Ondřej Šteffl: Počkejte na odpověď!

V knize Michala Čakrta: Typologie osobnosti (na str. 257) jsem našel následující:

Mary Budd Rowe z Floridské univerzity (M. B. Rowe: Paging Phenomena. Journal of Psycholinguistic Research, č. 3, 1974, str. 203-224) analyzovala více než 300 magnetofonových nahrávek pořízených ve třídách při výuce přírodovědných předmětů. Pedagogickým záměrem hodiny bylo vzbudit v dětech zájem o studium přírody a vyprovokovat je k vlastním otázkám. Z rozborů vyplynuly dva jasné trendy. Odpovědi žáků byly chabé a čítaly v průměru osm slov. Tempo výkladu bylo vysoké a učitelé kladli otázky rychle po sobě, přičemž čekali na odpověď v průměru jednu vteřinu a po té okamžitě otázku buď opakovali, mírně ji přeformulovali a hned přešli k otázce následující, nebo se obrátili s toutéž otázkou na jiné dítě. Pokud dítě začalo odpovídat sice hned, ale pak na chvíli zaváhalo, aby si připravilo rozvinutí své odpovědi, učitelé nečekali ani celou další vteřinu a dítě přerušili, nebo jeho odpověď hned hodnotili či komentovali.

Na těch nahrávkách, kde reakce žáků z hlediska jejich délky a kvality odpovídaly cílům hodiny, čekali učitelé nejméně tři sekundy, než zasáhli. Další experimenty, v nichž se záměrně měnila délka prodlevy učitelovy reakce, zjistily, že dodrží-li pedagog alespoň třívteřinovou pauzu, jsou výsledky skutečně dramatické:

• Počet slov v odpovědích žáků vzrostl v průměru čtyřikrát.
• Četnost relevantních výroku vztahujících se k probírané látce byla vyšší třikrát, než když učitel čekal jednu vteřinu.
• Četnost, v které žáci zobecňovaly jednotlivosti, data a fakta, se zdvojnásobila.
• Ztrojnásobil se výskyt spekulativních výroku přemítajících o probírané látce.
• Výskyt situace, kdy žáci neodpověděli vůbec a mlčeli, se snížil z jednou za dvě minuty na jednou za patnáct minut.
• Vedlejším výsledkem tohoto přístupu, který zvládne každý, bylo, že učitelé měli mnohem méně důvodů a příležitostí žáky napomínat za nekázeň a vyrušování, což dokazuje, že i méně nadaní žáci v této situaci shledávali to, co se ve třídě právě děje, zajímavějším a více ,,hodným" jejich pozornosti a zájmu.

Naprostým překvapením, které nikdo nečekal, byl poznatek, že méně spěchající pedagogové byli žáky výrazně příznivěji hodnoceni, a to i těmi, kteří byli jinak pokládání za neperspektivní.

Potud citace. A teď bych se rád zeptal učitelů, kteří to přečetli.

Slyšeli, četli jste někdy o vlivu časové prodlevy?




Myslíte, že to takhle funguje?



Vyzkoušíte to?



Měli byste zájem, dozvídat více podobných vědecko-výzkumných výsledků?