Dámy a pánové, já jsem se ke školskému zákonu obsáhle vyjadřoval v prvním čtení a teď jsem se zájmem sledoval tu debatu, která mi připravila jisté zadostiučinění, protože všechno to, co jsem připravoval jako ministr školství, je přijímáno bez problému. Naopak to, co jsem v té novele neměl, to znamená registr pedagogických pracovníků, je předmětem diskuse, stejně jako to, co jsem tam měl a co vypadlo, a to je domácí vzdělávání.
Protože jsem tu diskusi sledoval velmi podrobně, chtěl bych těm, kteří nad domácím vzděláváním váhají, říci ještě několik skutečností, které by tu diskusi mohly posunout blíže k realitě.
Za prvé, domácí vzdělávání neznamená, že se vzdělávací systém a stát vzdává hodnocení kvality vzdělávání a odpovědnosti za výstup. Domácí vzdělávání je pouze forma, ale stát stejně kontrolní mechanismy má neustále u sebe. To je první věc.
Druhá věc. To není žádný momentální nápad. Ministerstvo školství několik let domácí vzdělávání na druhém stupni testovalo. Výsledky jsou jednoznačné. Žádné riziko tam neexistuje.
A další poznámka. Netvařme se, že všechny děti se vzdělávají ve škole a chodí tam každý den. Je to nesmysl. Máme bohužel i děti, které se třeba vzdělávají v nemocnicích a v ústavech, máme děti, které vzhledem k tomu, že třeba sportují, tak de facto absolvují něco jako domácí vzdělávání. Máme děti, které kvůli pracovním povinnostem rodičů také nemohou pravidelně navštěvovat školu. Žádný problém v tom není.
Ten zákon bez toho, že posuneme domácí vzdělávání do druhého stupně školy, je zákon, který nemá smysl. Je to zásadní věc, není nebezpečná. Prosím vás, hlasujte pro to. (...)
Pan předseda Mihola se zeptal, kdo to připravoval a proč jsme to nedělali. Já mu rád odpovím. Připravoval jsem to já. Ten školský zákon, který tady předkládá pan ministr Chládek, a je to tak dobře, byl z velké části připraven pod mým vedením na Ministerstvu školství. To je správná kontinuita. Jeho součástí ovšem bylo i to domácí vzdělávání. Znovu opakuji - bylo připraveno, bylo testováno, vycházelo i ze zkušeností domácího vzdělávání na prvním stupni. Právě vzhledem k jinému charakteru toho vzdělávání na druhém stupni jsme tam zpřísnili podmínky, za kterých mohou rodiče provádět individuální vzdělávání, aby to bylo tedy korektně řečeno. Několik let to bylo ministerstvem už předtím testováno. Je samozřejmé, že všechny ty testy - a jinak bychom to nepředložili - ukázaly, že v tom žádný problém není. Pro mě prostě není argument, že někdo napíše nějaký e-mail s nějakou špatnou zkušeností. To bychom nemohli postoupit v ničem nikam dál. Ty relevantní testy prokázaly, že v individuálním vzdělávání vůbec žádný problém neexistuje a nemůže existovat. A jestli neumožníme pár stovkám lidí, aby mohli individuálně vzdělávat děti z nejrůznějších důvodů, tak děláme velikou chybu a vracíme náš vzdělávací systém někam zpátky. Je to chyba, nedělejme to. Odhlasujme individuální vzdělávání.
35 komentářů:
Je to už několikátý přepis vystoupení v parlamentu. Laskavý čtenář si všimne dramatického rozdílu v kvalitě projevu.
Tedy, je to na první pohled mimo téma, ale nakonec, všechno souvisí se vším.
Aktuálně hezký postřeh pana Botlíka v hajdpárku na čt24. Prý prestiž učitelů za moc nestojí, protože si pořád stěžují na žáky a jejich rodiče. Učitel je profesionál, který má učit toho, kdo mu pod ruku přijde. Nebo tak nějak.
Prý od lékařů nikdy nic takového neslyšel. Léčí prý kohokoli.
Holt profíci. No, chtěl bych vidět takového chirurga, kdyby mu pacient vlezl v botech až na sál, cpal by se čipsama ještě na stole, nožíkem ryl neslušné nápisy po přístrojích, flusal na tu lampu nad sebou a neustále hýkal jako ten Semerád z třetí bé.
A pokud by jej nedůtklivý dochtor okřil, tak by jej pacientova matička vláčela v místním tisku a tatík by si jej pěkně podal. Buď by na něj poslal tým právníků, a nebo mu jich rovnou pár vrazil.
Osobně jsem rád, že tu máme pár lidí, kteří tomu doopravdy rozumí.
Jak vidím, udělal jste kolego stejnou chybu jako já a strávil část večera s odborníkem, panem Botlíkem.
Čekal jsem mnohé, ale nakonec jsem nevěřil jsem svým okám a uchám.
udělal jste kolego stejnou chybu
No, jak se to vezme. Jako vášnivý masochista jsem se po návratu z tréninku, kde se mnou řezali o tatami dvakrát mladší surovci a s nemalou radostí mi působili mnohá utrpení, nakonec je mezi nimi i pár mých žáků, jsem se prostě rád a dobrovolně dorazil Botlíkem. Vlastně ne. Následně jem si v Reportérech šlehl trochu aktivit bývaleho ministra zemědělství a sou častného financí. A ještě mne dnes čekají Události. Počítám s Ukrajinou, Řeckem, pár teroristy a chřipkovou epidemií.
