Tomáš Pajonk: Osudná domýšlivost podruhé

Před deseti dny jsem napsal článek o našem školském systému. Debata, kterou vyvolal, mě upřímně těší. Pozornost získal jistě i díky tomu, že jej převzal učitelský portál Česká škola. Text zřejmě ťal do živého a reakce učitelů a přátel školy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na ty zajímavější bych nyní rád reagoval.


Prý i Ondřej Šteffl trpí jen utkvělou představou o tom, co je pro druhé lidi dobré a považte: on jim to dokonce prodává? Ale o tom to právě je! Pokud nevěřím, že Štefflova SCIOškola je tím pravým místem pro mé děti, jednoduše tuto školu svým dětem nezvolím. Přál bych si, aby rodiče a studenti měli tuto svobodu volby ve školství vždy. Stejně tak bych nikdy neupíral konzervativnějším povahám zvolit takové vzdělávání, jaké je i jim blízké a známé.

Nesmírně častá, a zajisté pochopitelná, je obava, že reformy vedoucí k uvolnění školského systému by způsobily chaos a společenské turbulence. Ale právě decentralizace přece nejlépe dovede předcházet celospolečenským přešlapům. Lépe, když se každý vydá svou cestou, než když vykročí všichni společně do propasti. Že případné špatné rozhodnutí jednotlivce bude mít důsledky na zbytek společnosti? To je kolektivistický argument. Společnost žádnou poptávku po absolventech toho či onoho vzdělání nemá. Poptávají jen jednotlivci. A nedostatek lidí s určitým zaměřením vede ve svobodných společnostech k jejich většímu finančnímu a společenskému ohodnocení, čímž celá liberální společnost udržuje sama sebe v rovnováze. Každému svéprávnému člověku jde o jeho blahobyt (nikoliv jen finanční). Toto ho činí způsobilejším rozhodnout o svých záležitostech, než kteréhokoliv úředníka nebo odborníka z diskusí. A děti? Za ty po celé jejich dětství zodpovídají jejich rodiče, kterým se jedná o blaho svých potomků. Jsou výjimky. Teprve ale tehdy, když se prokáže, že rodič jedná proti zájmům dítěte, smí zasáhnout stát. Nikdy dříve! A jestliže připustíme, že existuje celospolečenský zájem na vzdělávání jednotlivců, pak je v pořádku vzdělávání platit z veřejných prostředků. Ale nechť pak nejsou zvýhodňovány některé formy vzdělávání nad jinými. Dejme lidem možnost nebýt součástí cizího plánu.

„Vztah poskytovatel-klient je prý ve školství nepřípustný také proto, že řada klientů bude hledat nejsnadnější průchod studiem a budou po poskytovateli žádat benevolenci a absolutní volnost. A kvalita vzdělání půjde stranou.“ Tak ať. Takový klient, který si přeje poskytovat vzdělání druhé či třetí jakosti pro studenty druhé či třetí jakosti k tomu má získat příležitost. A kdo chce provozovat prestižní školu pro ty nejlepší, musí mít možnost vytvořit si k tomu podmínky. Taková situace je přece lepší, než když je kvalita všude stejná, průměrně špatná.

Nejvýmluvnější je ale nakonec asi tento citát: “V žádném případě nesouhlasím s tím, aby si parta rodičů řekla, že budou své dítě vyučovat doma a nebo někde u známého učitele místo řádné povinné docházky.” Namísto chození kolem horké kaše autor dává jasně najevo, že přesně ví, co je pro cizí děti nejlepší a těší ho, že má na své straně donucovací aparát, který je k tomu správnému životnímu stylu prostě donutí. Odmítám takový paternalismus (vy nic nevíte, já to vím, já vám řeknu, co je pro vás dobré), považuji lidi kolem sebe za dospělé, schopné činit rozhodnutí (i za své děti) a nést za ně odpovědnost.

Prý jsem skutečnou socialistickou školu nikdy ani nezažil. Doufám, že argument ve stylu „V Rusku jsi byl? Nebyl. Tak mlč.“ nenapsal člověk učící naše děti. A mimochodem jsem školství za socialismu zažil. V první třídě jsem říkal soudružko učitelko a kreslil Auroru. A opravdu si myslíte, že po 17.listopadu socialismus ze škol zmizel, protože přišel Václav Havel? Kéž by.

Školy před rokem 1990 se prý v ničem nepodobají dnešním školám. Ani stylem výuky, přístupem učitelů, ba ani atmosférou. Říká kdo? Kdosi diskutující na internetu? Nemyslím si, že styl výuky, přístup učitelů nebo dokonce atmosféru lze jakkoliv poměřovat. Jistěže došlo ke změnám, jistěže je hodně věcí jinak. Vše je ale subjektivní. Pro někoho nastal před pětadvaceti lety obrat o 180 stupňů, pro jiného ne. Já ctím svobodu, s čímž souvisí též nárok na vlastní výklad reality, která nás obklopuje. Snaha podsouvat lidem své vlastní pravdy je jen dalším případem osudné domýšlivosti kolem nás. Stále trvám na tom, že ve školství máme přílišnou centralizaci a socialismus.

Pro politiku zastánců osobní svobody, zůstává pozitivní alespoň to, že pojem “socialismus” a „donucení“ lidé vnímají vesměs negativně. A na tom můžeme stavět.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu.