Martin Profant: Otevřený dopis Bohumilu Kartousovi

"V Národním ústavu pro vzdělávání sloučil pan ministr Dobeš několik různorodých institucí, podle zřizovací listiny vyvíjí takto vzniklý moloch velmi rozmanité činnosti a tudíž nelze určit, jakou odbornou kvalifikaci by měl jeho ředitel mít; krom zkušenosti z pedagogické oblasti a resortní administrativy. Oboje – oproti odvolanému řediteli – prozatímní Pícl splňuje. Nelíbí se Vám ta prozatímnost. Trochu účelově, před několika týdny Vám u Píclova jmenování vadila domnělá definitivnost. Ale jestliže je ředitel ústavu odvolat pro to, co se pak ve stanovisku ministerstva ostýchavě pojmenuje nějak jako „problematické hospodářské výsledky“, bývá to rychle a okolnostmi vynucené rozhodnutí. Pak ovšem trvá pár měsíců, než solidně připravíte konkurz; tak solidně, aby Vám poskytl dobrého kandidáta."

Vážený pane,

ač nerad, musím odmítnout, pokud ze mne děláte reprezentanta sociálně demokratické politiky pro jednadvacáté století ZDE. Nejsem člen ČSSD, vyloučila mě už někdy v roce 2006 a na jejím dnešním chodu nemám pražádnou účast. A napsal-li jsem: „Vláda, která by se k podobnému institučnímu zakotvení Agentury pro sociální začleňování odhodlala by musela být odvážná, velkorysá ... ; prostě taková ta vláda, co o ní vyprávěl kandidát na prezidenta za ČSSD, dokud neměl ministerské starosti a proto mu zbýval volný čas na ideály.“, vskutku mne nenapadlo, že by ji někdo mohl číst nesarkastický jako pokus omluvit Dienstbierovu nečinnost jeho ministerskými starostmi. Z takové pitomosti bych prostě ani čtenáře BL, ani Jiřího Dienstbiera nepodezíral. Ale děkuji, člověk se vždycky rád dozví, co vlastně řekl.

Obdobně si dovolím korigovat Vaše tvrzení, že bych kdy byl ideologem České strany sociálně demokratické. Z prostého důvodu: ta strana od svého obnovení neměla nikdy ideology a ani nic, co by se dalo při dobré vůli nazvat ideologií. Nejblíže se k promyšlení její ideologické pozice dostal v některých textech Oto Novotný a pak Vladimír Špidla v knižním interview s Markem Hrubcem. Ke škodě věci byl vliv myšlenek obou jmenovaných na reálnou postojovou a programovou pozici ČSSD spíše bezvýznamný.

Já jsem sice v průběhu nějakých dvaceti let napsal řadu tezí, které si ČSSD osvojila v některém ze svých programů. Vždycky se však týkaly věcných částí, nikdy ideologie strany. Podobně jsem napsal pár článků, které obhajovaly určité postoje ČSSD. Odmítám ale považovat za ideologický např. text, který podporoval odmítavé stanovisko ČSSD ke školnému na vysokých školách a ve kterém se argumentovalo analýzou rizika příliš vysokého sociálního prahu pro patnáct procent naší populace. Podobně se nedomnívám, že jsem provozoval ideologii zaměřenou proti ČSSD, když jsem soustavně kritizoval její selhávání při vytváření šancí pro vzdělání dětí ze sociálně vylučujícího prostředí, zvláště dětí romských.

Ale věcně. Ano, jestliže se s platností zákona zřetelně ztíží výměna lidí, kteří zásadním způsobem rozhodují o úspěšné realizaci politiky a agendy toho či onoho ministerstva, pak skutečně není překvapivé, pokud si ministr před datem platnosti udělá jakousi personální inventuru. Inteligentního ministra k tomu ani tak nepovede snaha někoho se zbavit či naopak dosadit nějakou příbuzenskou či stranickou protégé. Půjde mu spíše o to, obsadit kvalitně funkce, dokud si ještě může vybírat. Dnes např. pochází nezanedbatelná část ředitelů odborů na MŠMT z řad ředitelů škol či z krajských zastupitelstev, bývalých kvestorů vysokých škol či členů kolegií rektora; ani do jednoho z těchto personálních rezervoárů nebude ale moci po platnosti zákona ministr školství sáhnout. Shodou okolností právě ten Vámi pohrdaný Václav Pícl podmínky zákona o státní službě splňuje.

A ano, máte pravdu. S Václavem Píclem mám jakési vazby. Říká se jim společná pracovní zkušenost. Vedl jsem kabinet ministryně školství v době, kdy Pícl zastával na témže ministerstvu funkci prvního náměstka. Řídil svoji skupinu efektivně, dokázal udržet schopné lidi v době, kdy kraje platily lépe než státní správa, dokonce dokázal získat nové; sehrál klíčovou roli při posledním soustavném navyšování učitelských platů vůči průměrnému platu ... dalo mi trochu práci respektovat způsob, kterým šéfoval svým lidem, ale to bylo asi oboustranné. V Národním ústavu pro vzdělávání sloučil pan ministr Dobeš několik různorodých institucí, podle zřizovací listiny vyvíjí takto vzniklý moloch velmi rozmanité činnosti a tudíž nelze určit, jakou odbornou kvalifikaci by měl jeho ředitel mít; krom zkušenosti z pedagogické oblasti a resortní administrativy. Oboje – oproti odvolanému řediteli – prozatímní Pícl splňuje. Nelíbí se Vám ta prozatímnost. Trochu účelově, před několika týdny Vám u Píclova jmenování vadila domnělá definitivnost. Ale jestliže je ředitel ústavu odvolat pro to, co se pak ve stanovisku ministerstva ostýchavě pojmenuje nějak jako „problematické hospodářské výsledky“, bývá to rychle a okolnostmi vynucené rozhodnutí. Pak ovšem trvá pár měsíců, než solidně připravíte konkurz; tak solidně, aby Vám poskytl dobrého kandidáta.

A co se Agentury pro sociální začleňování týče, zkusím Vám své zpátečnické postoje vysvětlit jednoduchou metaforou. Když postavím místo bagru osobní auto, bude špatně fungovat jako bagr. Výměna řidiče může sice neobyčejně zlepšit situaci, ten nový mu třeba přidělá plastovou lopatku a nabere tak pětkrát tolik písku než ten předchozí, ale jako bagr bude to osobní auto nadále fungovat špatně. Podobně když místo samostatné a zákonem zřizované Agentury vytvoříte cosi zbastleného v režimu správního úřadu, bude to jako Agentura fungovat špatně. Samosprávnost v rámci téhož úřadu pomůže asi tak stejně jako zmíněná plastová lopatka. Právě jako levicový ideolog, kterým nejsem, a jako odborový funkcionář, kterým shodou okolností jsem, nemám pochopení pro odbory, které stávkují kvůli plastové lopatce.

S pozdravem

Martin Profant

Zdroj: Britské listy