Jsme bytostně přesvědčeni, že nucené vzdělávání dětí předškolního věku je nepřiměřeným zásahem do základních práv rodičů i samotných dětí. Žádné sociální, ani jiné, ryze pragmatické důvody nemohou být nadřazeny individuálním právům dítěte a rodičů. Více než 25 let po skončení režimu, který pošlapával základní lidská práva, považujeme plošné zavedení povinné předškolní docházky za plíživý krok k návratu totalitního způsobu myšlení, kdy je právo jedince potlačováno v zájmu fiktivní většiny.[1] „Zájem [každého] dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“ (Úmluva o právech dítěte z roku 1989).
Návrh novely školského zákona o „povinné předškolní docházce“ je podle našeho přesvědčení v základním konfliktu se základními právy definovanými:
- Úmluvou o ochraně lidských práv:
Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod č. 1, přijatý v Paříži 20. března 1952, článek 2: „Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a vzdělání, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením."
- Listinou základních práv EU (čl. 14, odst. 3), podle které má být respektováno „právo rodičů zajišťovat vzdělání a
výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením.“
Přednostní právo rodičů rozhodovat o výchově a vzdělání je tedy neoddělitelnou součástí našeho právního řádu, který je podřízen uvedeným právním normám. Hlavní rozpory s předkládanou novelou uvádíme níže:
§ 34a
Povinnost předškolního vzdělávání a způsoby jejího plnění
(3) Povinné předškolní vzdělávání má formu pravidelné denní docházky v pracovních dnech, a to v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem. (4) Podmínky pro uvolňování dětí ze vzdělávání a omlouvání jejich neúčasti ve vzdělávání stanoví školní řád.
§ 34b
Individuální vzdělávání dítěte
(3) V případě dítěte, které je individuálně vzděláváno, zjišťuje škola úroveň osvojování očekávaných výstupů v jednotlivých oblastech stanovených rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání; způsob a termíny zjišťování stanoví školní řád. (4) Ředitel školy, kam bylo dítě přijato k předškolnímu vzdělávání, zruší individuální vzdělávání dítěte, pokud
- nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, zejména podmínky materiální, personální a ochrany zdraví dítěte,
- není zcela jasné, co se tím konkrétně myslí, kdo to bude posuzovat a na základě jakých kritérií
- zákonný zástupce neplní podmínky individuálního vzdělávání dítěte stanovené tímto zákonem
- zjevný rozpor s výše uvedenými právními normami Úmluvy o ochraně lidských práv a Listiny základních práv EU
Odmítáme předat odpovědnost za výchovu a vzdělávání našich dětí zákonem vynucené autoritě mateřských škol od samého raného dětství. Jako rodiče známe nejlépe potřeby našich dětí. Jestliže si stát uvědomuje, že sebelepší institucionalizovaná výchova nemůže plnohodnotně nahradit výchovu v rodinném prostředí („Neexistuje lepší výchovné prostředí pro dítě než rodina.“[2]), měli by si tento princip zákonodárci připustit i u předškolního vzdělávání. I když je v návrhu novely školského zákona (par. 34 b) sice přípustná forma „individuálního vzdělávání dítěte“, tak zcela podléhá kontrolnímu mechanismu ze strany předškolního zařízení. Z toho lze také vyvodit princip presumpce viny, kdy každý rodič je automaticky považován za nekompetentního připravovat své dítě v předškolním věku adekvátně na život a musí být kontrolován předškolním zařízením podle rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání, kdy však „způsob a termíny zjišťování stanoví [příslušný] školní řád“.
Rodina je pro každé dítě primárním prostorem pro neformální učení[3], o kterém se v mezinárodní debatě hovoří stále častěji a jehož podpora je definována i ve Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2020: „Vzdělávací politika musí proto věnovat adekvátní pozornost všem hlavním typům vzdělávacích příležitostí, tedy nejen formálnímu vzdělávání, ale rovněž vzdělávání neformálnímu a rozrůstající se oblasti informálního učení“ (str. 6).
Obáváme se, že novela školského zákona, která v této podobě upřednostňuje formální prostředí pro předškolní vzdělávání, namísto přirozeného prostředí rodiny, povede k dalšímu oslabení významu rodiny v životě a vývoji dítěte. Těžko můžeme posilovat zodpovědnost rodičů za výchovu a vzdělávání jejich dětí tím, že tuto zodpovědnost převedeme na stát, resp. předškolní zařízení.
Dle konstruktivistické teorie učení a aktuálních výzkumů mozku je možné vytvořit pozitivní přístup k učení tím, že nepodléhá žádnému nucení, není hodnoceno a vychází z vnitřní motivace. Učit se musí být chápáno jako šance a ne jako povinnost, obzvláště u nejmenších dětí. Disponibilní výsledky výzkumů ukazují, že děti, kterým byla ponechána svoboda v procesu učení, který je pro ně, zejména v raném věku, zcela přirozený, si vysoce cení schopnosti celoživotního učení.[4] Tato, dětem přirozená, vnitřní motivace k učení by mohla být povinnou předškolní docházkou v tomto útlém věku ještě více a nenávratně potlačena vystavením dítěte nepřiměřeným nárokům povinného předškolního vzdělávání a nepřirozené vnější autoritě, resp. povinnosti naplňovat rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, daný předkládanou novelou školského zákona a s tím spojeným testováním.
Na závěr si připomeňme slova J. A. Komenského, podle kterého je svoboda nedílnou součástí lidskosti jedince: „Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská, svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout …“
Další argumenty zde:
http://www.clovekvtisni.cz/…-radu-otazek
http://www.eduin.cz/…va-skolstvi/
http://www.vorp.cz/…-vzdelavani/
http://www.ceskaskola.cz/…povinny.html
[1] „Do mateřských školek chodí přibližně 90 % všech dětí předškolního věku. Z těch zbývajících deseti procent je podle kvalifikovaného odhadu 4–5 % těch, které žijí v nedostatečně podnětném prostředí. Zbývající děti žijí v rodinách, kterým naopak na vzdělávání a výchově záleží, proto se chtějí věnovat svým dětem doma… Jaký má smysl investovat prostředky a energii do zavádění povinnosti pro všechny, když to 95 % dětí nepotřebuje?“ http://www.clovekvtisni.cz/…-radu-otazek
[2] Volně dle KORNEL, Martin. Kritéria pro rozhodování o výchově nezletilého dítěte. Právní fórum, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. č. 7
[3] „rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí“ (Úmluva o právech dítěte, 1989)
[4] Viz Peter Grey – Free to learn (Basic Books, 2013), A.S.Neill – Summerhill (česky PeopleComm, 2013, ISBN 978–80–904890–5–9), HOLT J.: Jak se děti učí a HOLT J.: Proč děti neprospívají (Nakladatelství Stehlík, 2003), Jana Nováčková – Mýty ve vzdělávání (Pavel Kopřiva – Spirála, 2010), Philip C. Candy – Self-Direction for Lifelong Learning. A Comprehensive Guide to Theory and Practice (1991),
Zdroj: Asociace svobody učení
0 komentářů:
Okomentovat