Přečtěte si: Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?

Stanislav Štech polemizuje s kritikou diagnostických nástrojů k zařazování dětí do tzv. praktických škol podle novely školského zákona. Ta kodifikuje pozitivní trend, kdy klesá počet dětí, které do praktických škol nastupují.


Z článku Stanislava Štecha v DeníkReferendum.cz vybíráme:

Dovolím si proto stav věcí komentovat:

1. Na existenci vzdělávací diskriminace dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí (stále více i dětí z etnické majority) existuje shoda.
2. Nepřípustným zúžením problému je, že se hlavním „viníkem“ stali psychologové v školských poradenských zařízeních, zejména diagnostická praxe zjišťování rozumových předpokladů. Jádro problému je ovšem jinde – v kapacitě a kvalitě předškolního vzdělávání, v přípravě učitelů, v metodické a hlavně finanční podpoře škol a učitelů atd.
3. Nicméně, diagnostická praxe psychologů svůj díl viny má. Tradiční průřezová diagnostika leckdy zastaralými nebo nestandardizovanými testy převládá nad modernější dynamickou diagnostikou propojující jednorázové vyšetření s prací s dítětem. Skutečný cíl v diagnostické části problému diskriminace by tedy měl spočívat v nápravě stavu (nekvalitní nástroje, nedostatečné další vzdělávání psychologů, nedostatečné personální a kvalifikační obsazení těchto zařízení – to vše ovšem vyžaduje peníze a taky odborné řízení), nikoli ve strkání hlavy do písku nebo v nahrazení nápravy sentimentálními výkřiky.
4. „Diagnostický“ odstavec 5 je primárně záležitostí psychologů, kteří mají také své lege artis postupy a doporučení. Zajímavé je, že vyjádření předsedkyně vrcholného orgánu Unie psychologických asociací je médii ignorováno, ačkoli podle mých informací bylo autorkám článků k dispozici. Místo toho se objevuje zmatečné vyjádření dětského psychiatra Jaroslava Matýse v MF DNES a citovaná vyjádření poslanců, která do věci bůhvíproč zatahují psychiatrii. V zahraničí a po desítky let i u nás přísluší diagnostika inteligence, osobnosti a dalších psychologických předpokladů ve spojení se vzděláváním poradenským a školním psychologům. Riziko medikalizace a patologizace vzdělávacích potíží dětí je v případě psychiatrů snad nabíledni. A tomu se přeci právě chceme vyhnout.
5. Nad psychologicky nekvalifikovanými vyjádřeními některých speciálních pedagogů (Jan Michalík v LN 12. 12) zůstává rozum stát. Psychologové vidí v dikci ministerské novely možnost metodicky vyžadovat, aby se o diagnóze lehké mentální postižení nerozhodovalo pouze podle úrovně tzv. IQ. Citovaný Jan Michalík však podle zcela nepochopitelné logiky prohlašuje, že zařazení „neintelektových“ kritérií jako úroveň adaptability nebo podnětnost sociálního prostředí zvýší počet dětí s nálepkou LMP. Až dosud je z psychometrie známo, že vyšší počet indikátorů naopak umožňuje jemněji diferencovat a neupadat do hrubé kategorizace typu „má buňky – nemá buňky“. Chápu, že kolega není psycholog, ale pak by se k těmto věcem neměl vyjadřovat a tvářit se jako odborník.
6. Snad proto i těmito odborníky ovlivnění poslanci přišli s nápadem (nikoli ministr, jak mylně tvrdí hned několik mediálních zdrojů) vypustit z dikce novely „mentální postižení“ jako stigmatizující a nahradit ho „oslabením kognitivních schopností“. Logika stejná, jako bychom stigmatizující „hysterickou neurózu“ chtěli nahradit „oslabením emoční regulace vztahů“. Neznámou a mlhavou kategorii oslabení kognitivních schopností přitom nikdo neumí diagnostikovat, takže taková inovace by vysoce pravděpodobně vedla k nárůstu počtu dětí z pásma širokého průměru k nálepce „žák pro základní školu praktickou“.