Aleš Hubert: Co vlastně řekl Sokrates?

Slavný filozof Sokrates kdysi prohlásil: "Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele." S tímto výrokem se začínám čím dál více ztotožňovat.


Mohu jen skrytě doufat, že to není tím že dávno již odzvonilo mým "teenagerovským" letem. Snad to není tím, že od kolemjdoucích mladých lidí místo "ahoj" na které jsem byl zvyklý slýchám najednou "dobrý den". Musím se i zamyslet, jak by zněl Sokratův výrok, kdyby si přečetl titulky z tisku jako: "Učitelka natočila porno! Po zveřejnění se zhroutila" , "Kantor střední školy učil pod vlivem drog. Upozornili na něj studenti" , nebo " Student v Rakovníku napadl učitelku a způsobil jí těžká zranění" . Jak by potom hodnotil mládež jeho doby, kterou takto charakterizoval? Jaký by byl jeho výrok o dnešní mládeži?! Sokratův výrok považuji za velice nadčasový a odpovídá stavu dnešní mládeže.

Mládež miluje přepych.

Ano, mládež miluje přepych. Proč by jej nemilovala, když bývá často kritériem úspěchu. Potřeba přepychu a exkluzivity pramení z touhy po individualitě. Samozřejmě, že je to individualita falešná. Co je individualistického na vlastnictví drahého telefonu který se vyrábí v tisícových sériích? Nic méně, reklama hovoří jasně - jedná se o výrobek pro vrcholné manažery, pro úspěšné podnikatele, pro celebrity. Chceme být jako oni, jde se do obchodu.

Funguje to perfektně, mládež je spokojená, výrobce též. Běda těm, kteří na takovýto přepych finančně nedosáhnou. V lepším případě vidí individualitu a přepych v něčem jiném a nebo se musí bohužel nějakým způsobem vyrovnat s tím, že prostě přepych není pro ně, jsou pro dopřávání si přepychu moc obyčejní.

Byl jsem svědkem jedné malé události, která přesně zapadá do teze o mládeži milující přepych. Jedno ráno vstoupila do třídy spolužačka s poměrně utrápeným výrazem a odevzdaně pronesla: "Dnes jsem musela sockou (běžný výraz mládeže označující MHD), auto dal táta do servisu". Následovalo pár slov útěchy od spolužáků sedících v její blízkosti. Myslím, že tato scénka nepotřebuje další komentář a Sokratovi musím chtě nechtě dát za pravdu.

Nemá správné chování.

Co asi myslel Sokrates pod pojmem správné chování? Myslel tím že mládež nekopíruje chování starších generací? Myslím si, že správně vychovaný člověk se vyznačuje tím, že adekvátně reaguje na různé podměty a situace se kterými je konfrontován.

Já jako student který absolvoval bakalářský obor zaměřený na ekonomiku a právo jsem se se slovním spojením "slušně vychovaný" zas tak často nesetkával. Tohle slovní spojení nečtu ani v denním tisku a ani neslýchám v televizi. Ale vím téměř jistě kdy bych ho uslyšel! Slyšel bych ho v situaci, kdy bych v tramvaji pustil sednout ženu důchodového věku. Ta jistě zná zdaleka nejlépe význam těchto slov. Pro mladší generace se zkrátka jedná o něco velice imaginárního, snad až archaického. Slušnost zkrátka není "in", stačí neporušovat zákon. Zda je to dobře nebo špatně, to nechám posoudit jiné. Ale musím říct, že nějaká přehnaná slušnost by mohla být na překážku v kariérním růstu či úspěchu ve vysoce konkurenčním prostředí ve fázi ekonomické aktivity jedince. V byznysu se na slušnost nehraje. V tomto ohledu je mládež připravena na budoucnost velice dobře.

Neuznává autority a nemá úctu před stářím.

Tak, a dostal jsem se k části výroku s kterým souhlasit nemohu. Autorita je legitimizovaná moc. Legitimita vyjadřuje obecné uznávání. Autority můžeme rozdělit na tři skupiny. První skupinou je autorita charismatická, která " vyplývá z víry k neobyčejným kvalitám a výjimečným schopnostem a dovednostem toho, kdo má tuto moc. Obvykle kněží, náboženští činitelé a váleční hrdinové. Vládne silou své osobnosti - může překračovat tradici a zákony - Ježíš, Gándhí." . Další skupinou je autorita tradiční, vycházející z tradic. Poslední autoritou je autorita legální - racionální. Je to autorita která není získaná přirozeně, je získaná na základě zákona, postavení, "nepřirozené autority". Může se jednat o policisty, učitele, hasiče a všechny ostatní profese z běžného života. Zkrátka v poslední skupině není autorita tvořená primárně osobními vlastnostmi (které ale samozřejmě často jsou na vysoké úrovni), ale úlohou v hospodářsko-sociální struktuře.

Máme tedy různé autority ztělesněné různými osobami. Autority jsou dle mého názoru mládeží stále uznávány, leč jsou to zkrátka osoby jiné než králové, filozofové, spisovatelé, učitelé, lékaři. Mládež uznává autority a dělá si z nich i ikony, dokáže kolem nich pěstovat i různé kulty. Taková demonstrace autority a rituálu z uznávání autority proběhla poměrně nedávno při jedné smutné události. Jednalo se o úmrtí herce Paula Walkera. Jeho tragické úmrtí vyvolalo smutek mládeže a spontánní akce - spanilé jízdy. Mládež se scházela a vyjadřovala úctu jedné ze svých autorit která tak tragicky skonala.
Takže rozhodně nesouhlasím s tím, že mládež autority neuznává. Autority uznává a velice silně, jen prostě jiné než by se Sokratovi líbilo.

...tyranizují učitele.

Myslím že tu část o strkání při jídle mohu vynechat, snad mi to Sokrates odpustí, ale rozebírat kulturu stravování a fast foodů v této úvaze není na místě. Rovnou k něčemu vážnějšímu. V úvodu jsem zmínil titulek jednoho článku který komentoval událost která bohužel není ojedinělá. Jednalo se o napadení učitelky žákem.

Takovýto akt je vyústěním mnoha faktorů působících na osobnost pachatele. Je to o vztahu k autoritám, ale i o hodnotovém žebříčku. S hodnotovým žebříčkem se člověk nerodí, ten si během života utváří. Nežijeme ve vakuu, člověk je bytost společenská a působí na něj naprosto vše s čím se setkává a co jej obklopuje. Nejsou to jen vztahy mezi individui, duchovní část, ale i část materiální. Člověka vychovává zkrátka vše a to během celého života. Aktivní prvky ve výchově jsou například učitelé a rodina. Ti se podílí na výchově obrovskou měrou a jejich vliv je zásadní. Nic méně, občas jejich počínání připomíná boj s větrnými mlýny.

Můžeme na jedné straně mluvit například o rostoucí kvalitě vzdělávání, ale také o rostoucí míře agresivity.

Agresivita je vůbec jeden z nejnebezpečnějších projevů lidské osobnosti. Není to problém latentní ale akutní. V podstatě není možné agresivitu nějak sumarizovat, změřit a porovnat její vývoj. Je těžké a nebo přímo nemožné empiricky dokázat jaký je vývoj agresivity ve společnosti. Obecně ale panuje názor, že agresivita roste. Musím s tím souhlasit. A agresivitou se setkává téměř každý, například v silničním provozu. Je též zřejmé že agresivita se týká čím dál mladších jedinců. Ani ti nejmenší žáci nejsou ušetřeni projevům agrese a šikany. Agresivita prostě existuje, jsme s ní konfrontováni a musíme se pokoušet ji eliminovat a nebo alespoň mírnit její dopady. Je možné to změnit?

Zda je možné tento stav změnit nevím, ale je jisté že je nutné se o to neustále pokoušet. Jelikož je snad nejpodstatnější stránkou osobnosti její hodnotový žebříček, je nutné dbát o jeho správné sestavení. V tom tkví obrovský úkol pro výchovu a vzdělávání. Pro výchovného pracovníka, rodiče a učitele je naprosto stěžejní záležitostí získání autority a důvěry u žáků. Je nutné jít příkladem - k tomu si dovolím jednu poznámku. Znám případ ředitele základní školy, který své volné chvíle tráví hrou na výherních automatech a nemá vůbec problém s tím, že je při takovéto činnosti viděn žáky. Naopak nepohrdne konverzací s žákem který sedí vedle něho a věnuje se stejné kratochvíli.

Je prostě třeba uvědomovat si svoji roli a na veřejnosti v určitých případech, i mimo pracovní dobu z ní zcela nevystupovat.

Dalším velice silným výchovným faktorem je kultura. Během dovolené v jedné zemi nás průvodkyně zavedla na pěkné náměstí. Na náměstí bylo mnoho stánků plných knih a hudebních nosičů. Během výkladu řekla i poznámku: "Staráme se o kulturu, protože kultura je mocnější než všechny zbraně". Ano, musím s tímto výrokem souhlasit. Kultura je opravdu velice mocná a kultura vychovává. Dá se i říct, že jakou máme kulturu, takoví jsme, a jací jsme, taková je naše kultura.

V sepsání úvahy mi velice napomohl výrok slavného filozofa. Pro závěr si půjčím ještě jeden: "Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou."

Převzato z Britských listů