1. ledna 2015
Jak můžeme zajistit prosperitu nás jakožto jednotlivců, komunit i celé planety v době, která je pohlcována nejistotou a vzrůstajícím vědomím zastaralosti našich vzdělávacích systémů? Potřebujeme rozvíjet vzdělávání.
Co už víme:
- „Budoucnost už je tady, ale není rozprostřena stejnoměrně“ (William Gibson v Gladstone, 1999). Oblast vzdělávání zaostává za většinou ostatních odvětví hlavně kvůli našemu zvyku ohlížet se do minulosti a nikoliv hledět vpřed do budoucnosti. Tak se například učíme dějiny literatury, ale nikoliv budoucnost psaní textů, nebo se učíme historicky důležité matematické koncepty, ale nevěnujeme se vytváření nové matematiky potřebné pro budoucnost. Navíc vše „revoluční“ už se ve vzdělávání po malých částech v různé míře a na různých místech odehrálo. Opravdové proměny nás i našich organizací ovšem dosáhneme teprve, až si dodáme odvahu učit se navzájem na základě zkušeností a až přijmeme riziko i zodpovědnost za zaměření naší praxe na budoucnost.
- Škola generace 1.0 nemůže vyučovat děti generace 3.0. Potřebujeme redefinovat a vyjasnit, pro co a kvůli čemu vzděláváme, proč tak činíme a komu náš vzdělávací systém slouží. Většinové povinné vzdělávání je založené na zastaralém modelu 18. století, který byl určen k tomu, aby produkoval loajální a pracovité dělníky a úředníky. Toto však těžko může být konečným cílem a smyslem vzdělávání v postindustriální éře. Mnohem spíše potřebujeme podporovat studenty v tom, aby se z nich stali inovátoři, kteří jsou schopní využít vlastní představivost a kreativitu k posouvání společnosti kupředu. Současné výzvy nelze řešit starým způsobem myšlení. My všichni jsme spoluodpovědní za vytvoření takové budoucnosti, ze které budou mít užitek všichni lidé.
- Děti jsou taky lidi. Všechny děti a studenty musíme respektovat jako lidské bytosti, které mají základní lidská práva a povinnosti. To znamená, že musí mít právo aktivně ovlivňovat záležitosti týkající se jejich vzdělávání včetně toho, jak je řízena jejich škola, jak a kde se učí, ale i všech ostatních oblastí každodenního života. Teprve toto je inkluze v pravém slova smyslu. Studentům všeho věku musí být dána svoboda následovat takové vzdělávací příležitosti, které jsou pro ně vhodné, přičemž však toto jejich rozhodnutí nesmí narušit svobodu ostatních učinit totéž (převzato z EUDEC – European Democratic Education Community, 2005).
- Radost z toho, že se „sami rozhodnete skočit z útesu“, je zkušenost, kterou nemůžete nikdy získat, když vás pokaždé někdo postrčí. Jinými slovy, hierarchické uspořádání vztahu učitel-žák není efektivním způsobem učení, protože ničí zvídavost a omezuje vnitřní motivaci. Potřebujeme, aby byl tento vztah vyrovnanější a abychom si osvojili různé modely vzdělávání, včetně vrstevnického učení, a umožnili tak studentům zažít tyto modely v praxi. Vyučující musí vytvořit takové prostředí, ve kterém si studenti mohou sami určit, zda a kdy „skočit z útesu.“ Chybovat je přirozenou součástí učení se, kde můžeme vše zkoušet znovu a znovu. Ve vzdělávání oproštěném od hierarchie je úlohou učitele pomoci studentům promyšleně a zodpovědně se rozhodovat. Chyby nejsou problém, problém je, když je dítě vnímá jako selhání.