Já už jsem po panu Botlíkovi dal akorát The Walking Dead, dnešní premiéru S05E10.
Po debatě o škole je to balzám na duši...
Pane Šatro, Váš příspěvek je typický pro postoje části učitelů zaujímané prakticky k jakýmkoli "novinkám" vybočujícím z hlavního proudu.
Podle mého názoru vyvolává takové postoje obava, aby náhodou nevyšlo najevo, že profesionální učitelé nejsou za jistých podmínek ke kvalitnímu vzdělávání zapotřebí, případně že kvalitní vzdělávání může v podání profesionálních učitelů vypadat také úplně jinak.
Mě zase zaráží, že jste si ani nedohledal, že pro 1. stupeň je požadována maturita, pro 2. stupeň je v ověřování požadováno vysokoškolské vzdělání. Navíc, a to mě znepokojuje ještě daleko víc, zcela ignorujete skutečnost, že veškeré testy neprokázaly nic, v čem by výsledky domácího vzdělávání byly horší než výsledky ze školy. Ani u nás, ani v zahraničí. V západní Evropě je domácí vzdělávání povoleno prakticky ve všech zemích (na obou stupních), výjimkou je především Německo. Ve Velké Británii například zákon upravující domácí vzdělávání doslova uvádí, že ‚povinné je vzdělávání, nikoli škola‘, rodiče nemusejí žádat o svolení učit své děti doma, ani se nemusejí registrovat při některé škole,“ říká se ve srovnávací analýze věnované domácímu vzdělávání v zahraniční, kterou vydal NÚV v roce 2012.
Domácí vzdělávání je výrazně efektivnější, probouzí trvalý zájem žáků, jejich socializace není nijak ohrožena, u nás se při ověřování neobjevil jediný příklad zneužívání této formy vzdělávání.
Abych doložil svá slova o postojích k novinkám vybočujícím z hlavního proudu, uvedu jeden příklad, podle mého názoru velmi výmluvný. Na České škole se do omrzení objevují nářky části učitelů nad naprostým nezájmem žáků o to, co je vyučují. Nářky zcela nekonstruktivní.
Tým profesora Hejného (za vydatné podpory nakladatelství FRAUS) podle mého názoru dokázal zázrak. Tito odborníci vypracovali fungující systém výuky matematiky na prvním stupni, které se daří vyvolat zájem žáků, a to žáků obvykle nijak nevybíraných, tj. nadaných, průměrných i málo nadaných. Našli a nacházejí mezi učiteli a mezi studenty učitelství takové, kteří se ztotožnili s teoretickými východisky tohoto pojetí výuky, osvojili si jeho metodiku a daří se jim nejen dosahovat výborných výsledků ve zvládání obsahu učiva (tj. početních výkonů, základních geometrických pojmů apod.), ale především v rozvíjení schopnosti žáků učit se samostatně dál.
Pak tito žáci přijdou na druhý stupeň, dostanou „klasického“ učitele, a ouha! Vadí mu, že tito žáci jsou zvyklí pracovat samostatně, klást si otázky, přemýšlet o tom, jak vlastně myslel to, co říkal. A případně s ním diskutovat, tak jak byli zvyklí z prvního stupně. Tohle bývá obvykle interpretováno jako „problém metody profesora Hejného“, ačkoli je to podle mého názoru plně a zcela problém onoho „klasického“ učitele.
Klidně ať se učí děti doma i na druhém stupni. kKyž si představím ty "davy" rodičů, co si mohou dovolit být doma a učit děti, tipla bych na promile populace.
Jinak už mě ... a teď jsem málem napsala to hnusné slovo, jak si každý o učitele otírá hubu a boty. Zatímco všichni mají být k žákům ohleduplní, hodní, mají je motivovat a podporovat jejich individualismus, učitelé mohou sloužit ( a také v posledních letech slouží) jako fackovací panáci. Na nic nesmí mít názor, jejich názor je blbý a zastaralý, místo motivace s e o sobě dozvídají jen ty nejhorší věci. Vlastně nebýt učitelů ,byla by ta škola skoro fajn.
Eště že jsem se koukala na detechtivku..
Domácí vzdělávání na druhém stupni mohlo být povoleno už proto, že jde o marginální formu.
Důležitá je poznámka pana Šteffla (jestli se nepletu), že ne každé vzdělávání je vhodné pro každého žáka.
Jen by mě zajímalo, jestli náhodou zase nejde o nějakou nerovnost v přístupu ke vzdělání.
Vadí mu, že tito žáci jsou zvyklí pracovat samostatně, klást si otázky, přemýšlet o tom...
Žák myslící a pracující, bez ohledu na to, jestli samostatně nebo ne, nemá, zdůrazňuji nemá v našem školství co pohledávat.
Jednou jsem takového žáka potkal na nádraží v Kaprounu a upadl jsem do těžké deprese...
V době, kdy běžnému dítěti dramaticky ubývá sociálních kontaktů "in natura", by socializační role školy rozhodně něměla být podceňována.
Je krásné sledovat, jak na jedné straně hřmí hlasy pro začleňování různě hendikepovaných dětí do hlavního vzdělávacího proudu, přičemž jedním z častých argumentů je právě významná a důležitá potřeba zajistit běžnému žákovi možnost soužití s "rozmanitostmi života", tedy právě potřeba širší socializace. A zároveň (obykle ti stejní) bojují za právo na domácí vzdělávání, přičemž potřeba širší socializace najednou padá pod stůl.
Jen aby bylo jasno. Domácí vzdělávání na jakémkoliv stupni mi nevadí,
- protože půjde vždy o naprosto marginální záležitost. (Nežijeme v Austrálii, v Severním teritoriu.)
- mnohdy jde o jedinou cestu, jak některé děti vzdělávat. (Poruchy imunity, imobilita, atd.)
Na druhou stranu budu vždy požadovat, aby kontrola v takovém případě byla mnohem častější a podrobnější, nežli je tomu dnes.
(Například proto, že největšími bojovníky proti sexuální výchově jsou pedofilní tatínkové.)
Na zřeteli je třeba mít vždy především zájmy dítěte a nikoliv zájmy rodičů.
Spolu s kolegou Blahou mne jen zaujala kacířská myšlenka. Když pro domácí vzdělávání nejsou všechna ta lejstra, ŠVP, tematické plány, potvrzení o poučení, atd. vlastně potřebná - co když, bojím se domyslet, co když ve skutečnosti nejsou potřebná ani v běžné škole?
Vlastně nebýt učitelů ,byla by ta škola skoro fajn.
Na revanš já zase tvrdím, že o prázdninách je v té škole bez žáků docela příjemně. :-)
jak si každý o učitele otírá hubu a boty
Sentence pana Botlíka jsem včera večer vyslechnul také. A opět mi vzkypěla krev. Je mi líto, pokud člověk, který je částí věřejnosti respektován, zastává názory natolik odtržené od reality. (Včera bych volil mnohem ostřejší výrazivo, ale do rána jsem vychladnul a dnes už se brzdím.)
Aktuálně běží v TV reklama tuším na řetězec Billa, kde se dozvíte, že "nemůžete si vybrat učitele pro své děti..." Přičemž učitelka je vykreslena jako typická psychopatická matrona s nerudným výrazem ve tváři. Tak co potom vůbec můžeme očekávat? :-(
Neměli bychom se pomalu začít za svou profesi stydět?
"Na zřeteli je třeba mít vždy především zájmy dítěte a nikoliv zájmy rodičů."
A zájmy dítěte určuje kdo? Stát? Chládek? NÚV?
"aby kontrola v takovém případě byla mnohem častější a podrobnější"
Zajímavé by bylo náhodně vybrat 150 dětí ze škol a podrobit je stejné "kontrole", jaké se podrobují děti v domácím vzdělávání. Kolik z nich by neuspělo?
Kloním se zde ke kolegovi Botlíkovi, že nároky kladené, na cokoliv, co se odchyluje od hlavního vzdělávacího proudu, jsou zcela jiné než nároky na hlavní vzdělávací proud. Odchylka se posuzuje podle ideálu, hlavní proud je ovšem realita.
Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna neznamenáš?
A zájmy dítěte určuje kdo?
O zájmech dítěte má ze zákona naprosto jasnou představu jeho rodič.
Pokud mluvíme o procesu vzdělávání, a především pak o jeho výsledcích, mohu ze svojí zkušenosti, což je kapka v moři, konstatovat, že zájmem rodiče je, aby jeho dítě nosilo domů DOBRÉ známky. Lépe, aby si je mohl z toho domova přečít na netu v elektronické podobě.
Nemohu si vybavit, jestli jsem se kdy setkal s tím, že by se se mnou chtěl rodič pobavit i o tom, co jeho potomek umí, jakými kompetencemi je vybaven, kam až jsme dospěli v Bloomově taxonomii vzdělávacích cílů a jakého stupně použitelnosti dosáhl v konkurenceschopnosti pro třetí tisíciletí. Mám to všechno k dispozici, ale tak nějak jalově a marně.
A zájmy dítěte určuje kdo?
Inu, v demokratické společnosti většinou zákony a v extrémním případě někdy až soud. :-) Třeba když rozhoduje o tom, že je třeba dítě rodičům odejmout.
Mně ale šlo o něco jiného.
Jako červená nit se debatami o domácím vzdělávání táhne argument o právech rodičů vzdělávat děti doma. Jenže to je z mého úhlu pohledu až druhořadé.
Právo na vzdělání má přece občan, tedy dítě. A ne že má rodič právo na vzdělání svých dětí podle svého názoru. Ptá se někdo dětí, zda chtějí být vzdělávány doma? Mimo okruh svých přátel? Nevšiml jsem si.
Hypoteticky se může rodič rozhodnout, že své dítě vůbec vzdělávat nechce. Jenže to by se dostal do konfliktu se zákonem stanovujícím povinnou školní docházku, který je tady právě proto, aby ochránil zájem dítěte.
Jistěže je rodič "opatrovníkem" dítěte a přednostně vystupuje v zájmu svého potomka on. Přesto si dovoluji upozornit na fakt, že zájmy rodičů a dítěte mohou být i v rozporu. A pokud taková situace nastane, pak prioritní je pro mne zájem dítěte.
nároky kladené, na cokoliv, co se odchyluje od hlavního vzdělávacího proudu, jsou zcela jiné než nároky na hlavní vzdělávací proud
Mno, když budeme srovnávat požadavky kladené na učitele a domácí vzdělavatele, nebo na školky a dětské skupiny, pak by se s tímto tvrzením dalo s úspěchem polemizovat.
