Marian Novotný: Mé zkušenosti s inkluzí jsou veskrze pozitivní

Dopis Mariana Novotného prezidentovi Milošovi Zemanovi o inkluzi ve vzdělávání.



Vážený pane prezidente,

dnes jsem měl možnost se seznámit s Vašimi názory na inkluzi ve vzdělávání. Přišlo mi, že bych s Vámi rád sdílel své osobní zkušenosti s touto oblastí, byť jsem si vědomý, že jde jen o jeden malý příběh a netroufám si na jeho základě dělat zobecňující závěry. Hned na úvod bych však chtěl zdůraznit, že má osobní zkušenost je diametrálně odlišná od Vašeho názoru, který byl prezentován v médiích a asi proto chci s Vámi tento názor sdílet a případně i vést diskusi, po které často voláte.

Jmenuji se Marian Novotný a narodil jsem se jako úplně obyčejný kluk, brzy po narození se však ukázalo, že mám zhoubný sarkom a mou jedinou šancí je amputace levé ruky v oblasti paže. K té také velice záhy došlo a tím jsem se zařadil mezi handicapované, jak je nazýváte. Když jsem měl v roce 1985 nastupovat do základní školy, tak mě tehdejší systém chtěl automaticky poslat do zvláštní školy. Mí rodiče, byť nešlo o žádné disidenty, se vzepřeli a po boji si prosadili, že jsem mohl navštěvovat normální školu s normálními dětmi. Sice se mi děti ve škole občas posmívaly, ale měl jsem to štěstí, že jsem s prospěchem neměl větší problémy, a tak jsem základní školu absolvoval bez větších psychických šrámů z pobytu v ne zrovna rovnocenné komunitě. Dostal jsem se na gymnázium a dokonce i na vysokou školu, doktorát jsem dělal v zahraničí a dnes pracuji jako odborný asistent na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Hlavně však jsem požehnán nádhernou rodinou a mohu se podílet na výchově dcery. Nejenom, že nejsem závislý na státu či svých rodičích, ale řádně platím daně a jsem ve velmi omezené míře schopen pomáhat i svým rodičům (a tím nemyslím finančně).

Mám velkou obavu, že pokud by si stát v mém případě v roce 1985 prosadil svou, tak by mě sice ušetřil občasného posměchu dětí, ale téměř jistě by se nestalo nic z výše uvedeného - byl bych pravděpodobně nezaměstnaný, frustrovaný z nezájmu společnosti o tělesně postižené a finančně zcela závislý na státu. Neprofitoval by nikdo. Jsem velmi vděčný svým rodičům, že mě nenechali jít do vlastní školy.

Dovolte mi i zkušenost učitelskou, neboť mám příležitost na PřF UK i učit. V posledních letech jsme měli na fakultě hned několik hluchých lidí – na první pohled to zní bláznivě, ale tito studenti uměli tak dobře odezírat, že při troše snahy ze strany vyučujících neměli žádná omezení. Ve skutečnosti šlo o tak dobré studenty, že táhli svým zájmem dopředu i další nehandicapované studenty. Mě jako učitele to naučilo zřetelně vyslovovat a dívat se studentům do očí celou dobu, aby bylo možné odezírat od úst. I z toho, věřím, profitují všichni studenti.

Mé zkušenosti s inkluzí jsou tedy veskrze pozitivní, čímž nepopírám, že jiní mohou mít zkušenosti opačné a že neexistují případy, kdy může být inkluze obtížná. Na vašem názoru mě však nepříjemně překvapila volba slov – „handicapovaný“ v mém chápání zahrnuje velice širokou skupinu lidí – od hlucho-slepých až po lidi bez jednoho článku prstu na noze. Na základě vlastní (jistě omezené) zkušenosti nevidím důvod, proč by lidé na vozíku nebo s lehkým mentálním postižením nebo s řadou jiných postižení, nemohli studovat s ostatními. Myslím si, že většina tělesně postižených a jistě i mnoho mentálně postižených najde v nehandicapovaných rovnocennou komunitu, o které jste také hovořil. Naopak jsem přesvědčen, že jejich izolace ve vzdělávání je odsuzuje k celoživotní izolaci od nehandicapované společnosti a pravděpodobně i celoživotní závislosti na pomoci státu, která může být vrtkavá. V tomhle případě prohrávají všichni – postižení, společnost i stát.

Obávám se také, že Vaše dnešní vyjádření vráží další klín do společnosti – odděluje ty zdravé od nemocných, oslabuje sounáležitost a podporuje lidi v přemýšlení v intencích „my“ versus „oni“, které se objevuje čím dál více i ve vztahu k cizincům, náboženským menšinám a dalším odlišnostem. A to mě moc mrzí.

Tenhle dopis tedy píši v naději, že mé pozitivní zkušenosti se školskou inkluzí Vás inspirují k opětovnému zamyšlení nad touto oblastí a snad i k přehodnocení Vašeho stanoviska, které má moc učinit mnoho lidí nešťastnými, neboť jej nepronášíte jako důchodce z Vysočiny, ale jako prezident České republiky.

děkuji za Váš čas,

--marian

Obrázek převzat z galerie Jiřího Marysky na Facebooku