- Nepřikládejme význam tomu, co měříme, ale měřme to, čeho si ceníme. V naší posedlosti testováním jsme jaksi dovolili OECD, aby se prostřednictvím projektu PISA stala „světovým ministerstvem školství“. Světem se tak šíří kult měření a testování ve vzdělávání. Na národní úrovni a ve vzájemných vztazích mezi státy to vypadá, jako bychom všichni soutěžili o nejhezčí dítě jedné nudné rodiny. A co je ještě horší, z našich škol vycházejí politici a lídři, kteří netuší, jak data z testů interpretovat. Ty nejlepší inovace jsou často zadušeny v momentě, kdy se začneme obávat výsledků testování. Potřebujeme skončit s povinným testováním a reinvestovat tyto prostředky do vzdělávacích iniciativ, které vytvoří autentické hodnoty a příležitosti pro rozvoj.
- Jestliže technologie je odpovědí, jak zněla otázka? Zdá se, že jsme posedlí novými technologiemi, přičemž jen velmi málo rozumíme tomu, na co vlastně technologie jsou a jak mohou ovlivnit to, jak se děti učí. Technologie jsou skvělé pro to, co chceme dělat lépe, ovšem využívání technologií jenom ke stejným, starým a zažitým postupům ve třídě je promarněná příležitost. Černé tabule byly nahrazeny bílými a interaktivními. Knihy byly nahrazeny tablety a iPady. Je to stejné, jako kdybychom postavili jadernou elektrárnu proto, aby poháněla koňský povoz. Nic se zatím nezměnilo a my stále investujeme velké prostředky do těchto nástrojů a marníme šanci využít jejich potenciálu k proměně toho, co a jak se učíme a vyučujeme. Školy se zaměřují na hardware a software a opakují staré postupy s novými nástroji místo toho, aby je smysluplně využívaly pro rozvoj myšlení studentů.
- Digitální dovednosti jsou neviditelné a technologie ve škole by měly být také takové. S označením neviditelné učení uznáváme skutečnost, že většina učení probíhá „neviditelně“ prostřednictvím neformálních, běžných, ba i náhodných zážitků spíše než skrze formální instrukce (Cobo & Moravec, 2011). Rovněž tím bereme v potaz dopad technologického pokroku, který vytváří vhodný prostor pro takové učení. Ovšem stejně jako proces učení samotný, tak i využívání technologií by mělo být neviditelné a plynulé. Je-li výzvou pro naše školy a vlády připravovat studenty, kteří vynikají kreativitou a inovativním přístupem, a nikoliv bezmyšlenkovitým memorováním a odříkáváním starých idejí, pak i každé využívání nových technologií ve vzdělávání musí směřovat k podpoře kreativity a inovativního přístupu. Školy by neměly používat počítače k „práci“ s předpřipravenými parametry a předem předepsanými výsledky. Naopak, počítače by měly sloužit k vytváření výstupů a získávání vzdělávacích výsledků, které sahají za hranici představivosti samotného kurikula. Místo důrazu na technologie, který zakrývá proces učení, učiňme z technologií neviditelnou součást prostředí, které umožní studentům objevovat jejich vlastní cesty ke vzdělávání.
- Poznání nelze řídit. Mluvíme-li o poznání a inovacích, často zaměňujeme a pleteme tyto pojmy s údaji a informacemi. Příliš často se pošetile domníváme, že předáváme dětem vzdělání, když je pouze zkoušíme z toho, zda umí zopakovat informace. Abychom si to ujasnili: údaje jsou různé roztříštěné kousky a dílky, které různým kombinováním spojujeme do informace. Poznání pak znamená, že tyto informace uchopíme a dáme jim na svojí osobní rovině smysl. A inovujeme tehdy, pokud jednáme na základě toho, co už víme, abychom dali věcem nový význam. Porozumění těmto rozdílům nám odhaluje jeden z největších problémů, před kterým stojí výuka i samotní představitelé škol. Sice můžeme být dobří ve třídění a organizaci informací, ovšem poznání, které se odehrává v hlavách žáků, třídit ani organizovat prostě nelze, aniž bychom poznání degradovali zpět na informace.
- „Síť je učení“ (Siemens, 2007). Formující se pedagogika tohoto století není pečlivě naplánovaná, ale průběžně se vytváří. Naše pohyby po síti jsou naší cestou k učení a s tím, jak tato síť roste, se rozvíjí i naše učení. V konektivistickém přístupu k učení spojujeme naše individuální poznání a vytváříme nové porozumění. Sdílíme své zkušenosti a vytváříme tak nové (společenské) poznání. Musíme se zaměřit na schopnost každého jednotlivce orientovat se v této síti a samostatně vytvářet vlastní spojení a objevovat, jak jeho jedinečné poznání a talent může přispět k řešení nových problémů.
