Josef Soukal: Psát. A učit se psát

Tomáš Feřtek se v Mladé frontě Dnes (24. 4.) pustil do mudrování o otázce, jak naučit dnešní studenty psát. V komentáři nazvaném Chcete umět psát? Pište blog se mj. vyjadřuje k anglosaskému školnímu eseji, „čímž se myslí text na zadané téma, kde student vyjadřuje svůj názor, aniž je příliš omezován nějakými formálními náležitostmi. Podstatná je myšlenka, sdělení, forma je druhotná.‟.


Zaměření na myšlenku je skutečně prvořadé, ale kdo jen něco málo zaslechl o anglosaské výuce esejů, o nárocích na jejich strukturu, o řadě pravidel, jež je třeba při psaní dodržovat, ví, že Tomáš Feřtek v tomto ohledu trefil kozla; že píše, aniž zná (viz např. zde).

Neplatí to ovšem jen pro eseje. Ústřední (a závěrečnou) myšlenkou jeho komentáře je: „Vykašlete se na funkční styly a pište se studenty blog o tom, co je doopravdy zajímá.‟ Víru ve spásnou úlohu prostého psaní nevyjadřuje poprvé, přičemž se většinou nezapomene otřít o příručku Cermatu k maturitním slohům (jistě ne dokonalou, ale pro část učitelů a studentů objevnou). Nikoli náhodou se přitom všeználkovská bohorovnost spojuje s hovorovostí a ústí ve žvanivost: „Daleko účinnější než postupovat podle kanonické příručky paní Müllerové Funkční styly atd. (celý název je děsně dlouhý) je nechat studenty psát cosi jako seminární práce, argumentační eseje; prostě cokoli.“ (http://fertek-blog.eduin.cz/2014/05/07/jak-by-mohla-za-pet-let-vypadat-maturitni-pisemka/) Ano, „cosi jako‟, to je pro Feřtekovo vyjadřování a argumentaci příznačné.

Zavrhování funkční stylistiky je – spolu se zavrhováním angažmá státu (centra) v oblasti maturitních slohů – v poslední letech v určitých kruzích módou, hlásí se k němu někteří češtináři, ale také třeba matematik Oldřich Botlík (zuřivý kritik nové maturity en bloc). Všimněme si, v čem konkrétně vidí alternativu:

„Vím, že někteří učitelé českého jazyka vyučují „sloh“ podobně smysluplně. Jedna moje kamarádka například stavěla s půlkou třídy hráz na potoku. Děti potom sepsaly „pracovní postup“ a ona o čtrnáct dní později nechala druhou půlku postavit hráz na jiném místě. Podle návodu první poloviny, která se dívala ze břehu a smála se sama sobě, jak nedokonale ten návod připravila.‟
(2. 6. 2014; 11.06)

Je to jak příklad z Komenského, a nesporně slouží vyučující ke cti, že se snažila slohovou výuku učinit pro žáky zajímavou a propojit ji s jinými činnostmi, což se v případě popisu pracovního postupu zcela přirozeně nabízí. Potíž je, že z citovaného příkladu nelze vůbec nic vyvodit o tom, jaká a jak funkční slohová výuka ve skutečnosti byla – nevíme, zda výsledný návod měl logickou kompozici, zda byly využity odpovídající jazykové prostředky a zda byl text prostý jazykových nedostatků. Víme pouze, že text nesplnil to, co mělo být jeho praktickým účelem. V jiném případě si zase O. Botlík neuvědomil, že jím vyzdvihovaný postup se jednak přesmýkl od psaného slova k úplně jinému oboru (šlo o natáčení žákovského filmu), jednak výuce funkční stylistiky nijak nepříčí.

Tyto lapsy ukazují, že kritici výuky založené na funkční stylistice ve skutečnosti nevědí, co kritizují. V jejich představách je tato výuka spojena s čistě teoretickým poučením o slohovém útvaru a jeho znacích a s jejich mechanickou aplikací v textu. To je ovšem něco, co souvisí s kvalitou výuky, nikoli s teorií funkční stylistiky. Stačí nahlédnout například do učebnic Jiřího Kostečky, aby bylo jasné, že východiskem pro výuku jsou konkrétní, autentické texty a že se přirozeně počítá s praktickou výukou psaní.

To, že T. Feřtek či O. Botlík nevědí, o čem vlastně mluví, by nemuselo vadit, pokud by ovšem tito laici svou neznalostí nezamořovali veřejný prostor. Je to neznalost snad vysvětlitelná – dotyční totiž kdysi podle svých vyjádření absolvovali mimořádně nekvalitní, nudnou výuku slohu (a češtiny vůbec). A musíme dát zapravdu T. Feřtekovi, píše-li o „stylistickém středoškolském úhoru‟ – zřejmě i dnes se řadě středoškoláků kvalitní slohové výuky nedostává, a to navzdory nárokům nové maturity. Někteří češtináři totiž stejně jako T. Feřtek a O. Botlík „zamrzli‟ ve slohových dobách ledových.

„Samozřejmě se nabízí otázka, jak to, že se tolik lidí, co prošli běžnou střední školou, nakonec psát naučí. Stačí zapnout počítač a vyvalí se na nás tisíce blogů, často napsaných velmi slušně.‟ (..) „Ti lidé píší často. O tom, co je zajímá a o čem si něco myslí. A zcela ignorují formální stylistická pravidla. Výsledek je rozhodně o několik řádů zajímavější než vzorové úlohy „na jedničku‟, které najdete v maturitní příručce „správných slohů‟. Nevím, dokáže-li T. Feřtek sledovat „tisíce blogů‟, ale vím, že maturitní příručka jako příklad nepředkládá „správné‟, ale slušné slohy – tedy slušné s ohledem na celkovou úroveň produkce, jíž jsou dnešní maturanti schopni. Také vím, že jsem během let v rámci výuky přečetl desítky skvělých slohů, často zajímavějších a slohově lepších než valná většina blogů (ale i nejrůznějších komentářů, rádobyfejetonů apod.). Rovněž mohu osvědčit, že ti moji absolventi, kteří pravidelně a dobře píší, nikdy nepsali bez ohledu na formální pravidla, naopak si je díky svému nadání snadno osvojili. V neposlední řadě mi moje čtenářská zkušenost říká, že navzdory jistému žánrovému rozvolnění, v současné publicistice přijímanému, bývají texty, jež z hlediska útvaru „nevědí, či jsou‟, obsahově rozplizlé a v konečném důsledku únavné.

Mohl bych posloužit konkrétními příklady, kdy se lidé veřejně známí a pravidelně píšící prezentují texty, jež s úspěchem využívám při výuce jako zdroje nejrůznějších jazykových nedostatků, nebo přímo i jako příklady neschopnosti se správně vyjádřit. Blogování totiž může být pro tříbení slohu zrádné – nemusíme se dozvědět nic o tom, jak jsme stylisticky pokročili, neboť čtenáři reagují především na obsah. A opájet úspěchem se tak může i psavec-neumětel. Je snadné si představit, že bude-li např. fotbalový „hooligan‟ psát pro okruh svých příznivců, nepotřebuje umět a vědět mnoho – bylo by to vzhledem k adresátům dokonce na škodu: postačí krátké apelativní věty, expresivní výrazivo a správný slogan typu „XYZ jede!‟ nebo „JUDE ZYX!‟. Úspěch zaručen.

Pevně věřím, že takto „funkční‟ texty a rozplizlé, obsahově řídké psaní zůstanou ve školách nadále neoceněny. A že se v Mladé frontě Dnes propříště dočkáme článků, jejichž autoři budou mít k danému tématu co říci.

Výrazně zkrácenou verzi tohoto příspěvku jsme zaslali do MfD. Důvodem krácení byl požadavek redakce. Viz též ZDE.

Převzato z ascestinaru.cz.