Ukázka z rukopisu knihy, jejíž hlavním námětem je současná česká střední škola. Autor vycházel z dosavadní dvanáctileté češtinářské praxe na průmyslové škole a pokusil se očima "padesátiletého a trochu už unaveného kantora" zachytit školu, jak ji vidí a denně zažívá. Inspirací samozřejmě byl dojem, že celá řada věcí není tak, jak by býti mohla, a už vůbec ne tak, jak je těmi "nahoře" předkládána.
Leden
„Takže pan třídní profesor nám nechce tancovat?“
(moderátor maturitního plesu)
Karel dopil grog a na holých rukou cítil štiplavý mráz. Hrnek položil na zem a ruce schoval do kapes. Rum ho hřál stejně jako dobrá nálada. Odkud se vzala, nevěděl, bez nějakých konkrétních důvodů se cítil příjemně. Podobných novoročních rán moc nezažil. Jako dítě vstával pozdě, protože dřepěl do noci u televize, jako student noc proflámoval a vstával až odpoledne, jako manžel a otec neměl na poklidná rána nárok. Časně vstával jen v dobách, kdy byl sám a po propité noci mu buď bylo zle, nebo se potřeboval hned po probuzení znovu posilnit alkoholem. To už je ale pryč, prázdné pitky a ještě prázdnější rána má za sebou. Když studoval, pilo se z radosti a mladistvé touhy, ovšem když byl sám, pil z holé nutnosti. Bylo třeba ubít čas, odtrhnout se od jeho počítání a zkusit na chvíli přesvědčit mozek, aby nepřipomínal a nekáral, zkrátka aby neúřadoval. To bylo před Jordankou. Ze setrvačnosti chodil do práce, žil ze dne na den, nic neplánoval, nic netvořil, jen dýchal kyslík, z potřeby těla jedl a vyměšoval a víkend co víkend, někdy i v týdnu uhýbal vlastním výčitkám, které se pravidelně dostavovaly se střízlivostí. Naštěstí potkal Jordanku, které se jakýmsi záhadným kouzlem podařilo Karlovo samotářské, úzkostné a sebelítostivé pití proměnit v popíjení ve dvou, na jehož konci nezela prázdná místnost, ale čekala dychtivá náruč. A Jordanka, ač o tom neměla potuchy, dokázala mnohem víc. Ačkoli Karla opustila a vrátila se domů, on znovu pít nezačal. Zbylo v něm po ní víc, než čekal. Zbyla v něm její síla, o kterou se s ním dělila, její až živočišná potřeba být užitečným sobě, tudíž i svým blízkým.
Kvečeru byl doma. Napustil si horkou vanu, pod hlavu si pro větší pohodlí složil ručník a nohou obsluhoval kohoutek, když chtěl připustit teplou. Seshora od sousedů občas zaslechl kroky a tlumený hovor, jinak byl v domě klid. Karel si jen tak ze zvyku zkusil natáhnout nohy, aby se znovu přesvědčil, jak je vana malá. Připadalo mu až neskutečné, že se sem vešla druhá osoba a koupávali se ve dvou. Zdena si podvědomě, aniž by ji musel Karel směrovat, vybrala místo naproti němu u kohoutku. Hlavu si opřela o jeho stranu, ale tlačilo jí to. Tehdy přišli na zlepšovák s ručníkem. To Jordanka vždycky vlezla do vany první, vždycky tak nějak uspěchaně. Sváděla to na stud. Aniž by dala Karlovi možnost výběru, uvelebila se na místě, kde byl zvyklý on. Gentlemansky nic nenamítal a skroutil se na druhou stranu tak, že kohoutek měl opřený o rameno. Jordanka mu nevýhodnou polohu ulehčovala tím, že když si řekl, přiložila mu sklenku s vínem až k ústům, aby se mohl napít. Pohled na její orosená ňadra byl nádherný, co proti tomu bylo nějaké otlačené rameno. Naopak Zdena vyžadovala, aby jí skleničku podával on. Vždycky se schválně trochu polila a Karel víno slízl. No jo, holky zlobivý, pousmál se nad představou, že kdyby na to přišlo, mohly by se kliďánko koupat spolu. O místo by se určitě nehádaly, ovšem vínko by si spolu asi nedávaly. I když proč vlastně ne. Karel si připustil vodu a rukou přitom omylem zavadil o dlaždice. Nehtem trochu škrábl do jednoho ze dvou obtisků, které tu zbyly po Kubíkovi. S ním se koupal nejraději. Kluk skotačil, výskal, cákal kolem sebe a za nic na světě nechtěl z vody. Až když měl scvrklou kůži, násilím ho Zdena vytáhla. Brečel a kopal nohama, jako by to byla jeho poslední koupel. To Karel takovou výdrž neměl. Po nějaké půlhodince se vyštrachal ven, zabalil se do obrovského ručníku, o kterém Jordanka tvrdila, že je deka, a uvařil si heřmánkový čaj. Dobrá nálada ho neopouštěla. Tím spíše když mu přišla zpráva od syna. Přeje tátovi šťastný Nový rok.
Sněžit začalo pozdě večer. O deset dnů dýl, pomyslel si Karel a ztlumil topení. Rád spal v chladu, s čímž se těžko smiřovaly Zdena s Jordankou.
„Máš mě rád studenou?“ bránila se jedna, zatímco druhá vyhrožovala, že mu zamrzne, a to všude. Zatáhl záclony a zalezl pod peřinu. Žádná četba, muzika či televize, zachumlal se a užíval si vnitřní harmonie a pohody. Pořád se ho nepustily, což bylo Karlovi trochu podezřelé. Únava však rozjímání brzy ukončila. Spal dlouze a vcelku, bez potrhaného spánku, který byl s narůstajícím věkem stále častějším návštěvníkem v jeho nočním bytě. K ránu probleskovalo skrz modré záclony blikající světlo auta, které hlučně protahovalo zasněženou ulici a vzbudilo Karla. Sen o dědovi, s nímž stavěl sněhuláka nikoli na chalupě, jak bývalo za jeho života pravidlem, ale nepochopitelně před budovou školy, kde Karlův děda nikdy nebyl, už nedosní. Podíval se na budík, vstávat by měl až za půl hodiny. No co, aspoň budu v práci dřív, zívl a potmě zamířil do koupelny.
Sníh padal hustě a pomalu. Přestože pondělní rána bývají hektická, dodávala čerstvá bělost chodníkům, lavičkám, keřům, střechám domů, ale i zaparkovaným autům zdání, že není kam spěchat. Před domem přešlapoval soused a venčil psa. Ten kňučel a rychle zvedal vždy tu nejprochladlejší tlapku, takže pořád cupital po třech. Snad proto se na Karla nerozštěkal, což si jindy zpravidla neodpustil. Karel souseda pozdravil a navrhl mu, ať psovi pořídí teplý ponožky.
Zrovna si četl, když přistoupili tři revizoři. Dva se okamžitě pustili do pročesávání vozu, zatímco třetí ihned po nástupu zahlédl Karla a zamířil k němu. Lidé poslušně uhýbali a v Karlovi na moment hrklo. Zaklapl knihu a oddychl si, když v náprsní kapse nahmatal průkazku.
„Dobrý den, pane učitel!“ usmíval se urostlý mladík. „Pamatujete si mě?“
Překvapený Karel netušil, o koho jde, ale nechtěl mladíkovi zkazit radost.
„Samozřejmě! Co by byl učitel bez paměti?“
Revizor se pousmál a naklonil se ke Karlovi.
„O Vánocích jsem nachytal pana učitele Hrácha, neměl lístek, bylo mi trapně za něj.“
To už tramvaj zastavila a všichni tři kontroloři chvatně vystupovali.
„Nechal jsem ho jít!“ zavolal ještě na schůdcích a zamával na rozloučenou.
Před školou Knot s Brázdou odhrabávali sníh a povzbuzovali svého nadřízeného Vokála, který v dobrém rozmaru a před zraky několika studentů dodělával druhou kouli na sněhuláka. Dva kluci se přidali, jeden ukoulel hlavu, druhý ruce a vzápětí bylo dílo hotovo. Vokál byl připraven vzorně. Z kapsy vyndal dva kamínky coby oči, z druhé vylovil mrkev a na hlavu nasadil starou bekovku. Diváků mezitím přibylo a Vokál si zasloužil ovace na otevřené scéně. Kluci tleskali a pískali, holky výskaly, několik kolegů a kolegyň rozdávalo spokojené úsměvy. Jen ředitel chvatně proplul kolem, aniž by projevil jakékoli emoce. Nikdo si ho ale nevšímal. Kdyby podklouzl a sekl sebou jako loni, což ohodnotili tehdejší čtvrťáci řehotem, jistě by pozornost přitáhl a stal se na pár hodin školní celebritou.
Po první hodině čekal Karla první dozor. Postával v hale u vrátnice a sledoval přicházející žáky, jejichž sněhem olepené boty změnily dlaždice v blátivou čvachtanici. Opodál už čekala jedna z uklízeček. Až zazvoní na hodinu, pustí se s odpovídající radostí do práce.
„Pane Frank,“ vystrčila vrátná hlavu z okýnka, „už víte tu novinu?“
Karel k ní přistoupil a řekl, že o žádné novině neví.
„Pojďte blíž,“ dirigovala ho polohlasně vrátná a opatrně se rozhlížela, jako by ji měl někdo odposlouchávat, „je tady inspekce, přišli dřív než ředitel. Martička slyšela, jak mu zástupkyně telefonuje, akorát vynášela koš.“
Ředitelův novoroční spěch byl objasněn.
„A ještě něco, pane Frank. Prej jdou jenom po papírech a účtech, učitelé je nezajímaj, tak nemusíte mít strach.“
Karel informátorce vřele poděkoval, hned se prý cítí bezpečněji.
„Na mě se můžete spolehnout,“ ujišťovala ho vrátná stejně loajálně, jako když toutéž větou pravidelně ubezpečovala vedení. Marta má uši všude.
Výuka v prvních ročnících byla narušena lyžařským kurzem. Karel se na rozdíl od některých kolegů, kteří se každoročně absenci většiny třídy podivovali a láteřili, že potřebují uzavírat známky, na danou situaci připravil. Žáky, kteří odjeli na hory, oklasifikoval už před Vánoci. Nyní v uvolněné a příjemné atmosféře pokračoval v tom, s čím začal před svátky. Opakování, zajímavosti a perličky navíc, dokonce i diskuse s těmi, kteří se o historii sami zajímali. A nenechal se naštvat dvěma žáky, kteří referát nepřednášeli, ale četli. Přesněji řečeno zkusili číst. Nepochodili a s pětkou byli vykázáni. Samozřejmě se divili a vymlouvali se, že nevěděli, že mysleli, že jim někdo říkal a tak dále. Moc nechybělo a Karel oprášil starý bonmot, kterým ho a jeho spolužáky z gymnázia vyprovázel od tabule jejich tehdejší třídní učitel Matějka.
„Franku, řekni puška!“
„Puška.“
„Tak vystřel, za pět!“
Na poslední hodinu měl ve třídě jen šest kluků. Pozastavil se nad tím, proč třída nebyla sloučena s jinou poloprázdnou, ale dozvěděl se, že na lyžích je jen deset kluků. Zbylí jsou doma a prodloužili si prázdniny.
„A proč? Vás lyže nebaví?“
Nebaví, jak někteří sebejistě prohlašovali. Co je na tom jezdit jako vůl z kopce dolů? Na dva kluky jiní taktně prozradili, že jsou socky a na lyže nemaj, o dalším halasně vytrubovali, že by chtěl, ale při svý tlouštce a nešikovnosti nesmí na svah, aby někomu neublížil. Kluci se pak Karla zeptali, zda taky jezdil jako žák na hory a jestli tam popíjeli. Karel otázce šikovně utekl tím, že začal vyprávět příhody básníka Hrubína, který se svého času z alkoholismu léčil. Kluci vycítili, že atmosféra je opravdu uvolněná, a vyptávali se Karla, kdo z učitelů pije nebo pil. Být tady třeba kolega Kadlec, povyprávěl by klukům leccos zajímavého, ale jen tak v náznacích, jak to umí jen on. A zároveň by na oplátku z kluků vytáhl něco na toho či tamtu. Tohle ale nabyl Karlův případ. Především by musel začít u sebe a rozhodně neměl v úmyslu se komukoli zpovídat o své minulosti. A už vůbec ne studentům.
„Víte co? Povím vám o jednom českém knížeti. Jmenoval se Vladivoj a pil tak nehorázně, že nebyl schopný vládnout…“
„Dole to ale říkat nebudeme, bylo by po náladě.“
Karel souhlasil. Začínat první posezení zprávou, že vedení se na rozdíl od Kapouna Kořínkova pohřbu nezúčastnilo, neposlalo rodině ani korunu a zmohlo se jen na písemnou kondolenci, by nikomu neprospělo. Kopanec by se rozzuřil a Říhová by měla slzy na krajíčku.
„Co si pamatuju, bylo samozřejmostí poslat nějakou částku. Nic moc to nebylo, ale aspoň něco. A na tom minulým pohřbu byl se mnou i ředitel.“
„Jak jsou na tom?“
„Kořínek se drží, nebo to aspoň předstírá. Paní je v péči psychiatra.“
„A co až to klepne někoho z nás, přijde ředitel?“
„To si piš, Karle,“ pousmál se kysele Kapoun, „to přijdou všichni tři. Ujistit se, že nás mají z krku.“
O pohřbu se tady na prvním novoročním setkání v Kopancově kabinetu nemluvilo a nedostalo se ani na stížnosti ohledně vánočního přejídání, nabytých kil a hloupých silvestrovských programů. Ústředním tématem byl ranní přepad v podobě inspekce. Převládalo mínění, že přišla na udání. Jak jinak vysvětlit, že se ve škole objevili hned po svátcích a časně zrána? Kapounovi prý Stárková ani neodpověděla na pozdrav, jak byla zaneprázdněna hovorem s neznámou osobou v přísných brýlích, Mírovi nedorazila Kousková na hospitaci, ačkoli mu ji nahlásila pár minut před druhou hodinou, a Říhové na vedení nikdo nebral telefon.
„Volala jsem tam třikrát. Kotorovi se zase udělalo špatně, tak jsem volala rodičům, ať si pro něj příjdou.“
Jako vždy nejvíc věděla Marta.
„Někoho čekali, to je jistý.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Školníci mezi svátkama zamalovávali nápisy na hajzlech. Jak říkám, čekali je.“
„Ale asi ne tak brzo.“
Téma bylo vyčerpáno až v závěru přestávky. Kopanec pak připomněl, co všichni věděli. Nejel na lyžařský kurs. Mohl, ale nechtěl, nebyl by totiž vedoucím a to po těch letech nesl těžce.
„Mladá krev se žene vpřed,“ narážel na kolegu Modláře.
Ale i tak dokázal na celé situaci najít něco pozitivního. Ubyla mu velká starost s organizováním, vybíráním peněz a hlavně hlídáním kluků, dychtivých zejména po alkoholových radovánkách. A k penězům se ještě vrátil.
„Kolik kluků bude mít kapesný pár set a kolik pár tisíc? Toho vola, co měl loni pětitisícovku, jsem o svátcích potkal. Hrnul se ke mně jak k nejlepšímu kamarádovi.“
„A co ti říkal?“
„Že je někde na škole, ale zapomněl jsem kde. Vzali ho rovnou do druháku.“
„A pak že výchova penězma nefunguje,“ ozvala se Marta, „pět tisíc máme se starým na čtrnáct dní.“
„Ale učitel by měl mluvit spisovně.“
„Copak před vámi nemluvím spisovně?“
„Myslím pořád.“
„Jako všude? I mimo školu?“
„No jasně!“
„A proč?“
„Protože je to učitel.“
Karel se nad logikou žáků pousmál.
„Kluci, možná to tak někdy nevypadá, ale jsme taky jenom lidi a rozhodně ne bez chyb.“
Rozhovor pokračoval. Prváci se osmělovali a dělili se o své představy. Učitelé by měli brát víc a podle toho se oblékat. Neměli by se potit, a komu by smrdělo z pusy, dostal by pokutu. Měli by umět nejen svůj předmět, ale od všeho něco, včetně tělocviku. Žáci se dohadovali i mezi sebou a Karel jen tu a tam mírnil způsoby vyjadřování. Na to, kolik mají volnýho času a furt nějaký prázdniny, ať se pan učitel nezlobí, berou jako dost.
„A ty víš, kolik berou?“ ozval se jeden.
„Fotr říkal, že dost.“
„Moje máma je úča, žádný terno to teda není.“
Další úvahy už měly poněkud exotický nádech. Učitelé by měli učit jen do padesáti a pak by měli od státu dostat jinou práci. Karel se zeptal proč a dostal odpověď, že starý lidi do školy nepatří.
„Tak to abych šel, ne?“
„A neměli by se urážet,“ zareagoval kdosi pohotově.
Dále se Karel dozvěděl, že kantoři by měli být hezcí lidé, aby se na ně žáci vydrželi dívat. A když už ne hezcí, tak rozhodně ne hnusní.
„Třeba jako je…“
„Dost!“ uťal Karel hlas ze zadních lavic. „Tohle rozhodně nechci slyšet.“
Podle dalšího názoru by učitelé měli mít příjemný hlas, kdo jej nemá, nesměl by učit, i kdyby měl padesát titulů. Nakonec se skončilo opět u spisovné mluvy.
„Pane učitel, ale vy mluvíte spisovně pořád, že jo?“
„A myslíš si, že třeba operní pěvec chodí pořád v obleku?“
„Ty vaše příměry,“ mávl dotyčný rukou a třída se zasmála.
U čtvrťáků nastala obdobná situace, jen s tím rozdílem, že kluci na to šli rafinovaněji. Nejprve horem dolem rozebírali blížící se maturitní ples, a když vypršel čas, který jim byl k probrání organizačních věcí poskytnut, předhodili Karlovi svého obětního beránka.
„Chtěl jste zkoušet Peterku a ten tady zase není.“
„A přitom vám slíbil, že přijde.“
„Volala mi jeho matka, je nemocný.“
„To bych chtěl vidět, tu jeho nemoc.“
„Udělal to jako na podzim, takže by měl bejt zkoušenej vlastně dvakrát, pane učitel!“
„Potřebuju zkoušet i jiný.“
„Co proti tomu můžeme udělat?“ ozval se Svoboda.
Karel chtěl vyhrknout, že nic, ale obsah věty i způsob, jak ji Svoboda vyřkl, se mu líbily, a tak ve hře pokračoval.
„Co navrhuješ?“
„Budeme si povídat.“
„To právě děláme, špatná odpověď.“
„Věříte v demokracii?“ zkusil to odjinud Šajtar.
„Bohužel ano.“
„Jak to myslíte, pane učitel?“
„Demokracie není špatná, ale má jeden zásadní problém, chce vyhovět všem. Dokonce i těm, kteří nechtějí vyhovět demokracii. To už ale říkal Sokrates.“
„Kdo?“
„To byl jeden slavný antický filozof, kdyby něco…“
„Tak my si demokraticky odhlasujeme, že nechceme, aby se dneska zkoušelo,“ zvedl ruku Šajtar a ostatní kromě netečného Klouda a se přidali.
„Říkal jste, že demokracie je vláda lidu, a my jsme ten lid,“ zakřenil se Hlavatý.
„Pánové, copak nevíte, že ve třídě a ve fotbalovým týmu žádná demokracie neplatí? Tam rozhoduje diktátor, tedy učitel a trenér.“
„Ale my jsme v přesile, ať je demokracie, nebo není.“
„Kam tím míříš, Kolbabo?“
„Že jste tady sám, pane učitel.“
Karel došel až k odvážlivci a přátelsky ho poplácal po rozložitých zádech.
„Máš postřeh a odvahu, tímto tě jmenuji svým osobním strážcem.“
Na konci hodiny sdělil klukům totéž co prvákům. Jelikož ho dneska uprosili a nezkoušelo se, vše doženou příště. Není jiná možnost, pololetí se kvapem blíží. K tabuli půjde dvakrát tolik lidí, takže to znamená co, no že bude méně času. Kdo nebude umět, rovnou dostane kuli, na náhradní otázky a všelijaké nápovědy nebude čas.
„Pane učitel, to ale není spravedlivý,“ ozval se Svoboda, „co byli před náma, tu možnost měli.“
„Kamaráde,“ odbyl ho Karel, „už sem pár let chodíš, spravedlnost ve školství nehledej.“
„Toho znám, to je kámoš,“ ukázal Prométheus směrem k televizi a rozhlédl se, zda si ho někdo všímá.
„Ten soudce?“ zeptal se číšník a sebral mu prázdný talíř od sekané.
„Ten v klepetech. Jak teď nevím, ale bejval to fajn kluk.“
„Asi se krapátko změnil,“ houkl kdosi od stolu štamgastů a zbylí se zařehnili.
Prométheus si jich nevšímal a popošel blíž k obrazovce. Ke Karlovi stál zády, ale jako by cítil jeho zkoumavý pohled. Nemohl ho zklamat.
„Tak si představte, pane profesor,“ mluvil, aniž by se otočil, „že chcanky jsou zase vzácnější.“
Karel počkal, až Prométheus dokončí, co načal, a žádný podivující se dotaz nevznesl. V půli cesty se zastavil i číšník, držel pár plných sklenic a vyčkával, co z dědka vyleze.
„Loni se za vychcání platily tři, letos už pět korun. Tak snad to nádraží konečně opraví.“
Číšník otráveně pozvedl obočí a šel si po své práci, zatímco ke Karlovi usedl jeho bratr s omluvou, že se opozdil. Už byl na cestě, ale vrátil se pro to, co zapomněl.
„Budeš koukat,“ zašátral v tašce a vyndal svazek kalendářů.
„Našla je Hanka při vánočním úklidu. Kde se u nás vzaly, nevím.“
Karel opravdu koukal. Na stole před ním ležely matčiny kalendáře z pradávných dob. Některé z nich jí dokonce kupoval, už ale nevěděl, zda k svátku, narozeninám či Vánocům.
„Ty zimní fotky měla ráda,“ zavzpomínal při pohledu na prosincové a lednové týdny, k nimž byly přilepeny snímky zasněžených plání a sněhem obtěžkaných stromů. Listoval dál a četl matčiny poznámky. Lukášek ušní, táta spravit plášť, Kája aktivy s vykřičníkem, zajet pro vejce, Nemocnice na kr.m. podtrženo, dále cosi nekompromisně začmáráno, telefonní číslo s iniciálami, nahlásit dovolenou, schůze, koupit rum, v sobotu 30°C - koupání…
„Věděl jsem, že budeš mít radost. Tohle je zrovna z dob, který ještě nepamatuju.“
V Karlově paměti se náhle rozběhl starý film, spíš dobový týdeník, který by dnes sotva lámal rekordy v návštěvnosti. Ve školce vyzvedává bráchu a courají domů, proloudají se parkem, kde na lavičce pod mohutnou lípou vykuřuje partička mladíků, zajdou do sámošky, vystojí řadu na vozík, kupují mléko, sýry, rohlíky, chleba už neměli, a tak jim zbylo na zmrzlinu vedle v cukrárně, brácha fňuká, proč dostal malou, no protože jsi malej, odpovídá mu, Lukáš se mu vyškubne a kouká do výlohy v hračkářství, on sleduje podivný chlápky, kteří postávají u vysokých stolků za sklem bufetu a pijí pivo s ještě podivnějšíma ženskýma, jdou dál, míjí frontu u ovoce a zeleniny, bráchovi teče zmrzlina po ruce, on se mu směje, jdou kolem kina a prohlíží si plakáty filmů, zrovna hráli Velký bazar, pak to vezmou přes trávník, aby nemuseli kolem parkoviště, nějaký chlap jim z okna nadává, oni se tomu smějí, obkrouží hospodu, z otevřeného okna je slyšet rádio, přejdou ulici a prochází kolem řady rodinných domků, u posledního se zastaví a znovu obdivují model hradu na skalce, prý je to Kost, říkal táta, za rohem je konečná s novinovým stánkem a už jsou tady bytovky, máma venku věší prádlo, mává jim, brácha se k ní rozběhne, táta má volno, je jen v nátělníku, vyklání se z okna a s cigaretou v puse o čemsi řeční se sousedem v montérkách, opodál po hřišti pobíhá chumel dětí a hrají fotbal, stará Hofmanová sedí na lavičce, drobné nožky ani nedosáhnou na zem, čte si včerejší noviny, které jí táta donesl z práce, máma drží v náruči bráchu a ujišťuje ho, že zítra, hned jak vstanou, hajdy na autobus a celý den budou na koupališti.
„Pánové, tohle je už moc,“ zaláteřil Prométheus zpod televize a otočil se ke Karlovi.
„Pane profesor, co vy tomu jako znalec češtiny říkáte? Ten přiblblej moderátor právě řekl, že ve sportu se dozvíme, že hokejisti Sparty zase prohráli. To máme jako dělat, že jsme to neslyšeli nebo jak?“
Karel zvedl hlavu od kalendářů, podíval se na Prométhea a lehce se usmál. Úsměv však patřil někomu jinému. Usmíval se na mámu, která mu podávala prázdný koš od prádla a druhou rukou držela bráchu, který jí visel kolem krku a rozjíveně pokřikoval na tátu.
Pololetní pedagogická rada připomínala sud prachu. Ředitel hned na začátku zopakoval, že finanční situace je neutěšená a bohužel nejsou peníze ani na to, na co by z hlediska, aby tak řekl, etického měly být. Tím ale utahování opasků neskončilo, ředitel měl nachystaný větší kalibr. Od února, tedy od druhého pololetí, dojde k mírnému zdražení obědů. V aule to zašumělo. Muselo jít o velmi utajovanou akci, napadlo Karla, když ani Marta neměla avízo předem. Ředitel s komisním výrazem počkal, až dav ztichne. Důvody zdražení osvětlil stroze.
„Dodavatel má vyšší náklady, s tím nic nenaděláme.“
Na několik poznámek, proč škola neoslovila jiného partnera, nereagoval. Přerovnával si papíry a vyčkával. Když se Půlpánové rozezpíval mobil se všem známou znělkou, zakryla si zástupkyně Stárková tvář, cosi zašeptala kolegyni Kouskové a vrhla na nebohou Půlpánovou přímo vražedný pohled. Ta se omlouvala a marně hledala neodbytný telefon ve velké kabele. Ze sálu se z několika míst ozval smích, což dopálilo Stárkovou a napomenula přítomné, jako by byli nějakými prvňáčky. Mobil ztichl a ředitel znovu spustil. Co se ještě jídelny týče, připomněl stále platný zákaz vynášení zbytků, prý se k němu doneslo, že se jej někdo pokoušel obejít. A návrh odvážet nevyzvednuté porce do azylového domu je z hygienických důvodů nemožný, škola by si tím jen koledovala o nepříjemnosti. Vše tedy zůstane při starém, jídlo se bude vyhazovat. Ředitel podruhé vyčkal, až se všichni utiší, a vrátil se k nedávnému nahlášení bomby. Učitelé by prý měli s žáky více mluvit, lépe je vnímat a pedagogicky na ně působit.
„A jak?“ houkl kdosi.
Ředitel si nejistě přešlápl, pohlédl na obě zástupkyně, ale jejich kamennými výrazy nepohnul.
