Jana Karvaiová: Inkluze

V posledních měsících velmi často používané slovo, pokud jste něco četli o školství. Inkluze je vzdělávání všech dětí v hlavním vzdělávacím proudu. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti.


S tímto je spojeno splnění určitých podmínek pro dobré zvládnutí takového úkolu.

Jedná se o plné finanční zajištění inkluze, zajištění znalostí pedagogů např. o různých typech postižení dětí, možnost mít ve třídě asistenta, nebo dokonce asistentů více. Mít dostatek pomůcek a školních potřeb. Je třeba, aby byl dostatek poradenských zařízení, která budou s učiteli konzultovat problémy a pomáhat jim.

Letos byl přijat nový školský zákon, který inkluzi tzv. podpořil. Jedná se o zavedení podpůrných opatření, která škola musí žákovi zajistit. S tím má být spojeno i financování těchto podpůrných opatření. Zatím vznikají prováděcí vyhlášky, jejichž obsah nikdo nezná. Bude zde nějaký „ceník“ výkonů a podpůrných opatření, aby škola měla opravdu nárok žádat o peníze a opravdu je dostala? Bude moci ředitel o peníze žádat kdykoli v průběhu školního roku (např. pokud se mu postižené dítě přistěhuje nebo bude v průběhu roku diagnostikováno nově)? Podle hrubých odhadů by inkluze měla stát několik miliard ročně navíc k současnému rozpočtu. Zatím se hovoří o financování z fondů EU. To ale není správné. Pokud chceme mít inkluzívní školství, musíme ho financovat plně z rozpočtu státu a fondy by měly zajišťovat nějaké nadstandardní služby. O jakémkoli navýšení rozpočtu kapitoly školství o několik miliard učitelé pochybují.

Podle některých novinových článků to vypadá, jakoby Česká republika byla zaostalá, co se inkluze týká. Přitom mnohé školy již dávno zapojují různé děti, aniž by pro to měly odpovídající podmínky a peníze. Většinou jde o děti tělesně postižené, děti s lehčími smyslovými vadami, děti cizinců či děti ze sociálně slabého prostředí. Někdy je to práce úspěšná, jindy není. O těch úspěšných se píše, o těch neúspěšných příliš ne nebo vůbec ne. I přesto za tuto snahu je třeba učitelům poděkovat. Jde ale o to, že k zvládnutí práce s postiženými dětmi často nestačí entuziasmus učitele, jeho dobrá vůle a snaha. Některé děti mají určitá specifická postižení, která vyžadují velmi odbornou péči. Tyto děti byly dříve vzdělávány speciálními pedagogy ve speciálních školách. Tak, jako existuje specializace pro předměty (učitel má tzv. aprobaci, např. matematika – fyzika), postižené děti učili vystudovaní odborníci – speciální pedagogové. Spektrum postižení je velmi široké. Často jde o velmi specifické problémy, kdy by neodborná práce a reedukace mohla dítě poškodit. Podle posledního scénáře ministerstva budou školám poskytnuty metodické příručky, ze kterých se běžní učitelé dozvědí, co je to např. dysfázie nebo strabismus. Někdo si asi myslí, že je možné po přečtení nějaké příručky učit dítě na úrovni stejné, jako to zvládá speciální pedagog po pětiletém studiu a letech práce. Trochu naivní pohled, nemyslíte? Ve školách mají být zřízena školská poradenská zařízení. Složení takového zařízení je – ředitel školy, výchovný poradce, preventista a speciální pedagog. Speciální pedagog má být jeden na 400 žáků. Co takový člověk dokáže s tolika žáky? Jakou funkci zde mají ostatní členové poradního sboru, kteří třeba vůbec nemají speciální pedagogiku? Kladu otázky a neumím na ně odpovědět. Zatím je speciální pedagog placen ze speciálního fondu, grantu. Jistotu má vždy tak na půl roku. Součástí tohoto poradenského zařízení by měl být i dětský psycholog. Např. v našem okrese je pouze jen jeden. Situace je zjevně pro inkluzi nepřipravená.

Nejhorší je situace u mentálně postižených žáků. Především lehce mentálně postižených. Tito žáci se v současnosti většinou vzdělávají v praktických školách. Je velký tlak tyto školy zrušit. Lehce mentálně postižené děti se vzdělávají podle upraveného vzdělávacího programu – RVP pro LMP. V současné době se pracuje na změně, nebo dokonce zrušení tohoto vzdělávacího programu. Někteří „experti“ (většinou jsou to lidé, kteří v životě s těmito žáky nepracovali), si myslí, že se mentálně postižení mohou vzdělávat podle běžného vzdělávacího plánu. Nerada používám podobné příměry, ale je to, jako kdybyste chtěli do půllitrové nádoby nalít litr tekutiny. Výsledek je nasnadě. Pro ty děti to bude znamenat každodenní frustraci způsobenou nepochopením mnohého, co od učitele uslyší. Nezvládne vysoké nároky na ně kladené a pravděpodobně se i stane terčem posměchu ostatních dětí. O tom se mohli přesvědčit mnozí žáci, kteří do běžné školy již chodili a poté byli na základě vyšetření a doporučení odesláni do praktické školy. Zde se většina těch dětí konečně dočká úspěchu.

Ohledně praktických škol se v tisku a dalších médiích šíří mnoho lží. Jednou z nejčastějších je, že žáci mohou být velmi jednoduše do tohoto typu školy zařazeni. Opak je pravdou. Žák je teprve po určité době „neprospívání“ doporučen k návštěvě pedagogicko-psychologické poradny. Zde je podroben velmi pečlivému testování v oblasti speciální pedagogiky a psychologie. K tomuto jsou využívány standardizované testy. Podle výsledků je dítě navrženo (nebo taky nenavrženo) na změnu vzdělávacího programu. Poté jsou s výsledky seznámeni rodiče. Jestliže rodiče nesouhlasí, nemůže být dítě přeřazeno. Takže ho nelze odeslat jen na popud školy nebo poradny. Další lží bývá, že tyto děti nemají žádnou další možnost se vzdělat a připravit se na povolání. Existuje síť speciálních učilišť s rozmanitou škálou učebních oborů. Ano, možnosti pro tyto děti jsou omezené, ale je to dáno jejich hendikepem a ne nějakou diskriminací. Každý z nás přece nemůže být špičkovým lékařem nebo malířem. To chápeme. Mentálně postižený těžko může zvládat maturitu, nebo dokonce vysokou školu. Jeho rozumové a kognitivní schopnosti jsou omezené a nelze je žádnou metodou pedagogickou zcela vylepšit nebo zcela napravit. Lidově řečeno, mohou se naučit pouze to, co je schopen pojmout jejich mozek.

Kdo a proč tyto lži šíří? Ti, kteří chtějí inkluzi zavést za každou cenu, aby byli chváleni EU nebo aby si nasbírali politické body. Osud mnoha dětí jim je lhostejný. Vše se po nějakém neúspěchu svede na neschopné učitele, kteří údajně inkluzi nezvládli.

Již dnes se začíná šířit odpor vůči takto pojaté inkluzi. Inkluzi zcela nepřipravené. Protestují rodiče, učitelé, ředitelé. Zatím to vypadá, že jejich názor nikoho nezajímá. Popřípadě jsou odsuzováni za segregační myšlení. Život ale není jen černý a bílý. Život je pestrý a nelze všechny „nacpat“ do jedné škatulky. Nechápu, proč naše školství nezůstane demokratické. Tedy, proč si sami rodiče nebudou moci vybrat, zda chtějí, aby jejich dítě chodilo do školy speciální nebo do školy běžné. Poté, co se síť speciálních škol scvrkne na minimum, tuto možnost mít skoro nebudou. Pokud se argumentuje vyspělými státy, často se vypouští informace, že i v těchto státech jsou speciální školy nebo třídy pro děti zřizované při běžných školách. A to ve většině evropských států a také v USA i Kanadě.

Převzato z webu Učitelského profesního sdružení.