Ale i kdyby tomu tak bylo, je to snad špatně?
Když budu standardní školu považovat za postup uznaný "lege artis", pak je snad v pořádku, že na alternativní "léčbu" bude nahlíženo s přísnějším dohledem.
V standardní škole je výkon i chování učitele pod neustálým dohledem nadřízených, kolegů a vlastně i žáků. Kdo průběžně dohlíží na výkon "domácího učitele"?
Prozatím volí domácí výuku rodiče buďto z objektivních příčin, anebo proto, že se svým dětem chtějí sami věnovat nad rámec, který umožňuje běžná škola. Ale odváží se tady někdo tvrdit, že tomu tak bude v budoucnu vždy a ve všech případech? Že například imigrant z Afghánistánu nebude volit domácí výuku jen proto, aby svou dceru "ochránil" před bezbožným a pro ženu zbytečným vzděláním, před zhoubnými idejemi o rovnoprávnosti a podobně?
Možná budu působit jako paranoik. Ale rozhodně je více zneužívaných dětí ze strany příbuzných a blízkých osob, nežli ze strany učitelů. A že k takovému excesu prozatím u doma vzdělávaných dětí nedošlo, to rozhodně neznamená, že k němu nedojde v budoucnu.
Pak se budou novináři, odborní konzultanti a spousty rozhořčených občanů ptát, jak to, že stát a jeho dohledové orgány takové situaci nezabránily.
Zajímavé by bylo náhodně vybrat 150 dětí ze škol a podrobit je stejné "kontrole", jaké se podrobují děti v domácím vzdělávání. Kolik z nich by neuspělo?
No, pokud by výběr byl opravdu náhodný, pak by jich neuspělo pravděpodobně mnohem více, nežli doma vzdělávaných dětí, vybíraných "nenáhodně". Ale to přece Vám jako odborníkovi na statistiku nemusím vysvětlovat.
Domácí výuka v režimu 1:1, s možností individuálního přístupu, zohledňováním specifik žáka, v optimálním časovém režimu, atd. by snad měla být z logiky věci efektivnější nežli výuka ve škole, kde ani nejlepší učitel prostě nemůže věnovat tutéž péči třiceti žákům současně.
V paralelním článku se sice píše o tom, že velikost skupiny nemá významný vliv na "výkony" žáka. Já si ovšem dovolím tvrdit, že pak se generace šlechty a bohatých rodičů musely setsakramentsky mýlit, když naprosto zbytečně a neefektivně platily svým dětem domácí učitele. Měli je prostě poslat do obecní školy a nevyhazovat zbytečně peníze. Nebo že by to přece jen bylo trochu jinak?
:-)
Ptá se někdo dětí, zda chtějí být vzdělávány doma?
Ano. A ptá se někdo dětí, jestli chtějí speciální péči, hlavní proud, nebo alternativu? Ptá se někdo dětí, jestli vůbec chtějí chodit do nějaké školy? Jestli chtějí být vzdělávány, a nebo jestli se chtějí vzdělávat? Ptá se dětí někdo na něco?
Musí tě ve vlastním zájmu bavit se vzdělávat tam, kde ti to určíme my.
Pardon, dodatek...
To úvodní 'ano' není odpovědí na otázku položenou v prefixu, ale souhlasem s její formulací!
Obávám se, že takto se dál nedostaneme. Každý vymyslíme z voleje desítky různých nebezpečí, která hrozí dětem z té, či oné strany. Nemělo by se zakázat, aby auto s dítětem řídil řidič, který není pravidelně kontrolován podobně jako třeba řidiči autobusu? Co rozvody v rodinách s dětmi? Neměly by státy zakázat zřizování škol katolickou církví vzhledem již k prokázaným (a ještě tušeným) případům zneužívání dětí kněžími, které pak jejich nadřízení kryli?
Dokonce si myslím, že v individuálních případech hrozí možnost ututlání nějakého nekalého jednání mnohem méně, než když k němu dochází v rámci nějaké větší struktury. Musel jsem kdysi řešit případ, kdy učitelka na pražském státním gymnáziu pokládaném všeobecně za prestižní opakovaně vyučovala pod vlivem alkoholu, zanedbávala výuku a děti, u kterých vycítila odpor proti svému jednání, šikanovala a stavěla proti nim ostatní žáky ve třídě. Stačilo, aby ji ředitel školy nechal jednou dýchnout (což podle zákona může každý zaměstnavatel), a bylo by po všem. Přesto ji kryl, její kolegové a kolegyně také nezasahovali a rodiče nakonec své dítě raději dali na jinou školu.
Alkoholismus učitelů ve školách hlavního proudu zřejmě není vůbec ojedinělý: nedávno ho řešil jeden můj kolega u učitele třeťáků, asi před týdnem jsem četl o ředitelce mateřské školy, která do školy zavolala policii na učitelku pětiletých dětí. Ta pak nadýchala 3,5 promile. To jsou ty lepší případy, kdy vedení školy postupovalo nekompromisně.
Znám osobně několik rodin, které u nás zvolily cestu domácího vzdělávání, některé ji dokonce pomáhaly „prorážet“. (Jedna z prvních takových rodin dokonce bydlela v ulici Za školou.) Ve většině případů měl alespoň jeden rodič pedagogickou kvalifikaci, o výchovu a vzdělávání se pak do hloubky zajímali oba (jeden otec dokonce pro ostatní přeložil do češtiny knihy Johna Holta).
Rodiče v domácím vzdělávání obvykle investují do svých dětí úsilí (a ušlé příjmy), které si málokdo vůbec dokáže představit. Důvody mohou být různé (kdo má zájem, jistě si najde jejich přehled), ale nade všechny ční nespokojenost s tím, co by jejich děti čekalo ve škole hlavního proudu. Speciálně v případech rodin kvalifikovaných pedagogů mi to připadá dost významné.
Odměnou je jim především výrazně lepší vztah jejich dětí ke vzdělání, což plně chápu. I mně a mé ženě šlo u našich dětí (vzdělávaly se ve školách) ze všeho nejvíce o to, aby neztratily zájem přicházet věcem na kloub, pronikat do nových oblastí, číst kvalitní knihy a tvořit. Nikdy v životě jsem se u žádného učitele nezajímal o jejich konkrétní „prospěch“ – často jsem ale narážel na to, že mi nedokázali sdělit nic jiného než výčet známek, které od nich dostaly. Rodiče vzdělávající své děti doma se o nich, o jejich uvažování a schopnostech dozvědí řádově víc. A můžou pak také podpořit jejich dalších rozvoj řádově lépe než učitel, který má takových dětí na starosti třeba několik desítek. Přijímat předpoklad, že rodiče, za nimiž tohle všechno je, budou svým dětem záměrně škodit, sice možné je – jde však opravdu o velmi krkolomnou konstrukci.
Na prvním stupni je u nás v domácím vzdělávání cca 1 000 dětí, což jsou přibližně 2 promile. Podle statistických údajů U.S. Department of Education se v USA homeschooling týká asi 3 % dětí ve věku 5–17 let (68 % z toho jsou běloši, 15 % Hispánci, 8 % černoši).
Správně, takhle se na nás musí: ráno a v poledne na alkoholtester!
---
Jsem pro domácí výuku - s dotací pro rodiče, který splňuje aprobovanost ve všech vyučovaných předmětech!
A když už bude učit, tak taky testovat na alkohol, protože alkohol je metla lidstva!
"Alkoholismus učitelů ve školách hlavního proudu zřejmě není vůbec ojedinělý: nedávno ho řešil jeden můj kolega u učitele třeťáků, asi před týdnem jsem četl o ředitelce mateřské školy, která do školy zavolala policii na učitelku pětiletých dětí. Ta pak nadýchala 3,5 promile. "
KDE máte statistiku? Jak je to dlouho, co jste mi se Štefflem mlátili o hlavu, jak si můžu něco dovolit napsat, když VY máte statistiky?
Kdo chlastá víc? Ti profesionální lékaři, kteří léčí každého kdo přijde (což bylo naprosto ujeté srovnání v Hydeparku) nebo ti "uplakaní" učitelé?
Jsem pro domácí výuku - s dotací pro rodiče, který splňuje aprobovanost ve všech vyučovaných předmětech!
Normativ na žáka jde za žákem. O tom snad ani nemůže být diskuse.
Jen s tou aprobovaností bych nebyl zase až tak příkrý. Jako u pedagogické způsobilosti. Pět let do důchodu a rodilý mluvčí u českého jazyka například.
Nad to si dovedu představit, že si rodič může zjednat osobu způsobilou a aprobovanou, nebo prokáže, že dítě je svěřeno nějaké instituci. Třeba místní základní umělecké škole nebo sportovnímu oddílu pro výchovy, popřípadě že chodí do kroužku Mladý biolog, fyzik, chemik, zeměpisec, dějepisec či společenských věd, a nebo že navštěvuje soukromé hodiny třeba jazyků, matematiky nebo sexuální výchovy.
"A můžou pak také podpořit jejich dalších rozvoj řádově lépe než učitel, který má takových dětí na starosti třeba několik desítek."
Nicméně "šetření neprokázalo žádnou souvislost mezi velikostí tříd a vzdělávacími výsledky." Tak jak?
Nesmíte, pane Sotoláři, bazírovat na drobnostech jako umanutý.
Někdy halt ladí spíše starorůžová, jindy zase khaki. Hlavně, aby to bylo pestré, a nějaká barva byla vždycky po ruce.
Projektové vyučování, problémové vyučování, to by doma šlo. Ale jak na věkově smíšené třídy a koedukované skupiny? Aby dítěti něco nechybělo!
---
Děkuji za připomínky, souhlasím s rodilým mluvčím i možností delegace pravomoci rodiče na jiné. Hlásím se zájemcům o domácí vyučování - matematiku, informatiku a fyziku mám aprobovaně!
Kdyby nějaká maminka potřebovala, já bych mohl i jako hodinový manžel.
Aprobovaný nejsem, ale mám v tom praxi 20 let.
Každý vymyslíme z voleje desítky různých nebezpečí, která hrozí dětem z té, či oné strany.
To samozřejmě můžeme. Jde jen o to, zda budou tato nebezpečí reálná, anebo účelově vymýšlená.
Nemělo by se zakázat, aby auto s dítětem řídil řidič, který není pravidelně kontrolován podobně jako třeba řidiči autobusu?
To je samozřejmě záměrně absurdní nápad. Ale nezapomínejme, že zákony vznikají často i v reakci na vzniklou situaci a v konkrétní společenské atmosféře. Po 11. září americká společnost vcelku bez odporu akceptovala omezování svých osobních svobod. A vzpomeňme časů mccarthismu.
Kdo ví, jaká společenská poptávka by vznikla, kdyby došlo během jednoho roku k dramatickému nárůstu počtu usmrcených dětí z důvodů zřejmého zanedbání bezpečnosti ze strany řidiče?
Neměly by státy zakázat zřizování škol katolickou církví vzhledem již k prokázaným (a ještě tušeným) případům zneužívání dětí kněžími, které pak jejich nadřízení kryli?
A víte, že už jsem podobný návrh zaznamenal? A popravdě, pokud by se podařilo prokázat, že k zneužívání dětí a jeho následnému krytí církevními hodnostáři dochází obecně a systémově, Vy byste pro takový zákaz nebyl? A s "čistým svědomím" vydával děti do rukou prokazatelným pedofilům?
Aby nedošlo k nedorozumění. Já považuji zmiňované případy za osobní selhání jednotlivců a církevní školy za užitečnou alternativu. Ale pokud by (doufám že čistě hypoteticky) došlo k citovanému systémovému selhání, nezaváhal bych ani na okamžik. Stejně jako bych neváhal, pokud by například chtěl své školy zřizovat Ku-Klux-Klan.
Dokonce si myslím, že v individuálních případech hrozí možnost ututlání nějakého nekalého jednání mnohem méně, než když k němu dochází v rámci nějaké větší struktury.
Zajisté žertujete. Anebo projevujete příznaky účelové slepoty.
Časem zapomínám a mé znalosti statistiky už nejsou co bývaly. Ale čistě teoreticky. Je větší pravděpodobnost, že učitele alkoholika oznámí rodičům jeden žák, anebo alespoň jeden z třiceti žáků?
Jistěže existují případy, kdy nadřízení kryjí alkoholické výstřelky svých podřízených. A to z různých důvodů. Znamená to tedy, že v duchu Vašeho příkladu s pedofily v církevních školách zakážeme veškeré školy veřejné? :-)
Anebo měříte různým metrem?
Rodiče v domácím vzdělávání obvykle investují do svých dětí úsilí (a ušlé příjmy), které si málokdo vůbec dokáže představit.
O tom není pochyb.
Ale jste ochoten alespoň na chvíli objektivně připustit, že může někdy v budoucnosti nastat případ, že pohnutky vedoucí rodiče k domácímu vzdělávání nemusí být právě pozitivní a že mohou dokonce patřit mezi zavrženíhodné?
A že jedním z úkolů státu je být na takové případy připraven?
Napadlo Vás alespoň na okamžik, že za opatrným přístupem k domácímu vzdělávání nemusí být pouze spiknutí zapšklých odpůrců pokroku, ale že může jít i o pouhé uplatňování principu předběžné opatrnosti k alternativě, která prozatím není v našem prostředí zcela usazená?
Na prvním stupni je u nás v domácím vzdělávání cca 1 000 dětí, což jsou přibližně 2 promile. Podle statistických údajů U.S. Department of Education se v USA homeschooling týká asi 3 % dětí ve věku 5–17 let (68 % z toho jsou běloši, 15 % Hispánci, 8 % černoši).
Budiž. A co z toho plyne?
Že snad MUSÍME následovat americký vzor?
A proč?
Mimochodem, kolik z těch 3 % jsou žáci prvního stupně? Abychom mohli porovnávat porovnatelné.
Co když budeme Vámi uváděná data interpretovat tak, že náš systém veřejného vzdělávání je natolik kvalitní, že rodiče prostě necítí potřebu vzdělávat své děti sami? :-)
Jsem rád, že diskutujeme o míře nebezpečí, které může v souvislosti s různými formami vzdělávání dětem hrozit. A nikoli třeba o tom, co je, či není urážkou učitelů. Tím se debata posunuje na věcnou rovinu.
Začnu od konce. Nic jsem nenaznačoval, prostě jsem se jen podělil o fakta, která jsem našel. Když si zadáte do vyhledávače „u.s. homeschooling statistics“, vyběhnou stránky U.S. Department of Education, kde si vše požadované jistě najdete sám.
Pokud jde o ututlávání, Slovník spisovného jazyka českého uvádí toto sloveso ve spojeních u. aféru, u. skandál s významem potlačit, utajit.
Já to chápu tak, že nějaká nekalost musí nejdříve vyjít najevo (ne nutně v médiích). Teprve potom se někdo snaží zabránit tomu, aby se vyvinula v aféru či skandál, příp. usiluje o to, aby od propukající aféry či skandálu odvedl pozornost. V tom smyslu se domnívám, že takové snahy budou úspěšnější, když by aféra či skandál ohrožovaly nějakou větší strukturu, například katolickou církev, než když budou ohrožovat osamoceného jednotlivce. A z tohoto důvodu mám důvod si myslet, že zrovna v tomto případě jde o víc než o osobní selhání jednotlivců, tj. těch, kteří se zneužívání žáků přímo dopouštěli. Osobně selhaly také poměrně dlouhé izolované řetězce jejich „nadřízených“ (řetězce sbíhající se v církevní hierarchii hodně vysoko), kteří to ututlali. Nicméně, já bych ty školy navzdory tomu nezavíral, i když si lásku k bližnímu opravdu představuji úplně jinak. Může se však časem ukázat, že těch případů je ve skutečnosti mnohem víc. Pak bych musel svůj postoj přehodnotit.
Jistě může nastat případ, kdy pohnutky vedoucí rodiče k domácímu vzdělávání nemusí být právě pozitivní, a mohou dokonce patřit mezi zavrženíhodné. Stejně tak jsou ovšem negativní a zavrženíhodné třeba pohnutky, které vedou ministra Chládka k „odesílání“ dětí do učebních oborů.
Pokud jde o předběžnou opatrnost, myslím, že ověřování domácího vzdělávání dostatečně dlouho probíhalo v experimentálním (a na prvním stupni i zákonném) režimu.
Nemám už čas v diskusích dále pokračovat, a tak Vám zde odpovím i na Vaši připomínku týkající se „Sultána a Tyrla“. K tomu, co znamená „znalost vybraných literárních děl“ a co se u nás testuje, se myslím dostatečně vyjádřil kolega Lippmann (v 19:10). Já si představuji, že Babičku či Robinsona Crusoe čtou děti dávno předtím, než jdou na střední školu. Proto jsem také s jednotnými přijímačkami spojil „Sultána a Tyrla“, a nikoli „Primuse a Helenu“.
Poste.restante 18. února 2015 3:32
ad. lege artis - k tomu už jsem psal toto:
V medicíně vyžadujeme k léčbu lege artis, tedy v souladu s posledními poznatky vědy. Nic takového ovšem v pedagogice nemůžeme mít. Pedagogika jako věda, např. ve srovnání právě s medicínou, je stále v plenkách. Vezměme si jen, jak se za posledních sto let vyvíjely a měnily náhledy na psychologii učení, a jak slabými důkazy byly a stále jsou podloženy. Co dnes vlastně víme zcela jistě o tom, jak se děti učí? Mezi přívrženci tradiční výuky, konstruktivisty či konektivisty se vede debata, ale kde jsou vědecké důkazy nebo alespoň metody, jak se jich dobrat? Metody výuky a učení proto více než na vědeckých poznatcích stojí na osobní zkušenosti, preferencích, tradici, ale současně také na osobnosti učitele či kultuře školy. Nikomu zdá se nevadí, že každý učitel učí jinak, po svém. Dovedete si představit, že by to tak fungovalo v chirurgii? Pro zájemce doporučuji pročíst si anotační servis Trendy ve vzdělávání na stránkách společnosti Scio (ZDE). Znovu a znovu se tam odkazuje na odborné články definující faktory, které jsou ve výuce důležité. Potíž ovšem je, že nikde v těchto dokumentech se příliš nevysvětluje, proč jsou důležité zrovna tyto a ne jiné faktory, natož aby to bylo doloženo důkazy. A samozřejmě, každý z autorů vidí jiné faktory jako ty klíčové. Co je zde tedy lege artis? A kdo se chce zvláště pobavit, může se podívat, na co dává v pedagogickém výzkumu peníze česká grantová agentura (ZDE).
Takže už proto je domácí vzdělávání, waldorfská škola, Montessorri, Daltonský plán, Alt-school, Sudbury, Ancora atd. stejně lege artis jako jakákoliv česká nebo finská nebo čínská běžná škola.
Další důvod je v cílech vzdělávání, které nejsou objektivní, ale normativní – liší se kulturu od kultury a stále více i člověk od člověka. Zatímco v medicíně je cíl jasný a celkem dobře měřitelný: zachránit život, vrátit zdraví, – ve vzdělávání se cíle mění a různí. Proto máme např. alternativní školy, kde se vzdělává sice odborně, ale jinak a s jinými obecnými cíli.
Poste.restante 18. února 2015 3:32
Právo na vzdělání má přece občan, tedy dítě. A ne že má rodič právo na vzdělání svých dětí podle svého názoru.
Ne. Zákona je zcela jednoznačný.
§ 858 Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Může se nám to nelíbit, můžeme mít pocit, že to není správné, ale je to tak, a je v tom nejspíš mnohasetletá právní zkušenost. Zájmy dětí vyjadřují rodiče, rodič má právo na vzdělání svých dětí podle svého názoru (pokud soud nerozhodne jinak).
Poste.restante 18. února 2015 3:32 potřetí:
"Zajímavé by bylo náhodně vybrat 150 dětí ze škol a podrobit je stejné "kontrole", jaké se podrobují děti v domácím vzdělávání. Kolik z nich by neuspělo?"
No, pokud by výběr byl opravdu náhodný, pak by jich neuspělo pravděpodobně mnohem více, nežli doma vzdělávaných dětí, vybíraných "nenáhodně". Ale to přece Vám jako odborníkovi na statistiku nemusím vysvětlovat.
Nechtěl jsem to komplikovat, ale dobrá.
Zaprvé, argumentujete tím, že výběr dětí v domácím vzdělání je pozitivně nenáhodný. Ano, jistě je. Ale tento argument se vlastně pro podporu domácího vzdělávání oficiálně neužívá.
