Přečtěte si: Jste zlatíčko aneb Kterak odchytit Daňka

Bezprostředním impulsem k sepsání tohoto článku byla reakce jedné studentky, jíž vyučující oznámil, že vyřešil její studijní problém: Dobrý den, moc Vám děkuju, vše v pořádku. Jste zlatíčko! Jelikož zdaleka nejde o případ ojedinělý, rozhodli jsme se otázku posunu zdvořilostních norem otevřít i na stránkách Českého jazyka a literatury. Všímat si budeme řečových jevů, které můžeme považovat za velmi frekventované v komunikaci student – vyučující na vysoké škole, respektive jazykové realizace zdvořilosti či nezdvořilost v e-mailové korespondenci dnešních vysokoškolských studentů.


Z článku Martiny Šmejkalové a Ladislava Janovce v Český jazyk a literatura/ascestinaru.cz vybíráme:

Z našich dokladů je však patrné, že studenti si asymetričnost komunikace neuvědomují a vytvářejí e-maily zcela spontánní a neformální. Druhým extrémem je případ, kdy si je student asymetričnosti komunikace vědom, má i (mlhavou) představu o formálním vyjadřování, ovšem stylizaci e-mailu přežene a vytvoří knižně-archaický text působící silně afektovaně. Jen pro příklad, velmi často se v těchto mailech setkáváme s oslovením typu Vážená Paní docentko Šmejkalová!, tedy s pleonastickým spojením akademického titulu s občanským příjmením (poměrně četná jsou v oslovení i apelativa začínající velkým písmenem – v tom spatřujeme zajímavou reminiscenci na epistolární zvyklosti, které byly živé před více než sto lety).

My se ovšem věnujeme prvnímu případu, protože identifikace a odstranění nezdvořilých vyjádření považujeme pro žáka a jeho úspěch v komunikační praxi a v dalším životě za důležitější.

E-mail jako jistý druh korespondence by měl obsahovat oslovení. Charakteristické pro současný úzus je, že oslovení vážený/vážená + substantivum je už zřetelně na ústupu a namísto oslovení se užívá běžných pozdravů. I konkrétní označení vyučujícího by však mělo odpovídat konvenci v oslovování na vysokých školách, tj. akademickými tituly: dobrý den, pane doktore / paní docentko / paní profesorko. Přes neustálé upozorňování se tak ale většinou neděje, studenti užívají běžného oslovení pan/paní, v lepším případě ve spojení s vokativem příjmení, často ovšem i s nominativem: dobrý den, pane Janovec, chtěla bych… (V kontrastu k tomu je zajímavé, že mnoho studentů při komunikaci o spisovatelích, kde je běžný úzus tematizovat jméno pouze příjmením, případně prvním jménem a příjmením, se tomuto úzu brání, protože jej považují za nezdvořilý. Dokonce i u státnic tak často slýcháme věty jako pan Čapek napsal…, paní Světlá se narodila… apod.)