Přečtěte si: Pane prezidente, víte, jak vypadají šťastné děti?

Můj syn je šťastný i proto, že má paní učitelku, která ho dokázala začlenit mezi zdravé děti tak, že řada jeho spolužáků vůbec neví, že má autismus.


Z článku Zuzany Kleknerové v Aktuálně.cz vybíráme:

Výroky, jako je ten Váš včerejší z rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí, pro mě nejsou nové. Naopak, slyšela jsem je už mockrát. Třeba tenkrát, když jsem obtelefonovávala mateřské školy v našem obvodě a žádala je, zda by syna přijaly alespoň na zkoušku. Dostala jsem sedm odmítavých odpovědí, vždycky s dovětkem „nezlobte se“. A to měl tenkrát v papírech jen „disharmonický vývoj s podezřením na autismus“.

Nebo tehdy, o dva roky později v jedné pražské základní umělecké škole. Dodnes si vybavuji větu paní zástupkyně. „My tady nejsme sociální ústav,“ řekla, když jsem žádala o přijetí na hudební obor, jakýkoliv. A pak znovu ono „nezlobte se“…

Upřímně: chvíli jsem se tenkrát zlobila, ale přešlo mě to. Našli jsme totiž jinou základní uměleckou školu. Náš syn tam dnes chodí na klavír. Tamní pedagogové nás dokonce přesvědčili, že by měl zkusit i sólový zpěv, protože prý (což já osobně neumím posoudit) má absolutní hudební sluch. Čeká ho první koncert, představte si. A ta škola přitom není sociální ústav, pane prezidente.