i přes svůj handicap mohou dosáhnout středního i vysokoškolského vzdělání a následně i odpovídající zaměstnání.

Díky „obrácené“ integraci jsme v minulosti mohli přijímat do naší školy intaktní žáky. Tento způsob integrace se mi jeví velmi prospěšný, protože umožňuje sociální interakci a společné vyučování žáků handicapovaných a intaktních.

Speciální pedagog musí respektovat zásady zrakové hygieny. Např. jinde bude sedět ve třídě světloplachý žák, trpící šeroslepostí či s nízkým vízem. Žák využívá reedukační a kompenzační metody. Reedukace zraku znamená každodenní používání zbytků zraku i světlocitu. Tato metoda vede k posílení činnosti postižených funkcí. Kompenzace zraku využívá hlavně jiné smysly, především sluch a hmat. Ke každému žáku speciální pedagog přistupuje individuálně vzhledem k jeho možnostem a potřebám.

V naší škole stále více přibývají žáci se souběžným postižením více vadami. To přináší i vyšší nároky na práci speciálních pedagogů. Vícenásobné postižení s sebou nese obtížnější komunikaci, snížené motorické schopnosti a tím zvýšené nároky na individuální přístup. Častá je kombinace zrakového a sluchového postižení. U žáků s poruchou autistického spektra musí pedagog dbát na pravidelnost prováděných činností. Každé narušení tohoto pravidla vyvolává u postiženého zbytečný zmatek a nervozitu.

Když k nám přicházejí žáci, zejména přicházejí-li ze škol hlavního proudu, mnozí z nich nemají základní pracovní dovednosti a nemají návyky. Teprve se učí zapisovat poznámky a vystihnout, co je podstatné a co ne. Slabozrací žáci používají v mých předmětech (dějepis, společenské vědy) učebnice pro běžné školy. Žáci se zbytky zraku a nevidomí měli k dispozici až do nedávné doby její namluvenou podobu na audiokazetách. Dnes jsou učebnice v elektronické podobě a každý žák má možnost si ji stáhnout do svého PC. Poznámky žáci zapisují do notebooků nebo do sešitů se širšími řádky větším písmem psacími potřebami, které zanechávají širší stopu. Žáci s poruchami učení, čtení, psaní, nebo pozornosti mají zápisy z hodin předem k dispozici. Měly by vyhovovat potřebám žáků se zrakovým postižením, tj. text psaný bezpatkovým písmem Arial v dostatečném zvětšení. Někteří žáci přecházejí v důsledku zhoršení zraku k Braillovu písmu, jehož výuka probíhá podle individuálních potřeb žáků. V hodinách dějepisu mohou žáci využívat haptické pomůcky, například reliéfní globus, mapy a ukázky jednotlivých uměleckých slohů. Nedílnou součástí výuky společenskovědních oborů jsou audiovizuální ukázky.

Žák se zrakovým postižením se neobejde bez kompenzačních pomůcek zejména při práci s informacemi, tj. při práci s textem a s Internetem. A právě v této oblasti šel vývoj kupředu. Zatímco před třiceti lety měl žák k dispozici pražskou tabulku a bodátko pro stručný zápis nějaké poznámky, pak ve škole se neobešel bez Pichtova psacího stroje. Výbavu dovršil cívkový a kazetový magnetofon. Slabozraký žák používal pro práci do blízka různé lupy, například stojánkové, ruční, s osvětlením, dalekohledové systémy pro čtení z tabule. A jak to vypadá s kompenzačními pomůckami dnes? V posledních letech v důsledku rozvoje informačních a komunikačních technologií došlo k prudkému vývoji elektronických kompenzačních pomůcek. Žák si může vybrat z celé řady těchto pomůcek podle míry svého postižení. Hodně rozšířenou pomůckou je digitální čtecí zařízení. Jde o počítačovou sestavu, která má buď hlasový či hmatový výstup v podobě braillského řádku. Další skupinu kompenzačních pomůcek tvoří elektronické zápisníky. Jedná se o běžný notebook vybavený speciálním softwarem, aby ho mohl užívat i nevidomý. Dále se užívají specializovaná zařízení zkonstruovaná podle potřeb zrakově postižených. Tato zařízení obvykle nemají obrazovku, mají hlasový a někdy také hmatový výstup. Příkladem takového zápisníku byla po dlouhou dobu oblíbená Eureka. Nejen ke čtení, ale také k prohlížení obrázků slouží kamerové lupy.

Všechna tato speciální vybavení jsou finančně nákladná.

Na závěr bych se ráda zmínila o současném trendu „inkluzívního vzdělávání“, jehož cílem by mělo být společné vzdělávání všech žáků v hlavním proudu, tedy i žáků s postižením. Inkluzi chápu spíše jako optimalizovanou integraci, v níž se žáci nedělí na žáky postižené a bez postižení, tj. na ty, kteří mají a nemají speciální vzdělávací potřeby, ale jedná se o jedinou heterogenní skupinu žáků. Společnost musí změnit myšlení a chování, teprve pak bude připravena na úplné začlenění osob s postižením. Zároveň musí dojít ke změně profesní přípravy pedagogů na učitelské povolání. Úspěšná inkluze tedy vyžaduje nejen kompetentní odborníky, ale i vytvoření technických, organizačních, prostorových a finančních podmínek. Za těchto předpokladů je dlouhodobý trend inkluze jistě reálný. Otázkou zůstává, jak bude možné ověřit vhodnost inkluze u jednotlivých žáků s postižením. Rodiče žáka se speciálními vzdělávacími potřebami by měli mít možnost volby vzdělávací cesty i v budoucnu. Proto jsem přesvědčena o nutnosti existence speciálních škol a o jejich důležitém místě v našem systému školství.

PhDr. Eva Zichová , Gymnázium pro zrakově postižené a Střední odborná škola pro zrakově postižené, Praha 5, Radlická 115

Zdroj: Učitelské profesní sdružení

Seznam použité literatury

Lechta V. (2010). Základy inkluzivní pedagogiky, Portál Praha, ISBN 978-80-7367-679-7

Matysková K. (2009). Kompenzační pomůcky pro osoby se zrakovým postižením, Okamžik Praha, ISBN 978-80-86932-24-8

Keblová A. (1996). Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením, SEPTIMA Praha, ISBN 80-85801-65-5