Zadruhé, jsem přesvědčen, že i náhodný kvótní výběr (tedy se zohledněním jakékoliv škálý kvalit vybíraných) by vedl k podobnému výsledku, děti v domácím vzdělávání umí víc. To ostatně sám potvrzujete: Domácí výuka v režimu 1:1, s možností individuálního přístupu, zohledňováním specifik žáka, v optimálním časovém režimu, atd. by snad měla být z logiky věci efektivnější nežli výuka ve škole
Nerozumím tedy tomu, proč by "kontrola v takovém případě byla mnohem častější a podrobnější".
Pedagogika jako věda ... je stále v plenkách.
Pedagogika žádná věda není, ještě se ani nenarodila. Zatím je na úrovni učených dišputací typu, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
Viz pro jednoduchost např. Wikipedie:
'Věda jako celek je systematický způsob racionálního poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti aplikace a predikce'.
Prý, racionální poznávání skutečnosti! Spolehlivost výsledků! Možnost aplikace!!! Cha, pedagogika v tom 'našem' pojetí je tak akorát hodně zmatená snůška doměnek a tužeb.
A na to se pak napasuje jakási obava, že prý je tu nebezpečí, že jinde než ve škole se to nebude dělat tak kvalitně jako ve škole. Docela by mne zajímalo, kde se v kom bere to utvrzení, že ve škole je to správně, když se pořád vymýšlí, jak už to konečně začít správně dělat.
Nechť se už zcela jasně řekne, co má žák či student vykonat, aby dostal kýžené lejstro, a nechá se na něm či jeho zákonném zástupci, aby si sám zvolil, jakou cestou k tomu dospěje.
A až k tomu dospěje, měl by za jeho vzdělávacími opatrovníky doputovat i normativ, který se teď poukazuje i poněkud bezradným školám.
Už opravdu nemám čas diskutovat.
Jen bych rád upozornil na jednu důležitou větu (Nico Pytlík, 1:01): „Nechť se už zcela jasně řekne, co má žák či student vykonat, aby dostal kýžené lejstro, a nechá se na něm či jeho zákonném zástupci, aby si sám zvolil, jakou cestou k tomu dospěje.“
Jsou lidé (a možná je jich velká většina), kteří si myslí, že cílem „vzdělávání se“ je „dostat kýžené lejstro“. Takoví lidé (učitelé, úředníci, politici, rodiče i žáci) potom uvažují o tom, jaké podmínky mají být pro získání toho lejstra stanoveny, jak se má ověřit, že je uchazeč o lejstro splnil a jak zařídit, aby se někteří žáci ani nepokoušeli to lejstro získat, protože podle názorů jiných na to nebudou mít. A ve školství se potom vyvíjí velké úsilí na to, jak zkontrolovat, že někdo nezískal nějaké lejstro neprávem. S lejstry a přístupem k nim se také kšeftuje, nakonec jsou zapotřebí pro kdejakou činnost, což samozřejmě pomáhá vytvářet nejen nabídku zbytečných pracovních míst, ale i korupční prostředí.
Od učitelů (ale i rodičů) často slýchám, že bez těch lejster by se žáci neučili. Není to smutné přiznání stavu, do něhož školství dospělo?
Je ale také nemálo lidí (učitelů, rodičů i žáků – politici a úředníci by se dali spočítat na prstech jedné ruky), kteří si myslí, že cílem „vzdělávání se“ je stát se vzdělaným člověkem. Vzdělaným nikoli podle toho, jaké lejstro mám, ale podle toho, co mám v hlavě. Těm pak ti první vůbec nerozumějí, protože „stát se vzdělaným člověkem“ je něco jiného než „zkonzumovat“ obsah nějakého RVP či osnov.
Není největší problém v tom, že Ministerstvo školství není ve skutečnosti Ministerstvo vzdělávání, ale Ministerstvo pro řízení přístupu k lejstrům? A v tom, že to většina lidí pokládá za správné?
" A v tom, že to většina lidí pokládá za správné?"
A na to jste přišel sám?
A co třeba Vy?
Že byste se konečně aspoň jednou vyjádřil opravdu k věci?
Pak třeba můžeme začít počítat...
Není to smutné přiznání stavu, do něhož školství dospělo?
A není to spíš smutné přiznání stavu, do něhož dospěla moderní společnost. Pokud se nemýlím, bývaly doby, kdy dokladem kvality bylo povědomí, že je prostě někdo něčím žákem.
Možná by nebylo od věci obrátit se na různé profesní komory. Co všechno si navymýšlí, kolika lejster se dožadují, než někoho k něčemu pustí.
Už jsem to tu psal mnohokrát:
1. Nepamatuji si, že kdy některého z rodičů zajímalo, co jejich dítě umí, či neumí. Dnes je už jen prudí, jak to, že se člověk opovážil robátku napsat horší známku.
2. Klidně bych ta lejstra a klasifikaci vůbec zrušil. Nevidím její přínos prakticky v ničem. Kde je chybka vidí žáci buď sami, nebo jim to decentně naznačím, aby to nevypadlo, že si na nich hojím mindráky
"A co třeba Vy?"
Já v televizi nepodkopávám skrze výroky z neznalosti naše školství...
Okomentovat