Jan Sokol: Má škola šanci?

Jako ostatně každé jiné, má i české školství spoustu problémů. Jak by také nemělo. Od škol a školství se chce spousta disparátních věcí: má děti a mladé lidi něco naučit, a je toho čím dál tím víc; má je vzdělávat a vychovávat, a přitom nikdo neví k čemu; má je uvádět do společnosti a připravovat do života, a přitom má respektovat jejich osobitost; má být otevřená, a přitom si udržet kázeň a pořádek – a ke všemu by ještě neměla děti nudit. Tohle všechno má ovšem zvládat učitel, obyčejný člověk jako každý z nás s docela obyčejným platem. Na rozdíl třeba od zdravotnictví, které si od nás obyčejných smrtelníků pevně udržuje stavovský odstup odborníků od laiků (má k tomu ostatně svoji latinu), školství z povahy věci rozumí úplně každý. V zemi s deseti miliony obyvatel tak má školství dobrých patnáct milionů kritiků: každý z nás do školy chodil, většina tam posílá děti nebo vnoučata a pár set tisíc se školstvím ještě také živí. A každý víme své. Tak je – nejenom v Čechách – kritizovat školství něco jako národní sport a každou chvíli se můžeme dočíst, že už to tak opravdu dál nejde. Školství chybí koncepce, peníze, zákony, dobří učitelé, nové metody, lepší učebnice a poslední dobou dokonce i děti.


To všechno je asi pravda, ale naštěstí ne celá. Školy nejsou továrny se stroji a technologiemi, kde by se co nejrychleji, nejpřesněji a nejlevněji něco vyrábělo, nýbrž lidská a společenská zařízení, kde spolu malí a velcí dosti dlouho žijí, tráví spolu čas, lezou si na nervy a mají se rádi a při tom mohou od sebe ledacos odkoukat. To jest ne školy, ale učitelé a děti. Jsou tu tedy naštěstí také tisíce učitelek a učitelů, kteří každý den tiše chodí do školy, nějak si poradí s nekázní dětí, s nevolí a nezájmem rodičů, s nevalným platem, s různými výkazy a inspekcemi i s periodickými reformami – a prostě učí. Protože nekřičí a nedělají skandály, nedostanou se ani do novin. Někteří – jak vím – si občas lámou hlavu nepříjemnou otázkou, zda to vůbec má nějaký smysl. A protože právě na nich celé školství stojí, chtěl bych hlavně jim nabídnout následující úvahu. Třeba je při čtení něco napadne.

Před pár lety se v jakémsi velice vědeckém a přesném mezinárodním průzkumu ukázalo, že naše třináctileté děti mají vynikající znalosti – tuším, že to bylo v matematice a v přírodních vědách. To bylo slávy: vidíte, jak jsme dobří? Inu, národ Komenského! Hned se našlo plno různých činitelů, kteří si chtěli tenhle měřitelný úspěch připsat k dobru: pedagogové, metodici, inspektoři, úředníci a kdoví kdo ještě. Jenže pak přišel jiný, stejně přesný a vědecký průzkum – a všechno pokazil: sedmnáctileté děti dopadly totiž velice špatně, a to ve stejných předmětech a ve stejném porovnání. Tím se už nikdo tolik nechlubil, ale nastoupili zase jiní odborníci, kteří to přece už dávno věděli a říkali, jenže je nikdo nechtěl poslouchat, atd. Všichni, kdo se o školství zajímají a starají, si ovšem museli položit tu triviální otázku: jak je to možné? Že by ty báječné děti za čtyři roky tak zhlouply? Kdepak. Jen si u toho prvního průzkumu nikdo jaksi nevšiml jedné maličkosti: děti sice z matematiky, z přírodopisu i z fyziky “uměly” jedna radost, ale dvě třetiny z nich tehdy přiznaly, že tyhle přeměty ze srdce nenávidí – a o čtyři roky později se to projevilo. Třináctileté děti se ještě nechají “zmáknout” a paní učitelce pro radost se naučí, co se po nich žádá. V sedmnácti se po nich ovšem chce něco víc, třeba aby také samy myslely. Kromě toho jsou zřejmě dospělejší – vida, jak ta škola funguje – a tak už samy kladou nepříjemné otázky. Například k čemu je to dobré, když už “to” není zajímavé a přitažlivé samo o sobě.

Každý citlivější učitel jistě zažil, když takové otázky “visí ve vzduchu”, ve vzdorovitých pohledech mladíků a dívek, v tichém mručení třídy při zkoušení. Když si někteří dávají očividně záležet na tom, aby to z nich lezlo jako z chlupaté deky a tak dále. Tady se totiž projevuje známý paradox školní psychologie, přesněji řečeno zrádná dvojakost slovesa “učit”. Učitel může učit, a jistě záleží i na tom, jak to dělá, ale naučit se to musí děti samy – pokud budou chtít. Této nepříjemné a triviální skutečnosti se mnozí z nás tvrdošíjně brání a třeba i na univerzitě si stěžují: “Jak to, že to neumějí, když jsem je to půl roku učil?” Jenže o to právě jde: jak to udělat, aby učení vedlo nebo aspoň pomáhalo k naučení? Dobrý učitel je ten, který umí své žáky zaujmout; to je známá věc. Když se mu to podaří, nemívá problémy ani s kázní ve třídě. Běda dětem, které neměly to štěstí a s takovým učitelem se ve škole nikdy nepotkaly. Pro ty pak škola a učitelé asi zůstanou na celý život tou hroznou karikaturou, jak ji kdysi popsal Josef Škvorecký v “Legendě Emöke”.

Dnes to má ovšem učitel o hodně těžší. Před sto lety bylo snadné děti zaujmout: nadchly se, když jim pan učitel ukázal obrázek, a ještě o tom vyprávěly doma. Když zahrál na housle nebo přinesl z kabinetu vycpaného drozda. Před padesáti lety už by ten obrázek musel být aspoň barevný – a dnes by se asi musel hýbat, nebo ještě lépe střílet. Záplava barevných obrázků, lesklých, pestrých a lechtivých, doslova pokrývá každou trafiku a marně se uchází o pozornost kolemjdoucích. Drozdi z kabinetů se už nenosí a děti je tudíž neznají, zato znají dopodrobna život v africkém safari, viděly zblízka, jak se živí pandy, jak loví lvi a hyeny, jak souloží gorily. Tohle všechno už mají za sebou a ve dvanácti je to začne nudit. Proto jsou takové “přírodní” filmy k vidění spíš jen dopoledne pro penzisty, kdežto dvanáctileté děti už to táhne k něčemu zábavnějšímu, napínavějšímu, na co večer koukají dospělí. A tam už se jen střílí, teče krev nebo se aspoň souloží.

To je jeden z problémů dobrého učitele v naší době: čím může zaujmout děti, zvyklé na televizi? Může s ní škola soutěžit, být tak lákavá, pestrá a zábavná jako televizní program? Někteří velmi svědomití učitelé se o to snaží a autoři učebnic je aspoň dělají barevné, graficky rozsekané na všelijaké rámečky s obrázky, jak to dnešní typografie dovoluje. To si jistě zaslouží pochvalu a vysoké ocenění, ale je to všechno málo. Barevná učebnice už dnes nikoho na krovky nepoloží a i když se ve třídě promítá film, za chvíli skončí a bude následovat zase ta šedivá nuda učení a zkoušení. Bez ní to totiž nejde.

Proto se mi zdá, že cesta k úspěchu vede jinudy. Škola nemůže být tak napínavá jako televizní film, nemůže a hlavně ani nemá být jenom zábavná. Může však nabídnout dětem něco úplně jiného a mnohem důležitějšího – totiž vlastní úspěch. Televize v nejlepším případě láká a baví, kdežto škola může naučit pracovat. Nejenom proto, že pracovat se musí, ale protože to někam vede. Člověk může ve škole zakusit tu úžasnou věc, že se cosi pracně naučil – a teď to sám umí, dovede, dokáže. Stálo ho to pár měsíců, možná let otravné práce, než se naučil anglická slovíčka, ale teď si může něco přečíst – a rozumí tomu! On sám! A tahle schopnost mu už zůstane! Není to nádhera?

O tom, že zážitek úspěchu je silnější než přitažlivost jakékoli zábavy, nejlépe svědčí zoufalá snaha televizí nějak ho aspoň předstírat. Mediální kapitáni, kteří úzkostlivě sledují své peoplemetry a sledovanosti, protože právě na nich závisejí, si neustále lámou hlavy, jak by tuto úžasnou možnost mohli aspoň fingovat. Vymýšlejí všelijaké soutěže a jiné ptákoviny, které mají u diváků budit dojem jakýchsi “úspěchů”, protože správně cítí, že samotná zábava se lidem brzy přejí. Jenže televize a noviny tu mají možnosti hodně omezené: “úspěch” musí přijít raz dva, nesmí vyžadovat velké úsilí, připadne jen velmi málo lidem a když se na něj člověk podívá zblízka, moc hrdý na něj být nemůže. “Súťažná otázka: kolko nohou má sliepka?” – “Odpoveď: áno – tri body, nie – tiež tri body”, jak tuto kvízovou vzdělanost kdysi přesně vystihli Lasica se Satinským.

O něco lepší možnosti nabízejí počítačové hry, které jsou tedy také nebezpečnějším konkurentem škol. “Úspěch” – pravda, jen neveřejný – tu může dosáhnout skoro každý a může mít dokonce dojem, že něco umí, že se cosi naučil. Jenže i tady je to spíš iluze. Dnes už jen počítačově negramotné rodiče a prarodiče může nadchnout, jak jejich nezletilé ratolesti bystře klikají po klávesách, sestřelují ufony a budují fantastická města. Myslí si totiž, že jsou “dobří na počítače”. Ve skutečnosti si tak děti jenom zvykají na iluzorní “virtuální světy”, kde “úspěch” nic nestojí, a ubožátka ještě netuší, že pak zákonitě také za nic nestojí.

Nemám samozřejmě nic proti tomu, když si děti hrají, a hbité prsty jsou konec konců v určitých profesích potřeba. Nebezpečná je jenom představa, že by zručnost v počítačových hrách znamenala něco víc. Ve skutečnosti mohou děti sice získat jistou “digitální”, to jest prstovou pohotovost, hrozí jim však na druhé straně také to, že ztratí trpělivost a houževnatost, kterou by se právě v tomto věku měly učit. Klik – a stojí celé město; klik – a je po něm. Kolik máš ještě životů? Dokud je to jen hra, budiž, ale běda mladému člověku, který si představuje, že skutečný svět je na kliknutí a že se takhle prokliká životem.

Dát dětem zažít skutečný, to jest také pracný a náročný úspěch, to je tedy dnes především úkol školy. Kdyby to dovedla, nemusí se bát žádné virtuální konkurence: i docela malé děti mají smysl pro skutečnost a dobře cítí, co je doopravdy a co je jenom “jako” – a právě v těch čtrnácti letech mají všeho školského „jako“ až po krk. Bohužel se tato jedinečná příležitost ve škole často zahodí. Setkávám se se studenty, kteří se čtyři roky učili třeba latinskou gramatiku, a když se jich zeptám, co četli, dívají se na mne nechápavě: ne, my jsme se to přece jenom učili a na čtení nezbyl čas. Když jsem to slyšel poprvé, zděsil jsem se nad tou promrhanou příležitostí a zmařeným časem. Rok po maturitě si z té gramatiky pochopitelně nepamatují nic, protože jim nikdo neukázal, k čemu by mohla být, a celé úsilí bylo tudíž úplně k ničemu. Jen proto, aby dostali známku a “prospěli”. Samá virtuální realita.

Dětem to ovšem nejen v ničem neprospělo, naopak je to utvrdilo v přesvědčení, že učit se je hloupost, škola k ničemu a učitel… darmo mluvit. Studentka mi na otázku řekne, že ji zajímá psychologie, a když se zeptám, co si z ní přečetla, zase ten nechápavý pohled: ne, nečetla nic, jí to přece jenom zajímá. Jako kdyby ji zapomněli naučit číst. Totiž – možná, že ji to opravdu nikdo neučil. Z biologie se toho dnešní studenti učili obvykle hodně, ale vzít třeba botanický klíč a určit nějaký plevel, co roste v parku, to si zkusili jen docela výjimečně. Pythagorovu větu většinou ”umějí” jako vzoreček, ale spíš jako trochu smutný žert, že se takovou hloupost museli naučit a ještě dnes ji dovedou odříkat. Kdežto ten báječný pocit, že by sami pochopili a nahlédli její geometrický důkaz jako Platónův Menón, takže jednou sice zapomenou vzoreček, ale budou si umět před očima vyvolat její konstruktivní důkaz a budou tedy doopravdy “vědět”, že a proč to tak musí být – to jim učitel patrně upřel. Možná proto, že ho sám také nikdy nezažil? Že se třeba Thaletovu větu ”jenom naučil”, to jest na požádání zopakoval, když to musí být, ale nikdy v životě ji neuviděl v té oslnivé záři evidence, jako když ji starý Thalés poprvé objevil?

Našince zarazí, že se francouzské děti musí v první třídě naučit odříkávat abecedu, a to pěkně popořadě. K čemu to je? Jenže už ve třetí třídě dostanou do ruky dětskou encyklopedii, malý naučný slovník, a paní učitelka po nich občas chce, aby si tam samy něco našly. To je to důležité: samy! Když se dětem něco povede, je jistě důležité, aby je učitel pochválil, ale úspěch je ještě něco víc. Úspěch je vlastní pocit, že člověk něco dokázal, a pokud je úspěch založen na práci, není jednorázový. To, co se naučil, prostě umí a může použít kdykoli, nejenom ve škole. To, co ještě neumí, se jednou dokáže také naučit. Ale hlavně teď už ví, že z úsilí a z práce může něco být, že to není jen zbytečné sekýrování, česky buzerace.

Dát dětem, a to i těm menším a malým, zakusit úspěch z práce, to neumí každý. Možná to ostatně nemusí být v každém předmětu, stačí, když to děti zažijí jen občas. Možná dokonce stačí, když si to zkusí aspoň jednou. Ale to je ta pravá šance školy, kterou dětem nikdo jiný a žádná televize nemůže dát. A zeptejte se lidí, kteří v něčem vynikli a něco dokázali: skoro každý si vzpomene aspoň na jednoho skvělého učitele, který mu tuhle rozhodující životní zkušenost umožnil – a často rozhodl o tom, co z něho jednou bude. Chudáci děti, které takové štěstí neměly a odnesou si ”do života” jenom zkušenost, že škola je otrava, práce je otrava, dobrá leda k tomu, aby člověk nějak prolezl a co nejdřív se dostal k něčemu zábavnějšímu, kde stačí jen kliknout. Že tam nikdy žádný vlastní úspěch nezažijí, ani kdyby měly vyhrát milion, toho si všimnou až už je pozdě.


Radimu Paloušovi, srpen 2004, převzato s laskavým souhlasem autora z jeho webu JanSokol.cz.

()