Bohumil Kartous: Kde hraničí podpora studentů a řízený odliv mozků?

Státy, které pochopily, o co v tomto světě běží, podporují jeden velmi důležitý trend: nákup mozků. Existují křiklouni, jako je Nigel Farage, kteří otevřeně požadují, aby byla imigrační politika postavena na vysávání pouze kvalifikovaných mozků z jiných zemí. Mnohem méně viditelnou, zato mnohem důslednější strategií je vysávat mozky zatím nekvalifikované, ale potentní. Výhodu to má dvojí: výběr probíhá mnohem více kontrolovaně a zároveň je větší pravděpodobnost kulturní adaptace v dané zemi. Americké univerzity, jako třeba Johns Hopkins, na to vyvinuly specializované programy. Jejich genialita spočívá v tom, že se v některých zemích najdou politici, kteří je dokonce zaplatí. Věc je vysoce kontroverzní: na jedné straně stojí podpora talentovaných studentů, která je pro demokratickou společnost závazkem, na straně druhé otázka, kam by taková podpora měla směřovat.


Ministr školství Marcel Chládek v červenci 2014 oficiálně přislíbil nadaci American Fund for Czech and Slovak Leadership Studies dotaci ve výši 5 milionů korun na podporu kurzů CTYOnline, zaměřených na vzdělávání talentovaných středoškolských studentů. Učinil tak s veškerou parádou, tiskový odbor k tomu vydal tiskovou zprávu, v níž se Chládek dokonce veřejně zavazuje, že chce projekt této nadace podporovat dlouhodobě. Ministr patrně mínil vystavit jej ve výkladní skříní svých dobrých skutků.

Před pár týdny, nyní už bez kolaterálních oslavných tanečků, bylo nadaci oznámeno, že dotaci nedostane. Stalo se tak po několika měsících, program je v plném proudu. Nadace pochopitelně zuří, alarmuje média, pořádá protestní petici. Nelze se divit, v daném okamžiku je situace bez slíbené dotace neřešitelná.

Nastolený problém ovšem není tak prostý, má dvě odlišné roviny. První z nich je důvěryhodnost jednání ministerstva školství. Je tristní a politováníhodné, zvláště ve vztahu k zahraničnímu partnerovi, že na slovo dané ministrem se v této zemi nelze spolehnout. Obraz, který takové jednání vytváří, je plný pochybností a ty se šíří mnohem rychleji než fakt, že se v některé zemi jedná standardně, tedy že se slovo drží.

Problém však má ještě druhou rovinu. Uvedená nadace velmi úzce spolupracuje s jedinou americkou univerzitou, konkrétně s Johns Hopkins University. Jedná se, alespoň podle dostupných srovnání, o jednu z nejprestižnějších univerzit světa a není důvod zpochybňovat, že by program, který nabízí, nebyl kvalitní. Zkušenosti těch, kdo programem prošli, jsou veskrze pozitivní a doporučující. Nutno ale konstatovat, že několikatýdenní on-line studium je placené a pro jednoho studenta či studentku přijde na několik tisíc korun.

Ani to by nemusel být problém. Nadace, která program zprostředkuje, deklaruje, že nemajetným udělí stipendium. Nutné ale je klást si otázku, co je cílem programu. A zde přichází značná kontroverze. Cílem programu, alespoň dle jeho nastavení, je v ČR a dalších zemích vyhledávat nadějné středoškolské studenty a připravit je na možné studium na Johns Hopkins. Hlavním cílem je tedy "brain hunting", rekrutace potentních studentů pro zahraniční školu. Nejde tedy o podporu studentů přímo ve studiu na zahraniční univerzitě, jde v prvé řadě o podporu univerzity samotné, a to v tom smyslu, aby si mohla vybrat ty nejlepší studenty.

Takový motiv je z hlediska veřejné investice poněkud sporný. Je samozřejmě svobodnou volbou a nezpochybnitelným právem každého člověka, zda se pro takový program a následné studium rozhodne, nicméně existuje vážná pochybnost, zda by české ministerstvo školství mělo takový program dotovat a zda raději nevolit takovou podporu, která zohledňuje v prvé řadě zájem studentů, nikoliv konkrétní vzdělávací instituce. Navíc je tu možná námitka, sama o sobě kontroverzní: není-li zajištěna návratnost investice tím, že absolvent takovou podporu této společnosti následně splatí, jde ještě o podporu veřejného zájmu? Jde o stejné dilema jako v případě školného na vysokých školách, kdy advokáti tohoto opatření (vesměs z řad liberálně konzervativních) vyzdvihují na prvním místě individuální prospěch ze získaného vzdělání, zatímco oponenti (vesměs levicoví) poukazují na veřejný prospěch z růstu vzdělanosti a proto poplatky odmítají.

MŠMT svým odmítavým postojem konstatovalo, že v tomto konkrétním případě jde o zvýhodnění individuální vzdělávací kariéry pár jedinců na úkor ostatních částkou několika milionů korun každý rok. Nicméně konečné řešení je přesně ve stylu "ani oblečená, ani nahá". Nadace sepsala proti odejmutí dotace petici a začala velmi silně lobovat za její vyplacení. Dostala se poměrně vysoko, za její věc v parlamentu bojoval např. bývalý ministr školství a současný předseda ODS Petr Fiala. MŠMT posléze povolilo svěrače: vyplatí podporu stávajících 150 studentům v programu. Podle údajného vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka fakt odřeknutí podpory „negativně ovlivňuje česko – americké vztahy“. Ano, to jistě. USA potřebují mozky jako sůl...

Celá věc žel souvisí s diletantským přístupem ČR ke koncepci rozvoje této společnosti. Mozky jsou pravděpodobně nejcennější surovinou této ekonomiky a nechat je unikat do zahraničí je trestuhodné. Stejně jako je trestuhodné, že tato země nemá žádnou koncepci kulturní či vzdělávací diplomacie, která by naopak zajistila navazování pevných vztahů s jinými společnostmi. Jediné, co se děje, je příliv mozků ze Slovenska, kde je situace ve vzdělávacím systému a na trhu práce ještě horší než v ČR. Tento proces ovšem probíhá zcela samovolně a bez jakéhokoliv přispění kohokoliv. Z ostatních zemí sem přicházejí studenti jen do placených programů v angličtině, aby si mohli odvézt relativně levný titul platný v EU. Místo podpory zahraničních vzdělávacích center je nechává ČR pomalu „vymírat“. Je to dost strašné, ale musíme konstatovat, že politici v této zemi zcela ignorují vše, co přesahuje horizont jejich volebního období a někteří jsou dokonce ochotni hodnoty této společnosti defraudovat. Nad tím zůstává rozum stát.

Převzato z Britských listů