- Budoucnost patří nerdům, podivínům (geeks), tvůrcům, snílkům a knowmádům (know+nomad). Ne každý z nás se stane nebo by se měl stát podnikatelem, avšak ti, kteří nerozvíjejí svou podnikavost, zůstanou velmi znevýhodněni. Náš vzdělávací systém by se měl zaměřit na formování enterprenerdů (podnikavých nerdů) – jednotlivců, jejichž specializované znalosti budou ovlivňovány jejich schopností snít, tvořit, zkoumat, učit se a prosazovat podnikatelské, kulturní a společenské iniciativy, brát na sebe riziko a užívat si samotného procesu stejně jako jeho výsledků, a to beze strachu z případných neúspěchů a chyb, které jsou součástí této cesty.
- Porušujte pravidla, ale nejdříve si ujasněte proč. Naše školské systémy jsou založeny na kultuře poslušnosti, konformitě a pocitu uspokojení a z něj pramenící strnulosti. Kreativita studentů, zaměstnanců i našich institucí je systematicky potlačována. Je snazší, když nám někdo říká, co si máme myslet, než když máme myslet sami za sebe. Tyto neduhy lze nejlépe vyléčit naprosto otevřeným kladením otázek a budováním metakognitivního povědomí o tom, co vyváříme a čeho tím chceme dosáhnout. Teprve poté si můžeme dovolit oprávněně porušovat pravidla systému a vystoupit ze statu quo a teprve poté budeme mít skutečný potenciál pro změnu, která bude mít reálný dopad.
- Musíme a můžeme vybudovat na našich školách a v našich komunitách kulturu důvěry. Náš vzdělávací systém bude čelit výše popsaným výzvám tak dlouho, dokud zůstane založen na strachu, úzkosti a nedůvěře. V projektu Minnevate! (MASA, 2014) výzkumníci zjistili, že pokud lidé, kteří vzdělávají, mají změnit vzdělávání, potřebují do tohoto procesu zapojit další motivované skupiny a zároveň v těchto komunitách aktivně vystupovat. To vyžaduje nový způsob jednání zaměřený na důvěru, kdy studenti, školy, vlády, firmy, rodiče i komunity vstupují do spolupracujících iniciativ, a společně vytvářejí novou budoucnost vzdělávání.
Podle někoho vyžaduje realizace těchto principů revoluci. Podle jiných pozitivní budoucnost vzdělávání potřebuje masivní inovace. My jsme přesvědčeni, že je potřeba obojího, či, jak říká Ronald van den Hoff (2013): „to, co opravdu potřebujeme, je inovuce!“ (s. 236). A přesně toto je naším ušlechtilým cílem. Naplňovat inovuci nejen našimi myšlenkami, ale i praktickým uplatněním toho, co jsme se naučili díky úsilí každého z nás i díky společnému úsilí, i díky tomu, co jsme se naučili globálně.
První signatáři:
Jsme: John Moravec, PhD, Education Futures (principal author, USA); Daniel Araya, PhD, University of Illinois at Urbana-Champaign (USA); Daniel Cabrera, MD, Mayo Clinic (USA); Alexandra Castro, Westhill Institute (Mexico); Cristóbal Cobo, PhD, Fundación Ceibal (Uruguay); Guido Crolla, HAN University of Applied Sciences (Netherlands); Chloe Duff, European Democratic Education Community (UK); Maaike Eggermont, Sudbury School Ghent (Belgium); Martine Eyzenga, Diezijnvaardig (Netherlands); José García Contto, Universidad de Lima (Peru); Kristin Gehrmann, Demokratische Schule München (Germany); Peter Gray, PhD, Boston College (USA); Renske de Groot, arts educator (Netherlands); Leif Gustavson, PhD, Pacific University (USA); Peter Hartkamp, The Quantum Company (Netherlands); Christel Hartkamp-Bakker, PhD, Newschool.nu (Netherlands); Pekka Ihanainen, Haaga-Helia School of Vocational Teacher Education (Finland); Aaron Keohane, Summerhill School (UK); Nicola Kriesel, BFAS e.V. (Germany); Beatriz Miranda, Aprendamos (Ecuador); Sugata Mitra, PhD, Newcastle University (UK); Hugo Pardo Kuklinski, PhD, Outliers School (Spain); Tomis Parker, Agile Learning Centers (USA); Angela Peñaherrera, Fraschini&Heller (Ecuador); Robert Rogers, MD, University of Maryland (USA); Carlos Scolari, PhD, Universitat Pompeu Fabra (Spain); António Teixeira, PhD, Universidade Aberta (Portugal); Stephanie Thompson, Beach Haven Primary (New Zealand); Max Ugaz, Economía Digital SAC (Peru); Evert-Jan Ulrich, Dutch Innovation School (Netherlands); Charles Warcup, Sudbury-Schule Ammersee (Germany); Monika Wernz, Sudbury-Schule Ammersee (Germany); Alex Wiedermann, Sudbury-Schule Ammersee (Germany).
Sdílejte a podepisujte manifest
Nejjednodušší způsob, jak projevit svou podporu tomuto manifestu, je sdílet se svými přáteli a kolegy. Na Twitteru použijte hashtag #manifesto15.Jsme vděčni každému, kdo se podílel na vylepšování tohoto dokumentu, především prvním signatářům, kteří nám poskytli zpětnou vazbu a podpořili vznik výsledného dokumentu.
Dokument z angličtiny přeložila společnost Scio.
Kontaktujte autory
Pošlete nám e-mail na manifesto15@educationfutures.com.Doporučená literatura a odkazy
Cobo, C., & Moravec, J. W. (2011). Aprendizaje Invisible: Hacia una nueva ecología de la educación. Barcelona: Laboratori de Mitjans Interactius / Publicacions i Edicions de la Universitat de Barcelona. http://www.aprendizajeinvisible.comEUDEC. (2005). EUDEC guidance document. European Democratic Education Community. Retrieved January 1, 2015 fromhttp://www.eudec.org/Guidance+Document#Article_1:20_Definitions
Gladstone, B. (Producer). (1999, November 30). The science in science fiction [Radio broadcast episode]. In Talk of the Nation. Washington, DC: National Public Radio. http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=1067220
Gray, P. (2013). Free to learn. New York: Basic Books.
van den Hoff, R. (2013). Society30: Knowmads and new value creation. In J. W. Moravec (Ed.), Knowmad Society (pp. 231–252). Minneapolis: Education Futures. http://www.knowmadsociety.com
MASA. (2014). Minnevate! 2013-2014 activity report. St. Paul, MN: Minnesota Association of School Administrators. http://minnevate.mnasa.org
Moravec, J. W. (Ed.) (2013). Knowmad Society. Minneapolis: Education Futures. http://www.knowmadsociety.com
Siemens, G. (2007). The network is the learning. http://www.youtube.com/watch?v=rpbkdeyFxZw
Manifesto 15 by John Moravec et al is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License.
6 komentářů:
Pro laiky líbivé, leč namnoze povrchní a prázdné.
1) Budoucnost, která je již tady, není budoucnost, ale přítomnost. Nic objevného. "Tak se například učíme dějiny literatury, ale nikoliv budoucnost psaní textů, nebo se učíme historicky důležité matematické koncepty, ale nevěnujeme se vytváření nové matematiky potřebné pro budoucnost." - co je to budoucnost psaní textů? Jak se jí lze učit? Lze vytvořit matematiku potřebnou pro budoucnost bez znalosti základních matematických postupů? Nelze. Jenoduše a prostě se zde mlátí prázdná sláma.
2) "Současné výzvy nelze řešit starým způsobem myšlení." Co je to starý způsob myšlení a nový způsob myšlení? Jak a čím se od sebe liší? Není to spíš tak, že existuje myšlení (logicky) správné a neprávné? Opět prázdné proklamace.
3) On někdo žákům upírá základní lidská práva? Že jsem si nevšiml. A jak budou děti na ZŠ aktivně ovlivňovat řízení školy a své vzdělávání? Vědí ti, kdo daný pamflet vymysleli, něco o vývojové psychologii? O tom, že dítě není malý dospělý? Chápou specifika ontogeneze lidské psychiky? Nemám ten dojem.
4) "Radost z toho, že se „sami rozhodnete skočit z útesu“, je zkušenost, kterou nemůžete nikdy získat, když vás pokaždé někdo postrčí. Jinými slovy, hierarchické uspořádání vztahu učitel-žák není efektivním způsobem učení, protože ničí zvídavost a omezuje vnitřní motivaci." To je ukázka analogie typu Velbloud pije vodu; Karel pije vodu; Karel je velbloud. Mnohokrát také máme obavy vstoupit do neznámých vod a jsme zpětně vděčni tomu, kdo nás do nich postrčil.
Pravda je, že s chybou se zatím v našem školství nepracuje optimálně, ale nelze absolutizovat způsobem zde předvedeným.
5) Pravdivé, ale co jsou autentické hodnoty a příležitosti pro rozvoj? Koho? Čeho? Nedozvíme se. Tedy opět i prázdná sláma.
6) Dadaismus až blábolení. Knihy snad nerozvíjejí myšlení?
Opět vyloženě dysfunkční příměr "Je to stejné, jako kdybychom postavili jadernou elektrárnu proto, aby poháněla koňský povoz." - koňský povoz přece pohánějí koně, takže je evidentní, že autoři střelili hned dvakrát kozla. "...marníme šanci využít jejich potenciálu k proměně toho, co a jak se učíme a vyučujeme." - opět se nedozvíme, jak máme onu proměnu provést - prázdno.
7) Poznání zřejmě opravdu nelze řídit, poznávání ovšem ano - a to se má dít ve školách. "Naopak, počítače by měly sloužit k vytváření výstupů a získávání vzdělávacích výsledků, které sahají za hranici představivosti samotného kurikula." - tak to je moc hezká myšlenka. Jejím uvedením do praxe mohli bychom se ovšem lehce dobrat zjištění, že vlastně kurikulum ani nepotřebujeme, protože za hranicemi jeho představivosti může být doslova cokoli. Řízený proces tedy nahradíme čím? Opět prázdnými proklamacemi? Pokud odbouráme memorování a odříkávání starých idejí (on někdo vskutku trvá na bezmyšlenkovitosti???), hrozí nám to, že budeme jako strýc František ze Saturnina: "V určitém smyslu slova byl člověkem, který objevil celou řadu chemických pouček a pravidel nejrůznějšího druhu. Všechna tato pravidla už před ním objevili jiní, ale strýc o tom nic nevěděl, a nelze proto jeho zásluhy přehlížet. [...] Chemie byla mu panenskou pevninou, roztočeným větrným zámkem, plným dveří, které se otevíraly tajemnými formulemi. Neznal názvosloví, ignoroval valenční koncovky a žasl, když mu ve zkumavkách a křivulích šuměly prudké chemické reakce. [...] Na oltář tohoto svého snu kladl strýc František oběti v podobě nejrůznějších zranění a popálenin, vysypaných oken v laboratoři a nebezpečných nehod v továrně. Jednou byl dokonce ztlučen rozzuřenými dělníky, kteří na jeho rozkaz smíchali dvě suroviny a nestačili pak skákat okny ven."
8) Co z toho vyplývá pro školní praxi? Co a jak je třeba změnit? Nedozvíme se.
9) Bez tvrdých znalostí se orientovat nelze. Autoři tento fakt vědomě ignorují.
10) ŠKola tedy má formovat lidi, kteří budou s to "brát na sebe riziko a užívat si samotného procesu stejně jako jeho výsledků, a to beze strachu z případných neúspěchů a chyb, které jsou součástí této cesty." - opět skvělá myšlenka. Lékař nemající strach z nevyzkoušeného postupu se poučí na smrti několika pacientů, že tudy cesta nevede. Analogicky nepocítí strach stavař, a důledkem chyby ve statice bude dům, který spadne. Strach je do značné míry životodárná emoce, jeho odbourání naznačeným způsobem je nonsens - výsledkem bude zástup strýců Františků z bodu 7).
11) Někdo žákům říká, co si mají myslet? V Rusku, Severní Koreji atp. zřejmě ano, ale na Západě??? "Kreativita studentů, zaměstnanců i našich institucí je systematicky potlačována." - školský systém dokáže systematicky potlačit kreativitu instiucí? Jakých? Jak to dělá? "Tyto neduhy lze nejlépe vyléčit naprosto otevřeným kladením otázek..." - Mají autoři dojem, že ve školstv í se kladou otázky neotevřeně, uzavřeně? Jaké otázky to vůbec jsou? Mohou otázky rozbít konformitu, pocti uspokojení, kulturu poslušnosti?
Jaká pravidla vlastně máme porušovat? Třeba zákonné normy? Já si bez problémů obhájím, že člověk podstatně bohatější než já - třeba majitel továrny - má příliš mnoho peněz, takže ho mohu okrást, abych společenské bohatství redistribuoval rovnoměrněji. Měli tohle autoři na mysli?
12) Opět prázdné proklamace. Jak má vypadat nová budoucnost vzdělávání? Nedozvíme se.
Celý text připomíná takové to instantní mystické mlhovno New age - NĚKDE je NĚCO a VŠECHNO to dává smysl...
Jinými slovy, až nebude mít, milé děti, právě nic zajímavějšího na práci, někam si zajděte, a osvojte si to, bez čeho se neobejdete, až se budete muset uživit sami.
Mimochodem, slovo 'mlhovno' přesně vystihuje podstatu vzdělávání zevoluovaného na padrť do mrtě.
Děkuji kolegovi Krátkému, který mi ušetřil spoustu práce.
Takže jen douška na závěr.
Zaujalo mne hned v úvodu, jak autoři skromně uvedli do souvislosti svůj text s Deklarací nezávislosti, nebo Chartou 77. Zřejmě předpokládají, že bude přinejmenším stejně významný a inspirativní.
Pak ovšem nechápu, proč se drželi tak zpátky a místo "Evoluce vzdělávání" nenapsali úderně "Revoluce!"
Také já děkujiJosefu Krátkému. Doufejme společně, že toto manifesto bude sloužit vždy jen jako odstrašující příklad.
Svěřuji se zde ovše s obavou, že takovéto moderně a vznešeně znějící plky jsou oblíbeny mezi posuzovateli nejrůznějších grantů a rozvojových programů. Takže je možné, že ten text k všeobecné škodě použit bude...
Problém takovýchto dokumentů je v tom, že jejich autoři si modelují virtuální svět, v němž mají všichni stejné vlastnosti jako oni. V tom světě jsou všichni dychtiví poznání, nekradou, nedějí se katastrofy atd. atd. V případě zdejšího dokumentu pak také svět, ve kterém mohou být všichni pokrokáři jdoucí proti větru, není v něm třeba povolání nenakloněných objevitelským experimentům jako ošetřovatelky, terapeuti, řidiči, účetní či letečtí dispečeři.
Inu, proč ne, část světa skutečně taková může být. Ale rozhodně ne celý, protože by se okamžitě rozpadl na jednotlivce, případně by postupně vedl k bojům mezi nimi.
Už to tady psal myslím kolega poste.restante v diskusi o Scioškole, tak budu jen parafrázovat hlavní myšlenku: revolucionáři a reformátoři nikdy nepočítají s tím, že mnoho lidí, obvykle dokonce většina, je jiní než oni. Pak jsou "plebsem" znechuceni.
Nepochybně se najde mnoho lidí, kteří se k dokumentu nadšeně přihlásí. (Na příslušné stránce se už rojí.) Ale hlásit se je snadné, pokud člověk nenese odpovědnost za následky toho, kdyby myšlenky byly opravdu důsledně dovedeny v život. To by se asi i manifesťané divili :-o
Nu což, každému století je asi třeba nějaké té Utopie či komunistického manifestu.
Okomentovat