Bořivoj Brdička: Hippokratova přísaha pro vzdělávací technology

Zamyšlení nad analogiemi mezi povoláním lékaře a učitele založené na možné modifikaci Hippokratovy přísahy se zvláštním důrazem na zavádění vzdělávacích technologií do výuky.


Nedávno jsme u Hattieho (Zjevné učení podle profesora Hattie) narazili na pokus přirovnávat práci učitelů k doktorům. Představa učitele s prestiží lékaře by se nám asi zamlouvala. Jsou země, kde se tato analogie blíží realitě (třeba Finsko). Rozdíly ale přece jen existují. Obě profese se specializují na poněkud odlišné složky lidských potřeb a mají jinou cílovou skupinu. Zdravými lidmi se lékaři zabývají jen výjimečně, zatímco učitelé pracují průběžně s celou populací především mladých lidí. Lékař do značné míry předpokládá, že ke zdravému vývoji jedince dochází více méně samovolně, úkolem učitele je vývoj prostřednictvím vhodných podnětů pozitivně ovlivňovat. Z pohledu významu těchto dvou povolání pro společnost mají učitelé smůlu, protože neschopnost a hloupost nebolí a neumírá se na ni!

Přesto bychom určitě mohli o jistých podobnostech hovořit. Hattie ve svém „zjevném učení“ dospěl k analogii mezi učiteli a lékaři přes potřebu diagnostikovat nedostatky ve znalostech a schopnostech žáků, na jejichž základě se nastavuje vhodná individuální intervence vedoucí k posunu správným směrem. To je samozřejmě postup, který má s medicínou mnoho společného, i když správný pedagog zpětnou vazbu používá spíše pro kontrolu toho, zda jsou jeho předem stanovené výukové postupy účinné.

Již docela dlouho se mluví také o tom, že i učitelé by měli mít něco na způsob Hippokratovy přísahy [1] [2]. V Anglii stínový ministr školství Tristram Hunt navrhuje, aby každý učitel povinně skládal profesní slib podobný tomu, jaký jako první zavedl Singapur [3] (Teachers' Pledge):

My, učitelé Singapuru, slibujeme, že: se budeme poctivě snažit dovést naše žáky k tomu nejlepšímu, co dokážou; budeme příkladně plnit své povinnosti; budeme své žáky vychovávat tak, aby se z nich stali platní občané Singapuru; budeme se soustavně vzdělávat a předáme zájem o poznávání našim žákům; budeme budovat důvěru, podporu a spolupráci rodičů a širší komunity tak, abychom s její pomocí dokázali své úkoly splnit.

Singapurská přísaha učitelů mě zaujala natolik, že jsem si našel slib magistrů a doktorů Pedagogické fakulty UK, který jsem svého času i já skládal. O výkonu povolání učitele ani o žácích se přímo nezmiňuje. Přesto si dovolím ocitovat alespoň jednu jeho část: „budete se věnovat s neúnavnou pílí humanitním, přírodovědným a pedagogickým studiím, ne pro získání prázdné slávy, ale pro to, aby byla šířena pravda a jasněji se skvělo její světlo, na němž spočívá blaho lidského rodu“ (Sponse magisterská a doktorská, str. 123). Trochu to připomíná Mistra Jana, že?

Možná je vám divné, proč se toto až do této chvíle obecné téma objevuje na Spomocníkovi, který se specializuje na technologie. Souvislost hned vysvětlím. K nejčastěji citovaným principům tradiční Hippokratovy přísahy, kterou skládají doktoři, patří ono známé „Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné“, dnes často zjednodušované na Hlavně neškodit!

Jak jsme zjistili třeba právě u již zmiňovaného Hattieho, je v prostředí tradiční školní výuky založeném na předávání předem stanovených znalostí či dovedností poměrně dost obtížné najít takové aktivity, které mohou mít na vývoj dětí vysloveně negativní vliv. Setkáváme se zde spíše se stavem, kdy jsou výukové postupy málo efektivní či přímo neúčinné. Rizika však prudce stoupají, začnou-li se ve výuce využívat technologie. Hádám, že mezi čtenáři se nenajde nikdo, kdo by o možném negativním vlivu moderních technologií na žáky dosud neslyšel (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena, Digitální demence z pohledu učitele IT). Z toho jasně vyplývá, že při zavádění technologií do škol musíme zároveň zaručit i to, aby žákům neškodily.

Audrey Watters ve svém blogu aktuálně navrhuje, aby ti, kdo technologie do škol zavádějí a využívají je, skládali něco na způsob Hippokratovy přísahy pro vzdělávací technology (A Hippocratic Oath for Ed-Tech [4]). Myslím, že je to velmi dobrý nápad.

Přístup Audrey je v první řadě etický. V současné době jsou do vývoje vzdělávacích technologií v nestátním sektoru investovány na celém světě již miliardy dolarů ročně (Top Ed-Tech Startups of 2014). Dá se předpokládat, že tito soukromníci budou mít značný zájem o zajištění návratnosti svých investic a nezastaví se před ničím, aby jí dosáhli. A disponují bohužel značným vlivem. Situace by nakonec mohla opět připomínat zdravotnictví, kde se používají různá zařízení i léky a doktoři jsou ovlivňováni dodavateli, aby využívali právě jejich služeb. Jsou to jen lidé, a tak občas některý z nich etická pravidla poruší. I učitelé, kteří žádný psaný etický kodex nemají, teď budou podobnému tlaku vystaveni. Zásadní rozdíl je v tom, že zdravotnická zařízení, a léky zvláště, podléhají velmi důkladnému schvalovacímu procesu, takže i neetické preferování některého dodavatele většinou neznamená poškození pacienta.

Etický kodex vzdělávacího technologa by měl řešit víc, než jen schopnost bránit možnému škodlivému vlivu technologií na vývoj dítěte. Možná by se mohl inspirovat moderní verzí Hippokratovy přísahy Louise Lasagna z roku 1964 [5]. Vyberu některé pasáže (v závorkách jsou uvedeny případné modifikace pro školství):

• Budu si vážit těžce získaného vědeckého poznání těch, v jejichž stopách kráčím, a budu své poznatky sdílet s těmi, kdo mě následují.
• Budu mít na paměti, že kromě vědecky podložených metod existuje také lékařské (učitelské) umění a že někdy může přívětivost, sympatie či pochopení mít větší význam než nůž či lék (výuková metoda).
• Nebudu se stydět říci „já nevím“, není chybou zavolat kolegu, mohou-li jeho zkušenosti pacientovi (žákovi) pomoci.
• Budu respektovat soukromí svých pacientů (žáků).
• Nikdy nebudu zapomínat, že neléčím (neučím) jen vysokou teplotu či rakovinné bujení (předmět), ale nemocného (neznalého) člověka, jehož stav ovlivňuje celou jeho rodinu a ekonomickou situaci (společnost).
• Bude-li to v mé moci, budu se snažit nemocem (nutnosti intervence) preventivně předcházet.
• Budu si pamatovat, že jsem členem společnosti se zvláštní odpovědností za ty lidské bytosti, které vykazují známky psychických poruch či fyzické újmy (mají potřebu vzdělání).

A přidám ještě dvě pro současnost aktuální položky z Ženevského lékařského slibu z roku 1948:

• Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty (žáky).
• Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského (učitelského) povolání. Své kolegy budu považovat za své bratry a sestry.

Celý článek na adrese spomocnik.rvp.cz.