Domácí vzdělávání nepředstavuje ve školských systémech žádnou žhavou novinku. Jde naopak o tradiční formu vzdělávání, kterou využívaly od nepaměti hlavně bohaté rodiny. Ty svým dětem najímaly domácí učitele, kteří je připravovali pro život i pro vstup na vysokou školu. Bylo to tak i na území dnešní České republiky, a to až do období druhé světové války, kdy bylo domácí vzdělávání zakázáno a za socialismu pak už nebylo obnoveno.
Domácí vzdělávání v současné podobě je nejvíc rozšířeno ve Spojených státech amerických. „Dnes je legální ve všech amerických státech po celou dobu školní docházky, včetně střední školy. V západní Evropě je povoleno prakticky ve všech zemích. Ve Velké Británii zákon upravující domácí vzdělávání doslova uvádí, že ‚povinné je vzdělání, nikoli škola‘, rodiče nemusejí žádat o svolení učit své děti doma, ani se nemusejí registrovat při některé škole,“ říká se ve srovnávací analýze věnované domácímu vzdělávání v zahraniční, kterou vydal NÚV v roce 2012. Ani diskuse o tom, zda má být v České republice zákonem povoleno domácí vzdělávání, neprobíhá poprvé. Odehrála se už také na začátku tisíciletí při přípravě nového školského zákona. Domácí vzdělávání pak bylo opravdu uzákoněno, ale pouze na prvním stupni ZŠ. Tím se situace v České republice (a také na Slovensku) liší od ostatních zemí – pokud je v nich domácí vzdělávání povoleno, tak se to týká celé doby povinné školní docházky či povinného vzdělávání. Je tedy logické, že rodiny, které byly spokojeny s domácím vzděláváním svých potomků na prvním stupni, začaly vyvíjet tlak, aby v tom mohly pokračovat i na druhém stupni ZŠ. Od roku 2007 proto probíhá „pokusné ověřování individuálního vzdělávání – POIV“ (jak zní oficiální termín). Počet škol vybraných pro ověřování se od příštího školního roku rozšíří na 19 (ze současných šesti). V každém kraji tedy bude minimálně jedna a bude zařazeno také víc škol speciálních. Kratší dojezdová vzdálenost by měla umožnit častější kontakty rodin se školou.
Proč učit doma?
Rodiče si výuku v domácím prostředí přejí pro své děti z různých důvodů. Řada z nich dospěla k rozhodnutí na základě zkušeností s běžnou školou, kam jejich děti začaly chodit. V některých případech se jedná o žáky, kteří vyžadují nějakou speciální péči, byť jsou třeba inteligentní. Může jít například o dyslexii nebo jinou poruchu učení, roli mohou hrát také logopedické problémy. Provoz ve škole neumožňuje vždy věnovat takovým dětem dostatečnou pozornost, při výuce pak často procvičují něco jiného, než by opravdu potřebovaly. Když dostávají stejné úkoly jako jejich spolužáci, dosahují obvykle horších výsledků a to má také negativní vliv na jejich sebevědomí. Samozřejmě existují školy, které si poradí i s těmito problémy, ale není to jednoduché, obzvlášť při větším počtu žáků ve třídě. Rodiče také poměrně často zdůvodňují domácí výuku svých dětí tím, že chtějí rozvíjet jejich umělecké nebo sportovní nadání, vysoký intelekt nebo jim poskytnout jazykové vzdělání na vyšší úrovni. Jiný je případ rodičů, kteří odmítají běžnou školu, protože chtějí mít větší kontrolu nad vzděláním a výchovou svých dětí. Může jít o rodiny, které dodržují určitá pravidla, ať už náboženská, nebo morální, a tudíž chtějí, aby je dodržovaly i jejich děti. To se pak dá ve škole uskutečnit jen obtížně.Jak vypadá vyučování v domácím prostředí
Pro koncipování obsahu domácího vzdělávání platí stejný rámcový vzdělávací program jako pro děti v běžné škole. Rodiny si také připravují učební plány a vedou třídní knihu nebo deník, do kterého zaznamenávají podstatné informace. Při výuce jsou využívány učebnice a pracovní sešity, ve větší míře se využívá četba, internet, různé výukové programy, děti také vypracovávají referáty, časté je projektové vyučování. Vyučování se ale neodehrává jen doma, rodiče nebo jiní vyučující s dětmi často navštěvují muzea, chodí na exkurze nebo provádějí pozorování v přírodě. Podle zkušeností rodičů i učitelů jsou děti v domácím vzdělávání vedeni k větší samostatnosti a k zodpovědnosti za své vzdělání. Volba metod výuky je ale velmi rozmanitá a doslova individuální. Někteří rodiče jsou inovativní a jiní inklinují k tradiční výuce, ale v každém případě ji přizpůsobují konkrétním potřebám daného dítěte – což je největší přínos domácího vzdělávání. Projevuje se to jak v organizaci vyučování, tak v jeho větší efektivitě.Argumenty proti
Argumenty proti zavedení domácího vzdělávání se příliš nemění. Děti vzdělávané v rodinách jsou podle nich odtrženy od kolektivu svých vrstevníků, nemají tedy dostatečné sociální vazby, potřebné pro život. Rodiče, kteří se věnují domácímu vyučování, s tím ale polemizují a uvádějí, že jejich děti nejsou osamocené, navštěvují kroužky, chodí s ostatními dětmi do základní umělecké školy či pěstují různé sporty. Kromě toho se tyto rodiny stýkají navzájem, děti tedy netrpí nedostatkem kamarádů. Že to takhle funguje, ukázalo i pokusné ověřování. Kritikům domácího vzdělávání to ale nestačí, stále upozorňují, že škola má socializační funkci, která při domácí výuce chybí.Zaznívá argument, že rodiče nemohou naučit to, co učitelé, a že nedokážou své dítě správně hodnotit. Faktem je, že pokud chce rodina učit své děti na druhém stupni, musí na sobě dost zapracovat, aby toho byla schopna. Ale na rozdíl od prvního stupně, kde nejčastěji vyučují sami rodiče, učí na druhém i členové širší rodiny, kteří se ujímají výuky v oblastech, kterým rozumějí, není také výjimkou, že některé předměty vyučují externisté, které si rodina zaplatí. Týká se to hlavně cizích jazyků a ICT. Na umělecké předměty zase děti docházejí do základních uměleckých škol. Pokusné ověřování ukázalo, že se tak velmi dobře rozvíjejí hlavně v těch oblastech, k nimž mají nadání, celkové spektrum aktivit ve „výchovách“ ale nemusí být stejně bohaté jako ve škole.
Přezkoušení je náročné pro všechny
Je zřejmé, že přezkoušení jednou za pololetí je pro žáky hodně náročné. Problémy způsobuje např. přezkušování žáků s různými typy zdravotního postižení. Podle pedagogů se také stává, že někteří vzdělavatelé podceňují určité vzdělávací oblasti, vyhýbají se náročnějším tématům a kromě toho nedostatečně objasňují souvislosti mezi osvojovaným učivem. Přezkoušení se kromě učitelů a žáků zúčastňují i rodiče a při hodnocení učitel bere v potaz nejen názor rodičů – vzdělavatelů, ale určitý vliv má i sebehodnocení žáka. Přezkoušení má většinou ústní formu, která se kombinuje s testy. Žáci také prezentují své portfolio, nad nímž diskutují s učitelem. Jaké jsou tedy celkové zkušenosti z ověřování? „Lze jednoznačně a kvalifikovaně konstatovat, že úroveň vědomostí a dovedností žáků zařazených do ověřování nebyla nižší než u žáků při standardní výuce na základní škole. Podle vyjádření rodičů v dotaznících a podle vyjádření učitelů lze spíše usuzovat na opačnou skutečnost, tj. na znatelné pokroky ve výsledcích žáků při domácím vzdělávání ve srovnání s běžnou výukou na ZŠ,“ říká se v poslední zprávě NÚV o pokusném ověřování v roce 2013/2014.Článek vyšel v příloze časopisu VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 3, číslo 1/2015, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://www.nuv.cz/vystupy/vzdelavani-1-2015.
0 komentářů:
Okomentovat