Zoja Franklová: Děti si samy plánovaly výuku

O domácím vzdělávání vlastních dětí jsme mluvily s PhDr. Kateřinou Jančaříkovou, Ph.D., která vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a její děti se doma vzdělávaly jak na prvním, tak na druhém stupni základní školy.

Když začalo pokusné ověřování domácího vzdělávání na druhém stupni, tak jste se rozhodli učit své děti také doma. Jaký jste k tomu měli důvod?

Byli jsme si vědomi, že naše děti potřebují individuální přístup. Domácí vyučování také dávalo možnost využít čas efektivněji, neopakovat to, co už dítě umí, a naopak trénovat to, co potřebuje.

Kdo konkrétně učil vaše děti, když byly na druhém stupni ZŠ?

Na prvním stupni jsem to byla převážně já, ale na druhém už jsme se víc střídali. Výhoda je, že manžel je matematik, můj obor jsou přírodní vědy, maminka je profesorka lingvistiky, bratr učí literaturu na střední škole. Takže jsme se o předměty podělili, na angličtinu a francouzštinu jsme si najímali učitele, hudebn&iacutiacute; a výtvarnou výchovu měly děti na ZUŠ, chodily také na různé další kroužky.

Stíháte při učení také pracovat?

Naštěstí na to nejsem sama, takže se mi podařilo domácí výuku skloubit s prací na částečný úvazek. Ale je to možné jen díky tomu, že mohu pracovat doma po večerech a s domácností mi v době, kdy jsem dokončovala disertaci, pomáhala paní, která občas pohlídala i děti.

Jak jste si výuku doma zorganizovali?

Řídíme se školním vzdělávacím programem a hlídáme si, aby děti uměly všechno, co se předepisuje. Netrávíme ale dlouhé hodiny sezením u stolu, spíš navštěvujeme různá muzea, jezdíme na exkurze a máme dost času věnovat se tomu, co děti zajímá. To je právě jedna z výhod domácího vyučování, že jde o výsledek, a ne o formáaacute;lní stránku věci. Kromě toho děti velmi brzy převzaly zodpovědnost za své vzdělávání. Na druhém stupni už byly schopny sestavit učební plán a řídit si ho. Za mnou pak chodily, jen když potřebovaly s něčím pomoct. Takže to vlastně nikdy nestálo na příkazech typu: „Teď se musíš učit.“ Samozřejmě někdy bylo třeba překonat určitou nechuť, třeba když měly zvládnout anglická slovíčka, ale celkově se učily, protože je to bavilo.

Dá se říci, že jste učili inovativními metodami? Věnovali jste se např. také projektům?

Určitě. Dělali jsme projekty, využívali dětské aktivity a jejich názorů, dobrých otázek, stolních her aj. Ostatně právě díky domácímu vzdělávání jsme si s manželem oba zamilovali pedagogiku. Do doby, než jsme se seznámili s inovativními metodami, nám připadala nudná. Pak jsme začali učit doma a půjčovali jsme si knížky od Montessori, Holta, Gardnera, Hejného a objevili „novou pedagogiku“. Díky domácímu vzdělávání manžel nepracuje v bance nebo nevyučuje na MFF a já nepracuji jako terénní biolog, ale oba učíme učitele.

Jak šlo vašim dětem učení doma?

Šlo jim to krásně. Nejstarší syn byl v domácí škole jen na prvním stupni. Pak to zákon neumožňoval, tak nastoupil na osmileté gymnázium, dnes studuje na MFF UK a právě píše bakalářskou práci. Druhý syn také nastoupil na osmileté gymnázium, ale pak domácí vzdělávání prodloužili jako experiment na druhý stupeň a on nás požádal, aby ještě mohl být s námi doma (na osmou a devátou třídu). Po deváté třídě se dostal na všechny tři školy, kam se hlásil (čtyřleté gymnázium, SZŠ a SOU). Vybral si obor chovatel exotické zvěře na SOU, protože to byl jeho sen. Vloni maturoval, dostal místo v pražské ZOO a současně dálkově studuje na České zemědělské univerzitě. Dcera byla v domácí škole do 5. třídy. Pak se rozhodla nastoupit na ZŠ, ale hned po dvou měsících nás prosila, zda by nemohla zpět do domácí školy, protože se jí nelíbil hluk ve třídě a to, že se (jejími slovy) ve škole vlastně nikdo neučí. V domácí škole byla až do října loňského roku, pak přestoupila na osmileté gymnázium. Nyní zůstává v domácí škole náš nejmladší syn. Je ve čtvrté třídě a přeje si, aby se mohl učit doma i na druhém stupni.

Často se poukazuje na to, že dětem, které se učí doma, chybějí sociální kontakty. Jak jste to řešili?

Určitě je třeba, aby rodiny v domácím vzdělávání přemýšlely o tom, jak dětem zajistit kontakty. Stýkáme se s dalšími rodinami, které se věnují domácímu vyučování, aktivně podporujeme kamarádství našich dětí. Primárně volíme takové kroužky, na kterých jde o spolupráci (skaut, míčové hry) nebo na kterých si mohou popovídat s vrstevníky (výtvarný obor v ZUŠ). Naopak když si vzpomenu na své dětství ve škole, tak jsem si připadala izolovaná pořád.

Jaké problémy jste při domácím vyučování řešila?

Obecně je největší problém finanční – jeden rodič nemá příjem nebo jen velmi malý a přitom se platí kroužky a jiné aktivity. Rodina nese všechny nároky spojené se vzděláváním, včetně poledního jídla, které je ve školách dotované. Ze začátku jsme jako nepříjemný problém vnímali, že skoro celá širší rodina naše rozhodnutí pro domácí vzdělávání přijímala s rozpaky. To se časem hodně zlepšilo, i když ještě nedávno jsem si všimla, že když je něco špatně, tak si jedna příbuzná myslí, že za to může domácí vzdělávání, a když je něco dobře, tak za to mohou dobré geny (samozřejmě z její strany).

Je podle vás důležité, aby bylo domácí vzdělávání zahrnuto ve školském zákoně?

Je to hodně důležité, protože takhle žijeme v nejistotě, nikdy nevíme, jestli bude pokusné ověřování pokračovat i následující rok. Nemůžeme si výuku plánovat tak, jak bychom chtěli. Kdyby bylo uzákoněné, tak bychom se konečně přiblížili demokratickým zemím. Někdy se zdá, že se oficiální přestavitelé našeho státu dívají na domácí vzdělávání jako na něco špatného, až téměř nezákonného. Přitom domácí vzdělávání na našem území skoro vždy bylo (jen za nacistů a komunistů ne). Učíme se, že první českou čítanku pro obecné školy napsal F. L. Čelakovský, ale již se neříká, že ji vytvořil pro své děti, které učil doma – jinak by nebyl motivován ji napsat. Čili přiznejme si to, domácí vzdělávání je prostě jednou z cest vzdělávání. Není to cesta jednoduchá, klade vysoké nároky na finanční a organizační zázemí, ale není žádný důvod ji komplikovat ještě legislativně. Navíc považuji za velice špatné, že se z peněz daňových poplatníků zaplatil dlouhodobý výzkum o domácím vzdělávání, který přinesl kladné výsledky, ale vláda se pak rozhodla, že ho nebude brát vážně.

---

Článek vyšel v příloze časopisu VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 3, číslo 1/2015, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://www.nuv.cz/vystupy/vzdelavani-1-2015.

FRANKLOVÁ, Zoja. Děti si samy plánovaly výuku. Metodický portál: Články [online]. 01. 04. 2015, [cit. 2015-04-01]. Dostupný z WWW: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/19881/DETI-SI-SAMY-PLANOVALY-VYUKU.html. ISSN 1802-4785.