František Halada: Ne bezbřehé inkluzi

Již několik let s obavami sleduji, kam se ubírá - nebo spíše je manipulováno – naše školství. Překvapuje mne, s jakou neomylnou jistotou vyslovují představitelé různých iniciativ své soudy o tom, jak jsou běžné základní školy špatné.


Podle nich nedokážou s dětmi zajímavě pracovat, odmítají moderní metody, neumějí žáky motivovat, zato je nutí biflovat. Vše plošně, bez výzkumů a objektivních argumentů. Za výzkum přece nelze považovat vzorek žáků ze dvou nebo tří škol, navíc vybraný tendenčně a v určitých lokalitách. Za více než 35 let jsem si ve své pedagogické praxi v základních školách ověřil, že s hendikepovanými žáky lze úspěšně pracovat. Ovšem s žáky, kteří jsou rozumově schopni pochopit běžné učivo základních škol.

Dnešní realita

Nejsou výjimkou třídy s počtem 30 žáků, v jejichž kolektivu je například sedm žáků s poruchami učení, tři s ADHD, dva s diagnózou autismu, jeden žák mentálně postižený, jeden s poruchou sluchu a jeden nadprůměrně nadaný. Z celkového počtu je povoleno osm individuálních vzdělávacích plánů. Ve třídách sice obvykle pracuje asistent pedagoga, který se věnuje zejména dítěti s mentálním postižením nebo autistům, ale ten učiteli příliš nepomůže. Zbývajících 15 žáků se za 3 - 4 roky školní docházky dostane se svými vědomostmi na slabý průměr až podprůměr.

Představme si 5. ročník, výuku matematiky, zlomky. Krátké opakování, matematická rozcvička, názorný výklad s výpočtem, terminologie. Asistent vysvětluje znovu látku třem žákům s ADHD, kteří zrovna nedávali pozor, pak si vezme mentálně postiženého vedle do třídy, aby s ním probral jiné učivo z násobilky, protože žák nemůže zlomky v učivu podle přílohy LMP vůbec mít. Učitel se zatím snaží ostatním znovu na názorném příkladu vysvětlit sčítání zlomků. Nadaný žák má speciální příklady, s nimiž je již hotov, hlásí se a klade učiteli otázky ke složitějším výpočtům. Vzadu se hlásí další tři žáci, že tomu stále nerozumějí. Učitel však musí rychle k autistům, kteří ještě vůbec nezačali pracovat. Vrací se asistent s žákem s LMD a snaží se pomoci autistům. Mentálně postižený žák vykřikuje, dělá pošklebky. Třída se na nějaké zlomky už vůbec neorientuje.

Komu nahráváme?

Posláním základní školy je dát žákovi základy vědění a důležité kompetence. Těžko se ale jedno dítě v 5. třídě rozhodne, zda bude například v matematice chtít řešit diferenciální rovnice, protože chce studovat na Harvardu, zatímco další bude požadovat něco jiného, protože chce zakládat školy v Nepálu (citace z tisku). Pro většinovou populaci v základních školách to asi není reálné. Elitní soukromá škola si může děti velmi pečlivě vybírat. Nestává se, že v takto selektované škole jsou mentálně postižené děti nebo žáci s ADHD. Přesně tím odpovídá Ondřej Šteffl na otázku, proč si zakládá soukromou školu. Ne proto, že by základky dělaly věci špatně, ale proto, že je tam příliš velké procento postižených a průměrných. Ve třídách je vysoký počet žáků, státní škole může kdokoli cokoli nařídit. V soukromé škole s nemalou státní dotací a s vybranými dětmi lze přeci létat v oblacích.

Nově přijatá podpůrná opatření a úmysl zrušit přílohu RVP pro mentálně postižené žáky, tlaky na úplnou inkluzi (všichni v běžných školách se stejným ŠVP s různým stupněm opatření, různými klasifikačními řády, tlak proti standardní a těžké práci učitelů základních škol) to všechno jde proti zájmům většinové populace. Naprosto s tímto směřováním české pedagogiky a politickými či jinými tlaky iniciativ a skupin nesouhlasím.

Na vzrůstající procento různě postižených žáků si začínají stěžovat rodiče těch ostatních, kteří ztrácejí motivaci v takové třídě vůbec pracovat. Vznikají nové soukromé školy, kam odcházejí běžní žáci. Problémem tříd v ZŠ však nejsou tělesně, zrakově nebo sluchově hendikepované děti, ale žáci mentálně a psychicky postižení. Na naše speciální školství je vyvíjen neadekvátní tlak. Množí se zkreslující informace o tom, kdo do speciálních škol dochází, kdo odmítá hendikepované děti ve svých řadách, že učitelé si děti dopředu škatulkují apod. Většina těchto informací je postavena na mediální lži. Do speciální školy přece nemůže docházet žák bez vyšetření, bez doporučení odborného diagnostického pracoviště a bez souhlasu rodičů!

Kam jdeme?

Když je dítě v 1. třídě neúspěšné, protože do ní přijde z rodiny naprosto sociálně a rozumově nepřipravené natolik, že nemá šanci zpoždění proti ostatním dohnat, nastupují podpůrná opatření. Je tu PPP, doporučení IVP, popřípadě i asistenta. Dnes už ani ne doporučení do škol speciálních, kterého se poradny bojí jako čert kříže. Však to základky zvládnou. Sice jim přibude administrativa spojená s inkluzí, ale vždyť jde pouze o několik žáků ve třídě!

Nikdo se nepozastavuje nad tím, proč v minulosti speciální školství vznikalo a že adekvátně vzdělávalo. Neberou se v potaz úspěchy, zkušenosti a výsledky české pedagogiky např. prof. Matějčka a dalších. Podle tzv. moderního pohledu je vše překonáno, vše úspěšně ověřené je dnes vlastně špatně. Do odborných pedagogických záležitostí mluví jakási pseudověda, kterou účelově hlásají různí jednotlivci, kteří tradičním školstvím prošli, takže o něm vědí nejvíc. Hodnotí se srovnatelné s nesrovnatelným. Přihlíží se bohužel jen na parazitující iniciativy, které dokázaly současné školství téměř úplně ochromit.

V důsledku tohoto trendu se prudce snižuje úroveň běžných ZŠ. Následkem toho pak i úroveň středoškoláků a vysokoškoláků.

Zkusme si položit následující otázky: Kdo bude v ZŠ za této situace vynikajícím žákem? Nejspíš nikdo, protože schopné děti se uchýlí do soukromé školy nebo do domácího vzdělávání. Dnešní základky tak skončí jako nové zvláštní školy. Kdo bude jednou živit tuto společnost? Kdo za současná rozhodnutí a rozklížení českého školství ponese zodpovědnost a kdo jej vrátí na snesitelnou úroveň?

V žádném případě nebrojím proti soukromým školám. Jsem pouze proti tomu, aby nejrůznější iniciativy, hnutí a chytráci likvidovali systém českého základního školství. Aby ve škole neplatila skoro žádná pravidla, aby děti neměly žádné mantinely, aby si mohly dělat, co chtějí. Již dnes se to projevuje v přístupu k povinnostem (viz nízká efektivita výstupů u maturit). Žáci nemají žádné povinnosti. Za špatný výsledek mohou učitelé, kteří je dostatečně nepřipravili. Ale co až nastoupí do zaměstnání? Také nebudou dodržovat pravidla?

Jsem přesvědčen, že většina pedagogů a skutečných odborníků ve vzdělávání vnímá rizika probíhajících změn. Věřím, že zvítězí zdravý rozum a základní školství bude nadále neoddělitelným a pro společnost důležitým prvkem počátečního vzdělávání mladého člověka.

František Halada, ředitel ZŠ Chotěšov

(Obsah článku byl podpořen na jednání 43.valné hromady AŘZŠ. Psáno pro Učitelské noviny, otištěno v č. 22/2015)