Přečtěte si rozhovor: Vyhnout se patologizaci zdravé populace

EDUin přinesl rozhovor s Janou Zapletalovou, náměstkyní ředitele Národního ústavu pro vzdělávání. V rozhovoru objasňuje svůj postoj ke znění kontroverzního § 16 novely školského zákona a zdůvodňuje, proč není vhodné používat termín „kognitivní oslabení“, který v současnosti novela obsahuje. Vyjadřuje se také k diagnostice speciálních potřeb ve vzdělávání a k úskalí, které používané metody mají.

Z rozhovoru Boba Kartouse s Janou Zapletalovou v EDUin.cz vybíráme:

Kognitivní oslabení by se dalo teoreticky vztahovat i na děti, které mentálním postižením netrpí. Ve své reakci na tiskovou zprávu k novele školského zákona uvádíte i to, že kategorie kognitivně oslabených by se lehce mohly dostat i děti, které přicházejí z jiného kulturního prostředí. Domnívám se, že podobným způsobem by se mohly ve stejné kategorii lehce ocitnout také děti, které jsou znevýhodněny méně podnětným socioekonomickým zázemím. Lze k mentálně postiženým a k zanedbaným dětem z hlediska vzdělávání přistupovat stejně?
Ne není to možné, ani mentální postižení není jedno a nelze na něho pohlížet zjednodušeně, rozdíly jsou dány etiologií (příčinami) a mírou nebo chcete-li, stupněm postižení. To, co je ve vzdělávání problematizováno, je skupina žáků s lehkým mentálním postižením. Právě u této skupiny dětí se řeší problém odlišení mentální retardace a nepřipravenosti na školní vzdělávání, které může korespondovat s výsledky v inteligenčních (kognitivních) testech.

Testy jsou obvykle konstruovány na majoritní populaci, děti z jiné kultury bez dobré znalosti jazyka mohou například selhávat ve verbálních testech atd. U těchto dětí je pak třeba počkat s diagnózou a sledovat, jak dítě postupuje ve vzdělávání, je možné volit i tzv. dynamické postupy, které lépe umožní vhled do procesů učení se u dítěte a mohou tak posloužit k přesnějšímu posouzení stavu dítěte. Obě skupiny žáků potřebují podporu ve vzdělávání, která je blízká, ale nikoliv totožná.