Bořivoj Brdička: Pesceho hypermimesis

Výklad pojmu hypermimesis, který pro masově se šířící napodobování toho, co v online prostředí dělají ostatní, zavádí americko-australský odborník na nová media profesor University of Sydney Mark Pesce. Článek je příspěvkem k Týdnu otevřeného vzdělávání 2015.


Další z našeho výběru významných osobností posouvajících poznání toho, jak je vzdělávání ovlivněno současným vývojem technologií, je profesor Mark Pesce. Je zakladatelem oboru Interactive Media & Games na kalifornské Cinema School. Nyní vede podobný Digital Cultures Program na University of Sydney. I on, podobně jako profesor Hattie z Melbourne (Zjevné učení podle profesora Hattie), využívá analogii se zdravotnictvím. Pojem hypermimesis je latinského původu (mimésis = napodobování) a používá se pro sdílení zkušeností mezi pacienty trpícími podobnými příznaky. Pro někoho je takto získaná informace, typicky dnes zprostředkovaná sociálními sítěmi, věrohodnější než rada lékaře. Za určitých okolností může podobný přenos nabýt masových rozměrů, a dojde pak k hyper-napodobování chování (léčebných postupů) druhých. Bohužel ne vždy je předmětem napodobování něco skutečně přínosného [1].

Pesce zavádí hypermimesis ve své knize The Next Billion Seconds jako obecný akt napodobování v prostředí sociálních sítí [2]. Vychází přitom z výzkumu Nicholase Christakise z Harvardu (viz Masivní otevřené online kurzy), který prokázal, že máme na síti sklon sdružovat se s lidmi podobných vlastností (homofilii jsme diskutovali u Downesových konektivistických asociací), ale funguje to i obráceně. Spojíte-li se s nějakou skupinou, budete postupně přebírat její charakteristické vlastnosti (Christakis to prokázal např. pro obezitu). To je v situaci, kdy většina mladých lidí tráví na internetu mnoho hodin denně (Vliv technologií na děti prudce roste), dost nepříjemné. Většina z nich si bohužel k online kontaktu nevybírá takové účastníky sítě, kteří by jim mohli být přínosem. V souladu s Bandurovou teorií sociálního učení (viz Smysl osobního vzdělávacího prostředí) pak jsou ve vleku nejen svého reálného okolí (rodiny, školy), ale ovlivňují je též podněty přicházející z online prostředí. Je dobré si uvědomit, že tuto online složku života našich žáků lze pozitivně usměrňovat.

Podívejme se na myšlenky Marka Pesceho prostřednictvím jeho nejnovější přednášky nazvané Connected Education, kterou měl v lednu 2015 na Methodist Ladies College v Melbourne [3]. Je celá založená na dojmech, které Mark získal jako hodnotitel soutěže Young ICT Explorers, která se každoročně koná v Novém Jižním Walesu. Je to přehlídka toho, co žáci s technologiemi dokážou vlastníma rukama vyrobit. Mezi soutěžními příspěvky se často objevují aplikace nástrojů nám důvěrně známých (Raspberry Pi, Scratch) i méně známých (Arduino, Adafruit).

Arduino je stavebnice elektronických obvodů s rozsáhlou volně dostupnou metodickou podporou. Pro Adafruit si jednoduše vypůjčím tvít, v němž ho @spomocnik popisuje jako „portál s dílnou v NYC (New York City) podporující DIY (Do It Yourself) v oblasti elektroniky s eshopem propojující činnost se vzděláváním“. Když se Pesce jednoho 11letého vítěze soutěže zeptal, kde přišel k tak sofistikovaným znalostem (řízení LED displeje pomocí Raspberry Pi), dostal prostou odpověď: „Podíval jsem se na pár videí na Adafruit.“

V další části přednášky se Pesce věnuje didaktické podstatě konstrukcionismu. Bere to opravdu od základu, když připomíná, že teprve na začátku minulého století počínaje Freudem začali vědci zkoumat myšlení lidí. Do té doby se všeobecně věřilo, že dítě myslí jako dospělý, jen mu chybí znalosti. Připomíná, že za bližší pochopení toho, jak dítě na základě zkoumání světa kolem sebe konstruuje své poznání, vděčíme Piagetovi. Tímto myšlenkovým pochodem pak dospívá k Papertovi, k jeho želvám a práci rukou (learning by doing). Toto je nám, doufám, důvěrně známo (Učit se znamená zamazat si ruce). Pak ale u Lega Mindstorms narazí na něco, co stojí za povšimnutí.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz