Bohumil Kartous: Sociálnědemokratická politika pro 21. století: bez ideálů, bez skrupulí a bez voličů

Když jste kandidátem politické funkce, můžete mít ideály. V rámci politické kampaně se dokonce tak trochu předpokládá, že je budete vystavovat na odiv a atrahovat ty, kdo s nimi rezonují. Jakmile jste ale zvolen a máte kupříkladu "ministerské starosti", měli byste na ně zapomenout. V tom okamžiku by se z politika měl stát machiavelistický manipulátor, který klidně zlikviduje předchozí dobrou práci ve prospěch svého vlastního mocenského zájmu, sděluje někdejší ideolog ČSSD Martin Profant v reakci na článek o masových výměnách úředníků na úřadech před tím než vstoupí v platnost zákon o státní službě. Politika, kterou obhajuje a kterou vzývá, často připomíná takřka ultrakonzervativní postoje: calm down and carry on, chtělo by se říct. Je to přesně ta levice která vzhledem ke své vyprázděnosti ztrácí ideologii i voliče. Tato strana příští volby pravděpodobně nevyhraje...


Zastavení nad sociálnědemokratickou politikou první. Martinu Profantovi se nezdá moje metafora o "noci dlouhých nožů" na českých úřadech (původně i zde v uvozovkách). On dokonce něco takového očekával a považuje to za nezajímavé. O desítkách nuceně nahrazovaných úřednících napříč státní správou mluvil otevřeně senátor Michálek, nikoliv já. Je možné že v ČSSD jsou zvyklí dělat tuto podivnou politickou transplantaci žabikuchem. Snad proto, aby to bylo trýznivější. Co to na celé věci mění, to netuším. Co to ale vypovídá o takové politice? Že se máme smířit s tím, když držitel politické moci zneužívá svého postavení, aby rychle zajistil místa ve státní správě lidem, kteří budou následně vděčně sloužit jeho zájmu?

Záměrně říkám v "jeho" zájmu, protože uvedené příklady rozhodně nesvědčí o tom, že by se tak dělo v zájmu veřejném. Netvrdím, že by se tak jiné politické strany nechovaly, ale to je přece zcela irelevantní a pro tuto chvíli nepodstatné. Předmětem kritiky nutně je a musí být to, co děje teď. Problematické na tom je, že jde často o procesy, které přímo odporují tomu, co stále ještě ČSSD nosí na svém politickém štítu, jak se budu snažit ukázat níže.

Je od Martina Profanta čestné, že se otevřeně zastává svých bývalých spolustraníků, k nimž ho očividně váže stále jakýsi blízký vztah. Pečlivě si ale pro svou obhajobu vybírá argumenty, přičemž ty podstatné nechává okázale ležet stranou.

Zastavení nad sociálnědemokratickou politikou druhé. Musím se omluvit, pokud jsem zaměnil Národní ústav pro vzdělávání (NÚV) za úřad, který spadá pod působnost zákona o státní službě. Čekám oficiální vyjádření z ministerstva školství, které by mělo ujasnit budoucí status této instituce.

Každopádně vše ostatní platí. Ministr Chládek dosadil na místo instituce, která spravuje velkou část peněz z evropských fondů, svého spolustraníka pana Pícla, který údajně před tím, jak tvrdí Martin Profant, nabyl kvalifikace "krizového manažera" coby odborářský předák... Miluji tyto experty "bez portfeje", vyznačující se uměním prázdné mluvy, jak pan Pícl prokázal během diskuse k financování škol, pořádané před pár týdny Svazem průmyslu na téma financování školství.

Nevím nic o tom, že by NÚV náhle potřeboval krizové řízení, a už vůbec ne manažera z odborářské líhně, zjevně nepolíbeného tématem, což ministru školství nebránilo jmenovat tohoto člověka do expertní komise, jež má navrhnout nový model financování českého školství. Možná že je považováno za přednost, pokud je "krizový manažer" příslovečná "tabula rasa", kterou lze popsat podle potřeb a podle aktuálního zadání. Paradoxní je, že tento odborářský expert na krizi má plnit zadání Svazu průmyslu, vždyť z ministra školství doslova loajalita vůči tomuto zvláštnímu "pánu" doslova odkapává. Musí to být na jednání tripartity velká legrace, když se kamarádi z odborů a svazu (vzájemně propojení skrze vládu) za břicha popadají, jak jen se jim daří udržovat zdání jakýchsi protichůdných zájmů. Trojjediný zájem v rukou tohoto zvláštního, organicky jednajícího útvaru nabývá neskutečně deformované podoby, alespoň ve vzdělávání. Proč by to ovšem mělo být ostatních oblastech jinak? A jak to souvisí s obhajobou zájmů voličů z ČSSD, vesměs těch obyčejných odborářů, kteří jsou užiteční jen tehdy, kdy je třeba vyvinout politický nátlak? Určitě by se jim moc líbilo, kdyby věděli, že odboráři a politikové ČSSD ochotně tančí podle potřeb průmyslové lobby...

