Petr Závladský: Školství ještě počtvrté (a naposled)

Pokud nežijeme nadále v rozvinutém socialismu, pak pracovní příležitosti pro obyčejné dělníky umí vytvořit jen podnikatelé. Tak to prostě je.


Pokud někdo bude argumentovat jinak, je socialistou, či etatistou. Stát neumí vytvářet pracovní místa, nejvýše tak ve státní správě, což je samozřejmě jen mechanismus (skrytého) opakovaného danění a ukrývání skutečné nezaměstanosti. Jedněm daněmi sebere finanční frakci kapitálu a dá ji jiným, kterým ji znovu zdaní (z jedné státní kapsy do druhé).

Jediným modelem, kdy stát disponuje pracovními místy je ten, když stát vlastní veškeré výrobní prostředky (anebo k nim má absolutní dispoziční práva). Tedy rozvinutý socialismus, nebo fašismus.

Se vzděláním je to stejné. Pokud se stát zmocní vzdělávacích institucí, nebo jim začne dirigisticky určovat, co mají učit, jak to mají učit a jaký je cíl té výuky, pak se usvědčuje z toho, že aplikuje centralistický režim. Lhostejno, zda komunistický, nebo fašistický. Beztak je mezi nimi jen pramálo rozdílů.

Někdy v prosinci 2002 vznikla tzv. Bílá kniha vzdělávání (MŠMT), která je přesným popisem cílů státního monopolu na vzdělání. Jeden každý její bod definičně ukazuje totalitní podstatu státního vzdělávacího procesu.

Opakuji po několikáté: to že existují vzdělávací ústavy v soukromé správě, nemění nic na tom, že musí vyučovat státní školství, dokonce jsou závislé na rozpočtových tocích, tedy jsou soukromé jen formálně. De facto se musí chovat podobně, jako se chovala Německá fa IG-Farben za nacistického Německa a řada jiných firem.

Zpět k tématu: stát neumí vytvářet pracovní místa. Pokud vydává zdání, že ano, pak jsou to místa ve státní správě (ekonomicky ztrátová), nebo zve cizí investory, kteří ta místa sice vytvoří, ale jen za podmínek, že od státu dostanou nějaká privilegovaná pravidla (samozřejmě za prostředky daňových poplatníků). A až ty netržní prostředky vyčerpají, seberou se a půjdou těžit rentu jinam.

Ergo: obě cesty směřují jen ke služebnosti a nakonec k likvidaci skutečné střední třídy. Ano, socialistický stát se totiž té skutečné střední třídy neobyčejně bojí. Ona má jednu vlastnost, kterou stát smrtelně nenávidí. Jsou totiž soběstační a vlastně stát k ničemu nepotřebují. Žijí si svým životem, nepotřebují (a nechtějí) státní orgány. Každý orgán státní moci se jim totiž setrvale snaží zglajchšaltovat jejich činnost do jakýchsi škatulek, přihrádek, klasifikací, povolení a zákazů.

Stát se zákeřně pokouší udělat střední třídu z administrátorů systému, tedy ze státní byrokracie, tak, že ji platí na cizí účty poměrně nadstandardními mzdami. To je strašlivý omyl a systémová chyba.
Ale vlastně jsem chtěl mluvit o té podstatě, která to umožňuje, a to je státní monopol na školství. To je právě ta továrna na výrobu konformních jedinců, poslušných sil, které vlastně způsobily i nacistické a komunistické běsnění.

Je nutné, ne, je NEZBYTNÉ, okamžitě sebrat státu monopol na vzdělávání, protože je to:

1. monopol, a to je za všech okolností zavrženíhodný a neefektivní model,
2. je politicky a manipulačně zneužíván proti zájmům plátců, ovšem na jejich náklady.

Tedy prakticky: dnešní státní model školství vědomě upřednostňuje jen kvantitu nad kvalitou. Kritéria kvality odmítá měřit (přesněji neumí je kvalifikovaně posuzovat, tedy aplikuje byrokratická, substituující čísla).

Jedním z docela dobrých kritérií by mohlo být měřítko, kolik daná škola, instituce, vyprodukovala svým vzdělávacím procesem reálných pracovních míst. Pokud žádné, pak je absurdní poskytovat jí nějaké veřejné rozpočtové prostředky. Pokud se najde nějaký mecenáš, je to jeho soukromá věc.
Vlastně už od školky stát obelhává děti tím, že řada požitků je zadarmo. Nikdy nic nebylo zadarmo. Pouze vytváří systém, kdy si všichni myslí, že jim jejich požitky někdo cizí zaplatí. A druhý aspekt: vědět neznamená umět. A to je druhý smrtící úder státu vzdělanosti.

Vlastně celý ten čtyřdílný cyklus ukončím konstatováním velmi moudrého pána: „Jakákoliv reforma, která neaspiruje na nejlepší vzdělávací systém na světě, je zbytečná a v dnešní fázi vývoje je již retrográdní.“ Jen to nejlepší na světě nás může vrátit tam, kde bychom rádi byli, nebo kde jsme se kdysi dávno pohybovali.

Dnes jsme jen bezcennou společností levných a vcelku špatně placených dělníků, kterým stát navíc sebere většinu prostředků pro své vlastní cíle.

Může za to z větší části státní koncept školství.

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na iDNES.cz.

Článek byl původně napsán pro portál Svobodný svět.