Jan Sokol: Principy a obecné cíle vzdělávání a výchovy

Žijeme v době prudkých a někdy obtížně předvídatelných společenských změn, které se netýkají jen naší země. Vedle nenápadných, ale pronikavých změn podmínek každodenního života – technických, politických, společenských i lidských – jsou tu velké procesy evropské i globální, jež nutně ovlivňují postavení i poslání vzdělávacích soustav a vzdělávání jako takového. Když náš vzdělávací systém vznikal, zdálo se, že může plošně pokrýt celý rozsah lidského vědění a poznání; dnes víme, že musí přísně vybírat.


Aby tento výběr nebyl libovolný, abychom dokázali rozhodnout, na co se máme soustředit a proč, musíme začít dosti hluboko a teoreticky – nejlépe tak, že vyložíme na stůl základní předpoklady, z nichž chceme vycházet. Je jich deset:

1. Člověk se rodí jako otevřená bytost, připravená stát se osobou a členem lidské společnosti.
2. Výchova a vzdělávání je podstatnou složkou zrání každého člověka; nezdar této životní fáze může člověka trvale poznamenat.
3. Člověk žije ve společnosti; výchova a vzdělávání má mladého člověka do jeho společnosti uvádět.
4. V moderním světě přibývá společensky handicapovaných lidí a veřejnému vzdělávání tudíž připadá stále větší role.
5. Společnost drží pohromadě jednak komunikace mezi současníky, jednak převzatá a sdílená kultura, přičemž obojí je zprostředkováno hlavně jazykem.
6. Schopnost a ochota komunikovat a aspoň minimální soudržnost společnosti je nezbytnou podmínkou demokracie.
7. Kvalita života v dané společnosti závisí na lidských a občanských kvalitách jejích členů.
8. Vzdělávací soustava se nemůže vyhnout nároku, aby také vychovávala, tj. pečovala o lidské kvality vzdělávaných .
9. Uplatnění v soudobých společnostech vyžaduje stále větší objem znalostí a dovedností, jak občanských, tak odborných.
10. Cílem vzdělávacího systému je vést k dospělosti, ke společenskému uplatnění a k převzetí přiměřené odpovědnosti za lidský i přírodní svět.

Podstatná nehotovost, s níž dítě přichází na svět odkázáno na péči dospělých, není jen nedostatkem, nýbrž především příležitostí a tedy také výzvou. Na rozdíl od živočichů pevně a přesně přizpůsobených určitému prostředí a způsobu života se každá lidská bytost musí znovu zařadit do světa a do společnosti, v nichž bude žít. Je sice vybavena základními schopnostmi pro všechny podstatné lidské možnosti – zejména zvídavostí, touhou komunikovat a poznávat – všechny tyto možnosti si však musí znovu a pro sebe osvojit. I zde se přitom opírá o soustavnou pomoc rodičů a dospělých, není však nikdy jen pasivním příjemcem hotových a vyzkoušených vzorů. Právě v dobách proměn vystupuje do popředí také vlastní činnost každého jednotlivce, který nabízené vzory přejímá svým vlastním a tvořivým způsobem.

V první fázi svého života je dítě svěřeno rodičům, kteří mu poskytnou nezbytnou ochranu a péči, od nichž však musí dítě také převzít základní kulturní a společenské návyky. Podle jejich vzoru a s jejich pomocí se naučí pohybovat, starat se o své základní potřeby, udržovat osobní hygienu a konečně od nich převezme i „mateřský“ jazyk. Při velmi povrchním pohledu lze snadno přehlédnout, že s rodiči naváže také své první lidské vztahy, na nichž začne budovat svoji osobnost a jež mu také umožní navazovat další vztahy v širším rámci lidské společnosti.

Ve věku, kdy tyto základy svého lidství už dítě zvládlo, vstupuje do prvního širšího společenství nepříbuzných, „cizích“ lidí, jímž je zpravidla škola. Zde dostává jednak příležitost, aby se naučilo s těmito „cizími“, které si nevybralo, vycházet, komunikovat a spolupracovat jako se sobě rovnými, jednak dostává první a často rozhodující představu či „vtištění“ o společnosti dospělých. Na tom, zda a do jaké míry se toto první zařazení do společnosti podaří, závisí další průběh nejen jeho osobního zrání, ale zejména jeho socializace, tj. schopnosti a chuti vstupovat do produktivních vztahů s dalšími lidmi a stávat se členem společnosti. Nezdar nebo zanedbání této rozhodující fáze znamená obvykle trvalý lidský a společenský handicap a může vést k nejrůznějším formám asociálního jednání v pozdějším věku.

Prudké a nečekané změny zejména městského způsobu života a společnosti dopadají nejtíže právě na děti. S čím se jejich rodiče pod tlakem nutnosti nakonec nějak vyrovnají, může pro děti vytvářet prostředí nejistoty, zdroj strachu a nedůvěry ke světu vůbec. Změny společenské funkce rodiny, nebývalé možnosti společenského uplatnění a kariéry dospělých, tj. mužů i žen, i tvrdá soutěž o úspěch a vyniknutí oslabují soudržnost a výchovné působení rodiny. Značná část dětí vyrůstá v neúplných rodinách a většina zažívá frustrující zkušenost, že na ně dospělí nemají čas. Pro větší a větší počet dětí tak musí i zde přebírat část odpovědnosti za osobní a společenský vývoj škola. Tak mnoho dětí přichází do školy se slušnou pasivní znalostí jazyka (často získanou poslechem televize), ale nedokáže se souvisle vyjadřovat. Pokud jim včas nepomůže škola, budou tím ze společenského života do značné míry vyřazeny.

Dobře fungující a ustálená společnost může budit nebezpečný dojem, že její soudržnost je něčím přirozeným a samozřejmým. Přitom je to vždy výsledek staletého kulturního snažení, jež předchozí generace uložily do běžných každodenních, samozřejmě přejímaných a sdílených zvyků, pravidel, návyků a institucí, jež tvoří kulturu dané společnosti. Právě tyto samozřejmosti, o něž se dítě může opřít, mu dávají také první pocit jistoty, pevnou představu správného a spravedlivého, bez níž se nemůže odvážit k dalším krokům do světa. Základem a hlavním nosičem této přejímané a společné kultury je jazyk, na němž lze zákonitosti tradované kultury také nejlépe studovat a ukázat. Jen na základě pevné a sdílené kultury v tomto širokém smyslu je pak možná účinná komunikace, na niž moderní – a zejména demokratické – společnosti stále více spoléhají. Masarykovo „demokracie je diskuse“ znamená právě toto: jen mezi lidmi, kteří dokáží bezpečně, přesně a bohatě komunikovat, tj. vyjadřovat se, naslouchat a rozumět, kteří se komunikovat nebojí, ale které tato náročná činnost přímo těší, může vzniknout svobodná společnost.

Zralá, bohatá a účinná společenská komunikace je ovšem jen vnějším projevem podstatných lidských kvalit, které nakonec rozhodujícím způsobem spoluurčují kvalitu života v dané společnosti. Vedle nezbytných znalostí jazykových i věcných totiž vyžaduje jistou základní úroveň vzájemné a ničím nepodmíněné důvěry v druhé lidi – a to i neznámé a „cizí“ – i ve společný svět, do něhož se každý člověk svým životem i komunikováním pouští a jemuž se do značné míry svěřuje. Společnost, v níž je lépe mlčet než mluvit a vyčkávat lepší než jednat, v níž je nebezpečné samostatně myslet a tvořit, nebo kde je dokonce třeba lhát a zastírat, nejenže nutně zakrní a udusí to nejcennější, co by do ní její členové mohli přinést, ale kupodivu také viditelně zaostává a chudne. Podstatný podíl na vytváření (nebo naopak zakrnění) těchto základních postojů důvěry a nedůvěry, odvahy a bázlivosti, poctivosti a nepoctivosti, otevřenosti a uzavřenosti má dnes pro většinu mladých lidí právě škola, to jest především jednotliví učitelé.

Teprve na tomto obecně lidském základě, který nemá smysl rozdělovat na „osobní“ a „společenský“, lze úspěšně budovat soustavu pozitivních vědomostí, znalostí a dovedností, bez nichž se mladý člověk v dalším životě nemůže uplatnit. Jejich objem přitom neustále roste, což se týká jak znalostí společenských, tak samozřejmě i odborných a profesních. Zkušenost ovšem také ukazuje, že právě ty „nejmodernější“ znalosti a dovednosti často velmi rychle zastarávají: koho dnes ještě zajímají logaritmické tabulky, těsnopis nebo programování ve strojovém kódu? Věcné obsahy školního vyučování se tedy musí na jedné straně přizpůsobovat společenským a technickým změnám, nemohou však jen růst: je třeba nemilosrdně vybírat. Přitom platí, že jednotlivé pozitivní znalosti mají menší cenu než schopnost s těmito znalostmi samostatně pracovat, ještě cennější je schopnost takové informace podle potřeby vyhledávat a vůbec nejcennější je motivace, chuť učit se, hledat a objevovat – hlavní přirozená výbava mladého člověka.

Zkušenosti vyspělých společností dále naznačují, že tradičních povolání „na celý život“ prudce ubývá. Obecně uznanému požadavku, aby vzdělávací systém bral ohled na trh práce, tak lze vyhovět jen pěstováním širších a obecněji použitelných schopností, zejména vynalézavosti, samostatnosti a ochoty stále se učit. Přirozená zvídavost, hravost a chuť poznávat je sice výbavou každého dítěte, velmi však záleží také na tom, jak je dále rozvíjena a pěstována – případně potlačena. Kdyby se pěstování těchto rozhodujících postojů ke společnosti a ke světu nechalo jen na rodině, znamenalo by to pro společnost obrovskou ztrátu a pro jednotlivé děti neúnosné prohloubení společenských rozdílů. Současná situace, kdy v ČR ke studiu motivuje téměř jen rodina, je jedním z hlavních nedostatků našeho vzdělávacího systému.

Posláním výchovy a vzdělávání je, jak jsme řekli, reprodukce a obnova lidské společnosti. Kulturu české společnosti, počínaje jazykem a zvyky až po všechny možné instituce a politické uspořádání státu, jsme převzali od předchozích generací a neseme za ni plnou odpovědnost. Přicházející generaci jsme povinni předat použitelnou kulturu a obyvatelný svět, vychovat ji k tomu, aby si z nich prozíravě vybrala to nejcennější, a připravit ji také na to, že za tento podivuhodný lidský, společenský a přírodní celek brzy převezme i tuto odpovědnost.

(Pro Bílou knihu MŠMT, 11. 6. 2000)

Převzato s laskavým souhlasem autora, Prof. Jana Sokola, Ph.D., CSc., z jeho webu JanSokol.cz.

Poznámka redakce: Téměř patnáct let starý text je podle našeho názoru stále aktuální.