Zastavení nad sociálnědemokratickou politikou třetí. Martin Profant se domnívá, že ministr školství snad dokonce udělal nějaký ústupek, když pana Pícla přímo nejmenoval. Dobře ilustruje poněkud zvrácený přístup českých politiků ke správě věci veřejných. Takové pozice samozřejmě musejí být pod veřejným dohledem, musejí podléhat veřejnému, transparentnímu výběrovému řízení. Jsem zděšen z toho, že někdejší vlivný ministerský úředník a dnes akademik (!) smýšlí opačně.

Zastavení nad sociálnědemokratickou politikou čtvrté. Martin Profant zastává pozoruhodný názor, že praktická politika je jakási "starost", jejíž řešení postrádá jakoukoliv ideu. To je ale dost zdeformovaný pohled na politiku. Je absurdní úvaha, že politické ideály je možné mít pouze tehdy, pokud na politickou funkci kandidujete, nikoliv, když jste v jejím držení. Dienstbier prokazatelně zlikvidoval ředitele agentury v blíže nespecifikovaný prospěch, pravděpodobně svůj vlastní, rozklížil chod úřadu a nadále, s arogancí překvapující i mnohé jemu blízké spojence, odmítá jednat.

Byl to on, kdo na začátku svého ministrování slíbil, že z agentury vytvoří nezávislou instituci, místo toho se jí snaží zmocnit a učinit ji poddajnější. To je pravděpodobně zcela v souladu s předpokladem českého levicového (?) ideologa Profanta o výkonu politické moci. Bez idejí a bez skrupulí, zato hezky v řádku s univerzální stranickou doktrínou (platnou napříč politickým spektrem), která velí nepouštět moc z uzdy ať se děje, co se děje. Veřejný zájem v tomto pojetí je stranický zájem a kvůli němu je tedy možné destabilizovat instituci, která operuje na nejcitlivějším místě této společnosti, mezi bezprizorními. Že by sociálnědemokratická politika pro 21. století?

Zastavení nad sociálnědemokratickou politikou páté. Paradox za paradoxem: levicový ideolog Profant se staví proti nezávislé odborové organizaci agentury, stejně jako se k ní obrátila zády odborová organizace zaměstnanců úřadu vlády. Autor se nemíní stavět do role arbitra koncepčního sporu o to, jak vést pomoc chudým a reprodukcí chudoby ohroženým lidem v této zemi. Upírat ovšem lidem, kteří dlouhodobě takovou koncepci vytvářejí, právo na odpor tehdy, kdy vidí reálné ohrožení způsobené nevysvětlitelným jednáním politického nadřízeného je ultrakonzervativním výsměchem v podání kdysisociálního kdysidemokrata.

Možná ale žádné "kdysi" nebylo. Stačí se podívat na směsici často zbloudilých ideologických klišé, posbíraných nejčastěji v konzervativním prostředí, kterými se honosí Miloš Zeman, persona, ke které upínají svůj sentiment mnozí bývalí voliči ČSSD. Zeman si libuje v bigotním fandění Izraeli (jinak se to nazvat nedá), což je ultrakonzervativní postoj, stejně tak v pohledu na vzdělávání zastává vlastně velmi podobné postoje, jakými se vyznačoval třeba Michael Gove, radikální Tory, který se zhlédl ve vzdělávání 50. let 20. století. Stejně tak českou "levici" mesmerizuje Rusko, ale proč? Vždyť je to stát ovládaný principy predátorského kapitalismu...

Tak a podobně se to má s českou levicí. Stejně jako pravice je ideově vykloubená a spojníkem vlastně zůstávají jen pozice v sociální struktuře, které voliče vedou k jisté afinitě, spíše vynucené než spontánní. Zbytek je naprosto indiferentní ideologická směsice, v níž se promítají postoje těžko slučitelné s tradičním dělením. Levice i pravice v ČR jsou tak definovány pouze na úrovni nejmenšího společného jmenovatele, a to je vlastní ekonomický zájem. Jenže pro levicovou politiku je tohle smrtící stav.

Převzato z Britských listů