„Třeba jim zdůrazněte, že dotyčný může být vyloučen ze školy. A že výuka neodpadne, ale bude se nahrazovat.“
Ani Hnátková nebyla s ředitelovou odpovědí spokojena a něco si vehementně šeptala s nejbližší kolegyní, která jí stejně zaujatě přitakávala.
„A už jsou nějaké výsledky? Známe toho, kdo bombu nahlásil?“ zeptal se inženýr Čadek.
Ředitel si znovu přešlápl a hledal vhodná slova.
„Věc je ještě v šetření, pane kolego.“
Aula znovu zahučela a ředitel zaklepal na řečnický pult. Sjednal si ticho a předal slovo zástupkyni Stárkové. Ta se s ničím nepárala. Rázně seznámila přítomné s chystanými novinkami. Předně je od pololetí zaveden nový formulář. Kdo
půjde k lékaři, nebude vypisovat žádanku, jako tomu bylo doteď, ale speciální formulář, jehož vzor je na školních stránkách v sekci dokumenty. V případě potřeby si jej každý vytiskne, vyplní a včas předá někomu z vedení. Za další ať nikdo nepočítá s volným dnem na pololetní prázdniny. Všichni se řádně dostaví a absolvují celodenní školení.
„Vzhledem k velkému počtu budete rozděleni do čtyř skupin. Malá tělocvična, velká tělocvična, aula a jídelna. Skupiny z tělocvičen se po obědě, který si každý může na tento den objednat, prohodí. Totéž platí pro skupiny v jídelně a aule. Z toho logicky vyplývá, že tady budou čtyři lektoři. Dva na školení o syndromu vyhoření, dva na kreativitu.“
Sál začal bouřit. Obě zástupkyně marně žádaly o klid. Až když Kousková zakřičela, všichni ztichli. Stárková chtěla navázat na to, co říkala, ale k naprostému překvapení všech přítomných ji přerušil inženýr Šikl. Vstal a vzal si slovo. Totéž učinil už loni. Tehdy s nejistotou v hlase a občasným zadrháváním zpochybnil pravidelné vybírání peněz do fondu Sdružení přátel rodičů školy. Prý nedává smysl, aby žáci po dobu studia vybírali peníze, o které pak musí, když je chtějí použít na výlet nebo maturitní ples, úředně žádat, a beztak nedostanou celou částku. To se prý příčí zdravému rozumu.
„Proč si členové SRPŠ nevybírají po třídách peníze sami a nevysvětlují žákům, v čem je to dobré? Odpověď je jasná. Byli by hloupí, když jim je na příkaz vyberou třídní učitelé.“
Ředitel vše zahrál do autu. Na podobné diskuse není v průběhu roku čas, pokud bude mít inženýr Šikl zájem, ať si o tom s ním přijde popovídat na konci roku, případně ať se obrátí na odbory, ti mu vše objasní. To se také stalo. Odbory včele s Hnátkovou a Kadlecem Šiklovi vyložily, že SRPŠ je tradicí, funguje na všech školách, je užitečné, má ve školství své pevné místo a rozhodně není důvod cokoli měnit. A kdyby k nějaké změně dojít mělo, museli by ji iniciovat sami rodiče, ostatně jsou to jejich peníze. Nicméně o ničem takovém nemají zprávy, natož o nějakých pochybnostech nebo dokonce stížnostech. S ředitelem to bylo ještě rychlejší, neboť si na Šikla koncem roku čas nevyšetřil. Letos byl pan inženýr připraven podstatně lépe. Hovořil bezchybně, strojově chladně, bez emocí, čímž byl zdůrazněn obsah promluvy. Nejprve se zeptal, zda se dotyčného školení zúčastní opravdu všichni, tedy i vedení, a zda je ředitel schopen garantovat příslušnou kvalitu chystaných kurzů. Než se kdokoli ze zaskočené trojice na cokoli zmohl, byl už inženýr Šikl o několik vět dál. Klauniádu, nelze to nazvat jinak, kterou zažili loni, by už nerad zažil znovu. Je to sice rok, ale to nemění nic na tom, že úroveň školení byla velmi pochybná, navíc považuje téměř za skandální, aby vedení přikázalo učitelům absolvovat dlouhodobé školení, aniž by se ho samo účastnilo.
„Měli byste si uvědomit, že jste taky učitelé.“
Zástupkyně byly zralé na mdloby a ředitel na Šikla zíral jako na zjevení. Ten zdaleka nekončil. Prý si ověřil, že v kompetenci vedení rozhodně není, aby mohlo kantory k něčemu takovému nutit. Navíc celé školení spadalo pod projekt, to znamená, že za to někdo dostal peníze.
„Ptám se kdo!“
Ředitel už už otvíral ústa, ale Šikl mu nedal šanci. Na závěr vypíchl to, co nazval „akce vlaječka“.
„Jestli vám přišlo důstojně, že jste s vlaječkou Evropské unie vešli do učebny, položili ji na stůl, vyfotili ji i s přednášejícím, vlaječku vzali a šli za další skupinou, pak já to považuji za naprostý výsměch a pohrdání především námi, kteří jsme toho byli svědky.“
Šikl se posadil a po dvou třech vteřinách ticha se sálem rozezněl mohutný potlesk. Ředitel nevydržel a opustil aulu. Když ho zpozorovaly obě zástupkyně, vyběhly za ním. Kousková ještě mezi dveřmi zvolala, že je desetiminutová přestávka. Mezi učiteli vypuklo pozdvižení. Prý je dobře, že to někdo konečně řekl, další vyslovil pochyby, zda to mělo smysl a zda si tím inženýr Šikl neublížil. Převládal však kladný postoj a Karel s Mírou pozorovali Šikla, který v obležení kolegů a zejména kolegyň odpovídal na zvídavé dotazy.
„Něco v tom chlapovi je.“
„Minul se povoláním, měl bejt politik.“
Vedení se vrátilo po půl hodině. Ředitel klidně oznámil, že nového školení se všichni tři samozřejmě zúčastní, což se v případě loňských školení kvůli velkému pracovnímu vytížení nikomu z nich nepodařilo. Neopomněl zdůraznit, že jedním z kritérií, podle nichž jsou školy hodnoceny, jsou právě projekty zajišťující další vzdělávání kantorů. Tím považuje celou věc za uzavřenou a byl by rád, kdyby se nyní konečně přešlo k tomu, kvůli čemu tady všichni jsou, totiž k hodnocení prospěchu všech tříd. Tu a tam ještě kdosi nespokojeně zamručel a zabreptal, a protože inženýr Šikl, na něhož padlo několik nadějných pohledů, mlčel, dostalo se na zástupkyni Kouskovou. Vyvolávala třídy, probíral se prospěch, kolik bude vyznamenání a kolik nedostatečných, kdo byl kvůli přílišné absenci nehodnocen a dokdy bude doklasifikován, zkrátka známá rutina. Na závěr znovu promluvil ředitel. Ještě musí zmínit dvě položky. Přes všechny zjitřené emoce je rád, že jednou z nich je náznak dobré zprávy.
„Uvažuje se, že se od příštího školního roku znovu zavedou přijímací zkoušky. Konečně nahoře převládl hlas, aby ti, řekněme, nejméně kvalitní zájemci neprošli a na maturitní studium nebyli přijati, což se jim doposud dařilo.“
Radost většiny češtinářů a matikářů pokazil dodatek, ve kterém ředitel seznámil osazenstvo s rozhodnutím, že na jaře proběhnou přijímací zkoušky nanečisto, a to z českého jazyka a matematiky. Sice se o tom už dlouho šuškalo, ale mnozí doufali, že se jedná o nějakou fámu, kterých už ve školství zaslechli desítky. Přijímačky sice všichni vítali, ale s těmi nanečisto ne každý souhlasil, zejména ti, kterých se záležitost týkala osobně. Viděli v tom další práci navíc. Názor měli totožný. Jakou cenu má testovat žáky, kteří bez ohledu na výsledek vědí, že jsou či budou přijati? Lze čekat, že mnozí k tomu podle toho přistoupí.
„Je dobrá to vyzkoušet,“ ozval se pološeptem souhlas jedné z němčinářek.
„Jasně, vy to ale opravovat nebudete,“ okomentoval názor Míra tak, aby ho kolegyně nepřeslechla.
Ředitel dodal, že výsledky žáků nám jistě leccos napoví, ale především jde o to ověřit průběh zkoušek z pozice administrativní.
„Takže aby si ouřadové zkusili, jestli to zmáknou, budeme to my muset opravit,“ postěžoval si Míra.
„Nebo je to naopak a nechtějí to přiznat. Myslí si, že jsme to my, kdo to nezvládne,“ ucedil Karel a mrkl na Míru.
Poslední slovo patřilo inspekci, na kterou jako by se zcela zapomnělo.
„Fámy o tom, že inspekce k nám zavítala na základě udání, nechci potvrzovat, ani vyvracet, nicméně jistá stížnost se skutečně objevila. Odkud přesně nevím, ale zdá se, aspoň tomu jisté indicie nasvědčují, že si stěžovali rodiče jednoho našeho bývalého žáka. Podotýkám neúspěšného žáka.“
„A na co si stěžovali?“ přihlásila se Hnátková.
„To nám nebylo sděleno.“
Sál opětovně zašuměl, ale tentokrát jinak. Zloba nesměřovala k vedení, ale ven, kamsi za neznámým anonymem.
„A jak to dopadlo?“ zeptal se Kadlec.
Ředitel se zatvářil velmi důležitě. Ohledně účetnictví bylo vše v nejlepším pořádku, nedostatky, i když ne závažné, ale přece jen nedostatky byly nalezeny ve školních dokumentech, zejména v těch, které připravovali nebo za které zodpovídají konkrétní učitelé. Ředitel si uvědomoval, že nyní je zcela pánem situace a naskytla se mu možnost, jak si když ne všechny, tak aspoň většinu získat zpět na svoji stranu. Nástroj k tomu měl ideální. Chyby v papírech, zkrátka nekompletní či zanedbaná administrativa děsila učitele víc než morová epidemie naše předky.
„Nebudeme z toho tentokrát dělat vědu,“ přátelsky se usmíval, „ale bylo by dobré, aby všichni, komu kolegyně Kousková pošle mailem připomínky, v daných dokumentech co nejdřív sjednali nápravu.“
Míra šťouchl do Karla a ten kývl. Je to tady zase. Před pár dny na to přišla řeč v kabinetu, když k nim zavítala Chládková kvůli zapomenutému podpisu v třídnici.
„Pořád říkám, že jsem na univerzitu chodil zbytečně,“ pronesl Karel a doplnil svůj autogram k příslušnému zápisu, „učili nás tam samý zbytečnosti. Koho zajímá historie? Kdo dneska čte nějakou literaturu a kdo dodržuje nějaký pravopis? Měli nás učit úplně jiný předměty, třeba vedení a proškrtávání třídní knihy.“
„Nebo teorii dozorů,“ přidal se Míra.
„A umění šetřit pro budoucí ředitele,“ zahlásila Chládková a hnala se pryč.
„Ještě mi chybí tři podpisy, a navíc Buček mi zásadně nečísluje hodiny.“
Výsledek Karla docela mile překvapil. Nepředpokládal, že se zapojí deset žáků. Doufal v pět, šest. A trochu se bál, aby nedopadl jako loni, kdy se mu na nepovinný domácí úkol zdravě vybodla celá třída. Ale to byl učební obor, což zřejmě sehrálo svoji roli.
„Říkal jste přece, že je to dobrovolný a že to není na známky.“
„To je pravda, to jsem říkal.“
„Tak o co jde?“
„Myslel jsem si, že se najde aspoň někdo.“
„Ale proč, když z toho nic nemáme?“
Takže tentokrát deset. Když pár minut před koncem hodiny ohlásil klukům počet, byli docela překvapeni.
„A přečtete všechny?“ vyzvídal Kolbaba.
„Půlka je nepublikovatelná, abych byl přesný, tak šest, ale snaha se cení.“
Odolal naléhání zveřejnit i nevhodné příspěvky a hájil se, že jsou nejen vulgární, ale i hloupé, přece jen jsme škola a ne bulvární tisk. A navíc má ještě jeden důvod.
„A jakej?“
„Jde o princip. Proč by se měla dělat pokleslá zábava lenochům, kteří jen pasivně přijímají, s čím si ostatní dají práci? A je jedno, jestli malou, nebo velkou.“
„Ale vždyť jsme to nemuseli dělat!“ hudroval Šajtar.
„Nemuseli. Ale jednalo se o maličkost, kterou jste mohli vymyslet cestou do školy.“
„Koho zajímají nějaký přísloví?“ vzdoroval dál Šajtar.
„Upravená přísloví,“ opravil ho Karel, „v tom je rozdíl.“
„Tak už řekněte, kdo vyhrál?“ žadonil Kolbaba.
Nastala chvíle hodnocení. Karel zopakoval, že šlo o anonymní dobrovolný úkol vtipně upravit nebo aktualizovat nějaké rčení či přísloví.
„Pokud budete chtít, můžete se ke svému dílu přihlásit, ale nemusíte, je to na vás.“
„A vy nejste zvědavej?“
„Kluci, já za ty roky znám vaše písmo, takže vím, kdo z vás co napsal.“
Vzadu kdosi zaúpěl a Karel se tím směrem významně podíval, což třída ohodnotila smíchem.
„Takže připraveni?“
Karel vyndal z desek svazeček papírků a začal od konce. Pomyslný bronz získala variace na rčení „můj dům, můj hrad“.
„Můj dům, můj smrad,“ přečetl Karel a třída reagovala, jak se dalo po takovéto větě čekat. A poté, co vstal Kolbaba a začal se klanět na všechny strany, se rozesmál i Karel.
„Pánové ticho! Druhé místo patří básnicky upravenému rčení „s větrem o závod“, které zní „světlem o závod“, což se mi velmi líbí.“
„To je ale blbost,“ ozval se znovu Šajtar a několik kluků mu dalo za pravdu. Snad proto se autor nepřihlásil.
„Mně to přijde velmi nápadité,“ obhajoval své rozhodnutí Karel, „není chybou autora, že v tomhle směru nemá každý představivost.“
„A kdo vyhrál? Kdo mě trumfnul?“ zvolal Kolbaba.
Karel ještě chvilinku posečkal, aby se zvýšilo napětí.
„Vítězem se stává ten z vás, který změnil přísloví „čistota půl zdraví“, a to velmi aktuálně.“
„Vy to natahujete jak v televizi,“ zvolal Hlavatý, „jak to teda je?“
„Čistota… půl rasy.“
Kluci na moment zaváhali, pak někteří zvolali, že je to dobrý a vtipný, ti méně duchaplní, snad aby nebyli zahanbeni, se připojili vzápětí.
„Kdo to napsal?“ rozhlížel se po třídě Kolbaba a s ním zbytek třídy. Po několika sekundách se pomalu zvedla Cajthamlova ruka. Kolbaba mu začal tleskat a ostatní ho následovali.
„Ještě tady jeden kousek mám,“ přerušil Karel aplaus, „ale sám mu nerozumím. Přečtu vám to, a kdyby chtěl autor své dílo objasnit, byl bych moc rád. Není to totiž ani rčení, ani přísloví, ale pozměněný název slavného díla Jana Amose Komenského. Dílo známe pod názvem „Škola hrou“. Upravená verze má podobu „škola krou“, ano, „krou“, slyšíte správně.“
Bezradní byli všichni. Jako že je studená? Bílá? Že plave?
„Co na tom nechápete?“
„Tos napsal ty?“ zíral Kolbaba na Klouda.
„Je to úplně jasný, ne?“ ignoroval Kloud Kolbabův údiv.
„Mně ne, máš možnost nás poučit,“ vybídl ho Karel.
„Škola je krou. A ta kra taje.“
„Jak taje?“ nechápal dál Šajtar.
„Prostě taje, jde do kopru jako celý školství.“
Maturitní ples bral Karel jako povinnost, nijak zvlášť se netěšil. Co tam taky bude dělat? Jde sám, což chtě nechtě vypadá podivně, a odvázat se taky nemůže, protože pořád bude pod drobnohledem žáků, rodičů, kolegů a hlavně nadřízených. Role jsou zkrátka dány předem. Studenti se svými kamarády se baví a opíjejí, rodiče se kochají, pyšní, dojímají a kantoři reprezentují svoji školu a hlavně systém, který je drží jako letitá rukojmí. Proto ho maturáky nebaví. Léta se jim vyhýbá, pozvání odmítá a jednou za čtyři roky si jde odsedět večírek svých žáků. Přitom je to nedávno, kdy ho třídní Matějka právě v tomto sále a na těchto parketách stužkoval. Je to nedávno, kdy právě sem, když měli ples kamarádi a on se spolužáky nesehnali lístky, pronikli zadem skrz staré baráky a dvory, přes několik zídek a okno na toaletě, které na smluvený signál otevřely holky. Právě tady ve třeťáku, když jim starý pořadatel zbaštil lístky z dílny třídního padělatele Chmelaře, šlohli pár lahví přímo ze stolu čtvrťáků, kteří juchali na place. On s Loubem jistili dveře, Chmelař stínil nejbližšímu stolu a Chobota hbitě ztopil dvě lahve pod sako. Důvod byl prostinký, neměli peníze a tyhle čtvrťáky nesnášeli. A dnes tady dřepí jako třídní učitel, u stolku s oběma zástupkyněmi, jejich vzornými manželi, s afektovanou třídní učitelkou holek, se kterými jeho kluci mají ples, s jejím mužem, který se dle obleku a výrazu dozajista pokládá za druhého Jamese Bonda. Karel si připil na sebe. Dřepí tady sám s téměř cizími lidmi jako skopec.
Zdravil rodiče, kteří kolem procházeli. Mohutné Kolbabovy, aristokraticky vyhlížející Cajthamlovy, noblesní paní Svobodovou s bodrým chotěm, naopak paní Peterková ho teatrálně přehlídla. Karel dál plnil své povinnosti. Usmíval se na kluky a jejich tanečnice, konverzoval se spolusedícími. Slečnám to sluší. Mladí páni v oblecích vypadají jako dospělí. U baru jsou neskutečné fronty. Chlebíčky jsou obzvlášť drahé. Co asi pan ředitel na tom druhém večírku? Škoda, že je vaše paní ředitelka nemocná. Do toho moderátor sršel elánem, pohotově komentoval každý pohyb, chrlil naučené bonmoty a snad milionkrát řekl „takže“. Z předtančení Karel neměl nic, neboť se před něj, podobně jako před další stoly podél sálu, nahrnuli dychtiví tatíci s foťáky, naparáděné mamky, naondulované tetičky a drobné babičky. Následovalo sóĺo rodičů a profesorů, jak učitele ze zvyku a akademicky nepřesně tituloval moderátor. Karel dívku, která mu byla určena, zdvořile odmítl. S tancem měl odjakživa problémy. Už v tanečních si připadal nemotorný a trapný, proto raději vždy o přestávce se stejně nadanými spolužáky zdrhl. Kromě svého maturitního plesu a diskoték, kde se z jeho strany rozhodně nedalo hovořit o tanci, tančil jen se svou bývalou ženou. Dokonce ani s Jordankou ne. A rozhodně neměl v úmyslu na svých zásadách něco měnit. Poskakovat před několika sty diváky a předvádět jim své směšné pohyby? To si rád nechá ujít. Na řadu přišlo stužkování. Vyzván moderátorem se dostavil na určené místo. Pod deštník jej ukryla nejnovější Svobodova přítelkyně. Moderátor vyvolával jednotlivé žáky a žákyně, ti byli dle stupně své obliby provázeni potleskem, křikem, hvízdáním, ječením a deštěm mincí. Nárazy dokazovaly, že deštníku bylo opravdu potřeba. Karel každého z kluků označkoval stuhou a potřesení rukou doprovodil krátkou průpovídkou. Když přišel na řadu Peterka, zmáčkl mu Karel ruku, až sykl.
„Tak ses nám konečně uzdravil, viď?“
Konečně bylo hotovo. Vrátil se ke stolu a napil se. James Bond nezměnil polohu, ani grimasu, zatímco její ženu protáčeli jiní. Zástupkyně Kousková, už v lehké náladě, dobrosrdečné napomínala manžela, aby pil střídmě, a chtěla dolít víno Stárkové. Ta odmítla, což Kouskové nijak nevadilo. O to víc dolila sobě. Alkohol tuto ženu měnil, a to k lepšímu. Strojenost a upjatost byly ty tam, náhle zde seděla vtipná a zábavná dáma. Nejvíce se Karlovi zamlouvalo, že svému choti říkala jménem a znělo to láskyplně. Kdyby místo své parťačky z kanclu nabídla víno jemu, prostému učitýlkovi, s radostí by přijal.
„Představte si, pane kolego,“ oslovila poprvé za večer Karla, „že ten můj Kousek Vánoce proležel na gauči. Ani pro dárky si nešel, tak jsem mu je podala, a co myslíte? Rozbaloval je vleže! Povídám, Kousku, aspoň teď by ses mohl zvednout! Málo platný!“ mávla rukou, napila se, zatímco její muž se spokojeně culil a vískal svou ženu ve vlasech. Naopak manželé Stárkovi zachovávali dekorum, ačkoli se zdálo, že pan Stárek by se rád bavil. Stárková, ač měla velmi pěkné šaty, působila dojmem nejvyššího dohlížitele. Možná tak působí záměrně, napadlo Karla. Nechce si přiznat, že podřízení její společnost nevyhledávají, pokud nemusí, že její nejbližší kolegyně, když na to přijde, je úplně normální ženská se sklonem k familiernostem, což ona pokládá v jejím postavení za nevhodné, že je zkrátka sama, že dnes nepatří nikam. Otočila se po zvuku rozbíjející se sklenice odněkud z hloubi sálu a Karlovi neušlo, že paní zástupkyně Stárková je z profilu poměrně hezká. Určitě toho skrývá víc. Možná už zapomněla, jaké to je chovat se přirozeně a uvolněně. Kdyby to bylo jen trochu možné, pozval by ji na panáka a úplně obyčejně si s ní popovídal.
„Pane učitel, je čas,“ křenili se Hlavatý s Kloudem, „jde se na podium.“
Karel se nechal odvést a odstartoval tím tu část plesu, ve které žáci děkovali vybraným učitelům za výdrž, trpělivost a snahu připravit je k maturitě. Jako třídní byl první na řadě. Odpověděl na několik neoriginálních dotazů moderátora, pronesl neoriginální proslov a obdarován sadou archivních vín znovuzaujal své místo u stolu. Když se blížilo půlnoční překvapení a moderátor vyzval přítomné k poslednímu tanečku, využil Karel situace. Kousek čapl Kouskovou, Stárek přemluvil Stárkovou, James Bond se vydal hledat svou ženu a Karel osaměl. Zvedl se, obešel rozjařené tanečníky, prokličkoval mezi opuštěnými stoly, sešel k šatnám, vyzvedl si kabát a byl venku. Zastavil se na schodech, nadechl se chladného vzduchu, dopil zbytek lahve, kterou si vypůjčil u nejopuštěnějšího stolku, a upustil ji do koše. Co teď? Že by ještě někam zašel? Jenže kam? A s kým? Podnik, kam před třiatřiceti lety táhla celá čtvrtá dé na mazec, už neexistuje, Loub obchoduje v Americe, Chmelař sedí v base, Chobota žije bůhví kde a třídní Matějka je po smrti. Může jít jedině domů.
Nápadu přijít do práce dřív litoval velice záhy. Kafe si v klidu nevypil, test pro čtvrťáky nepřipravil. Plány mu narušila kolegyně Šafářová. Prý zahlédla, že se u Karla v kabinetu svítí. To jsou ty výhody, když má jeden okno do ulice, pomyslel si.
„Jako jediný z celé naší komise jsi nesplnil, co bylo naplánováno.“
„Co máš na mysli?“
„To je snad jasné. V muzeu jsi byl jen se dvěma prvními ročníky, se zbývajícími dvěma jsi tam nešel.“
Dodala, že ho nechtěla kárat na poradě před ostatními, proto zvolila tuto cestu. Odvětil jí, že jí je za takové ohledy velmi vděčný. Znovu zopakovala, čeho se Karel dopustil a že nesplnil plán.
„Opravdu?“
Kolegyně Šafářová ztrácela převahu, kterou získala momentem překvapení, ale držela se. Odjakživa Karla iritovala svou přehnanou spisovnou mluvou. Zejména důraz, který kladla na některé slabiky a hlásky, mu rval uši. Když vyslovovala slova „dvěma“ a „kárat“, měl Karel dojem, že po něm střílí.
„Nebyl jsi tam, takže nesplnil.“
„Pokud se na to díváš takhle, tak nesplnil.“
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“
„Velmi jednoduše. Víš, kolik je v obou třídách žáků?“
„Nerozumím ti.“
„Tak jinak. Předpokládám, že je ti známo, s jakým maximálním počtem může někam jít jeden učitel jako dozor. To tady není možný, je jich víc.“
„Pokud vím, tak třídy, o kterých hovoříme, v knihovně a archivu byly, kolegyně si na nic nestěžovaly.“
„Asi jsi je ujistila, že kdyby se nedej bože něco stalo, tak je zodpovědnost na tobě.“
Šafářová zbrunátněla. Slyší dobře? Spoléhá, že každý kantor zná své povinnosti, pracuje jako profesionál a dozajista ví, co má v dané situaci dělat. Je na něm, aby na vedení zažádal o dozor navíc.
„Mýlíš se.“
Šafářové naběhly žíly. Obdobným troufalostem dávno odvykla.
„Prosím?“
„Na poradě bylo jasně řečeno, že se má dodržovat pravidlo subordinace. Učitel, předseda předmětové komise a teprve potom vedení.“
„Ale ty jsi za mnou s ničím nebyl!“
„Ne. Exkurze jsi naplánovala ty a jako předseda předmětové komise zodpovídáš za jejich průběh. Měla sis zjistit, kolik kde je žáků a řešit to. Takhle to vidím já.“
Vysvědčení bylo rozdáno během deseti minut. Mimořádně přišli všichni, včetně Peterky. Byl v dobrém rozmaru a vtipkoval s jindy apatickým Kloudem. Hlavatý mával na kohosi z okna, Svoboda někomu odepisoval na zprávu, pochlubil se spolužákovi, ten se uchechtl, Šajtar si četl noviny a zbytek třídy tak nějak hlasitě nehlasitě bzučel. Zkrátka žádná výjimečná, či snad slavnostní chvíle, jen předání papíru, prostá administrativní záležitost. A kdo by čekal nějaké obavy či snad zpytování svědomí u propadajících, byl by zklamán. Vždyť je to jen pololetí, to nic neznamená, proč se stresovat, to se spraví. Koho bude po maturitě zajímat, že jsem měl v pololetí kuli?
„Pokud se k maturitě dostaneš a uděláš ji, tak asi nikoho.“
„Tak vidíte, pane učitel, to se zmákne.“
„Opravdu? Končíte v půlce dubna, pánové.“
„Času dost!“
„Jak pro koho!“
„My ho máme víc než vy!“
Dál už Karel nic nenamítal, tentokrát měl Kolbaba pravdu.
1 komentářů:
Začíná to slibně:
"První den nového roku přivítal Karla mrazivým tichem. S hrnkem grogu vyšel před dům a zíral do prázdných polí, za kterými ležel les zachumlán do ranního chladu. Žádný sníh, jen čistě modrá obloha. Karel se cítil výborně. Silvestrovský večer strávil sám v chalupě, žádná televize, žádný alkohol, nic."
Grog si dal až k snídani.....
Okomentovat