Ondřej Šteffl: Totálně neúspěšný experiment

Školství u nás, ale i ve světě, je čím dál méně úspěšný projekt, který experimentuje s námi a s našimi (i vašimi) dětmi a vnuky. Být to v jakékoliv jiné oblasti, byl by dávno zakázán.

Skládá se řízek z atomů?

Posuďte sami: u státní maturity neuspělo u testu z matematiky 24 % maturantů a u testu z češtiny 2,7 %. To by se nemuselo zdát tak mnoho. Jenomže pro úspěch v českém jazyce stačilo mít správně jen 43 % správných odpovědí a v matematice dokonce jen 33 %. A když k tomu připočteme, že část bodů lze získat hádáním, tak vlastně stačí na složení maturity ovládat jen kolem 25 % látky. Jen necelá třetina sedmáků chápe, že všechno, i chléb či řízek, se skládá z atomů, a to krátce poté, co byla ve škole probrána "skladba hmoty" (výsledky Kalibro). Čtvrtina maturantů na gymnáziu neumí odečíst 1/2-1/3 (výsledky Sonda maturant). A není to český problém, třeba 41 % amerických vysokoškoláků neví, že je atom větší než elektron. Podobně je to i v ostatních předmětech: nejen děti, ale i někteří dospělí mají potíže správně chronologicky uspořádat lovce mamutů, vyhynutí dinosaurů, objevení Ameriky a první světovou válku. Moje oblíbená otázka je, zda se může v přírodě zkřížit pavouk s broukem. Prakticky každý dospělý zaváhá, i mnozí vysokoškolsky vzdělaní lidé nakonec připustí, že to je možné. Pavouk a brouk jsou ovšem od sebe vývojově dál než člověk a had. K čemu tedy byla celá výuka systematické biologie?

Přitom zde nejde o nějaké dílčí otázky, ale vždy o nejpodstatnější poznatky daného oboru. Pohled na jednotlivosti je pak na hranici komiky. Platný rámcový vzdělávací program mezi očekávanými výstupy uvádí např.: objasnit funkci dvou organismů ve stélce lišejníků; zapojit správně polovodičovou diodu; využívat Ohmův zákon při řešení praktických problémů; využívat prakticky poznatky o působení magnetického pole na magnet a cívku s proudem; orientovat se na stupnici pH a změřit reakci roztoku atd. A to jsou prosím požadavky základní školy. Kolik dětí to na konci základní školy umí? A kolik dospělých? A k čemu by jim to vlastně bylo? A nemyslím, že jinde ve světě je to o mnoho lepší.

Rizikový experiment s nežádoucími účinky

Co je to za systém, který v takovém rozsahu neplní svůj vlastní plán? Ano jsou i takové skvělé školy (a učitelé), které plní své cíle i víc než 100 %, ale já mluvím o průměru, o celém školském systému, ne o jednotlivých školách. Mohla by si třeba medicína, soudnictví či snad nějaký komerční subjekt nebo řemeslník dovolit plnit své úkoly či závazky hluboko pod padesáti procenty? Železnici mnozí lidé nepokládají za spolehlivou, zpoždění jsou častá, ale dovedete si představit, že by 50 % vlaků nedorazilo do cíle včas nebo vůbec. Nebo že by soudy rozhodovaly správně a spravedlivě jen v necelé polovině případů? Šli byste k zubaři, který v polovině případů vytrhne zdravý zub? Zdá se vám to přehnané, ale vždyť plán, co by měly děti umět, je daný stejně jako jízdní řád.

A to nemluvím o škodách a ztrátách. Děti se často ve školách nudí (výsledky PISA) a „čím dál víc ji vnímají jako zbytečnou a opruzující blbárnu, kterou z nějakého formálního důvodu ještě navštěvují, ale rozumný smysl to nemá“ (učitel v diskusi na blogu), spoustu pro život potřebných věcí se děti ve škole nedozvědí. Navíc mnohé děti se ve škole trápí. Některé dokonce tak, že končí v rukou psychologů či psychiatrů a každoročně se dokonce pár dětí kvůli škole pokusí o sebevraždu. A to je jen špička ledovce. Jana Nováčková, známá český psycholožka zabývající se školní výukou, říká: „Tradiční škola poškozuje každé dítě bez výjimky, ovšem každé jinak.“ Co si z tohohle experimentu, kterému říkáme školství, děti do života odnášejí, nevíme, jistě je to ale velmi různé - experimentální.

Myslíte si, že tradiční škola děti poškozuje?

Parní stroj zastaral, škola taky

A proč vlastně mluvím o experimentu, vždyť podobnou školou, jakou máme dnes, prošel skoro každý z nás, tak jakýpak experiment. S tradiční školou je to podobné jako s párou. Pára byla ve své době skvělý a důležitý vynález, který změnil svět, podobně jako povinná školní docházka. Ostatně zrodily se jen deset let od sebe. Na počátku 20. století byla pára na vrcholu. Dnes ale máme spalovací motory, auta a letadla, a po železnici jezdí elektrické stroje. Dovedete si představit, že by se někdo dnes chtěl vrátit k páře, že by doprava spočívala jen na železnicích s parními lokomotivami a do zámoří se jezdilo parníkem? Asi bychom mluvili o šíleném experimentu, případně o skanzenu. Ano dřív to stačilo, fungovalo to dobře, a byl to dokonce pokrok, ale doba je jiná, pára nestačí. A tradiční škola, zdá se, taky ne.

Nelze vinit železničáře, že nevynalezli elektromotor

Jistěže jde v celém textu o určitou nadsázku, kterou jsem chtěl čtenáře přivést k otázce, proč se deklarované cíle školy tak dramaticky liší od skutečných výsledků. Jako bychom jízdní řády dělali podle pendolina či letadel, ale pořád jezdili na páru. Pak se ale nemůžeme divit, že vlaky mají zpoždění. Vinit ze současného stavu učitele či školy by byl ovšem stejný omyl jako vinit železničáře z toho, že nevynalezli elektromotor. I mnohým školám a učitelům je současný školský systém mnohdy proti mysli i proti jejich snažení, ale jen těžko s tím mohou něco dělat. Svět je čím dál složitější, od škol žádáme stále víc, ale školy přitom nechceme změnit.

Jen málokdo si umí představit něco jiného, než školu jak ji sám zažil, s žáky rozdělenými podle věku do tříd, s učitelem před tabulí a žáky v lavicích, učebnicemi, sešity, rozvrhem, zvoněním, zkoušením, domácími úkoly a známkami, jednotným zadáním pro všechny. Takhle je to přece normální. Ano, je. Je to parní stroj, který už 240 let vylepšujeme. A když to někdo začne dělat jinak, přijde třeba s elektřinou či se spalovacím motorem, říkáme tomu alternativa – „experiment“. A mnozí se hned s nedůvěrou ptají, zde se v takovém „experimentu“ děti naučí všechno, co je v osnovách tradiční školy. No jistě, že nenaučí – úplně stejně jako v tradiční škole. Ale experiment s dětmi to není o nic větší než tradiční škola. Na rozdíl od ní si ovšem tyhle inovativní školy jasně formulují své vlastní cíle, které pak naplňují. Co je ale důležité z hlediska dalšího vývoje, v těch inovacích je šance na změnu k lepšímu. Bez nich budeme stále jezdit s párou.

Znáte alespoň přibližně, jak funguje některá z inovativních škol? (např. Základní škola da Vinci pro zvídavé děti, Přírodní škola, School21 (Velká Británie) , Sudbury Valley (USA), Summerhill (Velká Británie), Altschool (USA), Ancora (Brazílie), Vittra školy (Švédsko), Demokratické školy v síti EUDEC)



Mnozí mají také dojem, že v tradiční škole je vše zabezpečené, že se postupuje podle ověřených postupů, které spolehlivě vedou k daným cílům. Ale to je omyl. Ve školách se většinou spoléhá na tradiční metody, které jsme zavedli před mnoha a mnoha lety prostě proto, že se tehdy zdály efektivní. Stejně jako se kdysi dávno lékařům zdálo účinné pouštění žilou. Dnes ale lékařská věda ví, že to byl omyl a že u naprosté většiny chorob je pouštění žilou na škodu. A ve škole? Profesor John Medina komentuje v knize Pravidla mozku současný pokrok v kognitivních vědách takto: „Co z těchto výzkumů celkově vyplývá? Převážně toto: Pokud byste chtěli vytvořit učební prostředí nevhodné pro využití schopností mozku, nejspíš byste navrhli něco podobného školní třídě.“

Také školy potřebují startupy a inovace

Max Ventilla, zakladatel úspěšného, tj. za velké peníze prodaného, startupu a bývalý člen vrcholového vedení Googlu, zakládá teď v Kalifornii řetězec „jiných“ škol. Podle něj je většina současných snah o zlepšení školství jen hledáním lokálního maxima, jak věci dělat co nejlépe ale jen v rámci daného paradigmatu – stále jen vylepšujeme parní stroj. Ale co když je skutečné maximum, nejlepší řešení někde úplně jinde – ve spalovacím motoru, v elektřině, v letadlech. A takové nejlepší řešení nemůžeme najít tím, že budeme jen vylepšovat současnou školu.

Myslíte si, že stát by měl inovativní školy podporovat a nechat na rodičích, aby se rozhodli, nebo inovativní školy regulovat a omezovat?



Jistěže každá taková škola je experiment. Ale před tím, než ho začnete kritizovat, je dobře si vždy připomenout, jak (ne)úspěšné jsou tradiční školy: V průměru! S výchylkami skvělými i tragickými. Dát dítě do školy je vždy svého druhu experiment, ale v tradiční škole jsou rizika čím dál větší. Tradiční škola je totiž pevně svázána se svou minulostí „páry“ a těžko může děti připravovat na stále složitější a nepředvídatelnější budoucnost.

Původně tento text vyšel v MFDnes 21/2/2015, zde je doplněn a aktualizován.

ScioŠkola

Jak nejspíš mnozí víte, rozhodli jsme se „hledat letadlo a elekromotor“ :-) a zakládáme ScioŠkolu (viz zde a zde). Chceme s čistým stolem začít hledat nejlepší a nejefektivnější cesty k cílům, které jsme si stanovili. Zavedené pravdy podrobujeme kritické revizi.

• Je dobré, aby děti byly rozděleny do tříd podle věku? Spíše ne, pro dosažení řady rozvojových cílů jsou heterogenní skupiny vhodnější, mj. proto, že i v reálném světě jsou skupiny většinou heterogenní (věkově, dovednostně, zájmově). Navíc věkově rozrůzněná skupina mnohem více umožňuje, aby se děti učily navzájem.
• Je vnější motivace třeba známkou nezbytná? Výsledky kognitivních věd ukazují (viz třeba kniha D. Pink: Pohon (Drive)), že je dobrá jen pro rutinní činnosti. Pro rozvoj zvídavosti, porozumění, kreativitu, samostatné rozhodování je naopak vnější motivace, a to i pozitivní, nežádoucí či dokonce škodlivá.
• Je důležitý pevný rozvrh? Má být zadání shodné pro všechny? Jistě ne. Děti jsou k učení určité věci zralé a připravené v různém věku, při učení postupují různě rychle, když se dostanou při učení do stavu flow, je škoda je rušit.

Atd. atd.

Nejvíce se o postupu při vzniku školy dozvíte,

pokud se zaregistrujete do facebookové skupiny Zakládáme ScioŠkolu.

Myslíte si, že dát své dítě do ScioŠkolu je riskantnější experiment, než dát je do běžné základky?



Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz