Marcela Bernardová: Kulaté stoly s ostrými hranami

V souvislosti s připravovanou novelou školského zákona probíhá řada jednání, která se nazývají kulatými stoly. Z těchto jednání ve velké většině neexistují žádné oficiální zápisy nebo audio záznamy. Ale pokud se nezmění přístup ke konání jednotlivých jednání a jejich obsah se nezmění na smysluplné, konkrétní diskuze, který by bylo možné doplnit také relevantními závěry a výstupy z jednání, pak je asi opravdu zbytečné, aby se oficiální zápisy „vyráběly“.

Z probíhajících jednáních nad jednotlivými body § 16 a § 16 a) navrhované novely školského zákona se v poslední době vytratili pedagogové a žáci. O speciálním vzdělávání se hovoří výhradně v rovině poradenské. Ke vzdělávání se kromě „odborníků“ z NNO aktuálně vyjadřují nejenom psychologové, ale nově i psychiatři. A všichni vědí, co by měli dělat ostatní. Domnívám se, že pokud mají psychologové a psychiatři mezi s sebou nějaký nevyřešený problém týkající se diagnostiky pro školské účely, měli by jej odborně a jednoznačně vyřešit a poté seznámit laickou i pedagogickou veřejnost se svými závěry. Odbornost by měla být zachována i při těchto jednáních a polemiky laiků směrem k odborníkům z oblasti psychologie a pedopsychiatrie by měly být přesunuty například na semináře, jejichž cílem by mohlo být seznámení účastníků se základními pojmy z oblasti psychologie a pedopsychiatrie, nebo seznámení se základními principy psychologické či pedopsychiatrické diagnostiky. Jejich účastníci by se nestali odborníky, ale mohli by tak získat některé základní poznatky a orientovat se v používání odborných termínů.

Opakovaně se na kulatých stolech řeší, zda máme ve školských poradenských zařízeních dostatečné diagnostické nástroje k provádění diagnostiky mentální retardace, zda se vyšetření provádí správně a zda je závěr provedené diagnostiky pro školské účely vypovídající o skutečném stavu intelektových schopností žáka. Na všech setkáních jsou především zmiňováni žáci z romské minority, přičemž je třeba připomenout, že vzdělávání žáků romského etnika není prioritou speciálního vzdělávání – je jeho nedílnou součástí, stejně jako vzdělávání jiných žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Novela školského zákona se týká především § 16 a § 16 a) – je tomu tak v důsledku Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu D. H., na které různá zdůvodnění potřeby novely školského zákona primárně odkazují. Bylo by velmi potřebné sdělit, zda se polemiky vedou k odpovídajícím diagnostickým nástrojům všeobecně, nebo k odpovídajícím diagnostickým nástrojům pro konkrétní skupinu žáků. Myslím si, že diagnostické nástroje k provedení diagnostiky ve školských poradenských zařízeních pro školské účely máme dostačující a pokud se psychologové shodnou na nutnosti stávající diagnostické nástroje rozšířit, případně vyměnit za jiné, u nás standardizované, je nutné nechat toto rozhodnutí na nich samotných. K takové změně lze přistoupit v případě potřeby kdykoliv, bez ohledu na změny ve školském zákoně. Právě psychologové jsou odborníky, kteří s diagnostickými nástroji kvalifikovaně pracují a jistě nepotřebují, aby jim bylo diktováno co, kdy a jak mají dělat, navíc ještě se znevažujícími dovětky o jejich odbornosti.

Opakovaně je veřejnosti podsouvána myšlenka o segregačním speciálním vzdělávání podle upravené přílohy RVP ZV, která „prý“ diskriminuje žáky s lehkou mentální retardací. Dokonce se objevil názor, že tuto přílohu ve vzdělávání nepotřebujeme. V této souvislosti je zmiňována dvoukolejnost našeho vzdělávacího systému – nehovoří se o dvoukolejnosti v souvislosti s víceletými gymnázii, ani v souvislosti se středním vzděláváním, nebo alternativním školstvím, ale pouze v souvislosti se základním vzděláváním na školách samostatně zřízených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, právě v souvislosti s upravenou přílohou pro vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací. Existence upravené přílohy ve vzdělávání se také opakovaně řeší u kulatých stolů a na pracovních skupinách – ale tak dlouho a bez zjevného konkrétního výsledku, že je s podivem, jak si mohou účastníci pamatovat, kde naposledy skončili. Zrušení RVP ZV s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením je požadováno z různých míst, od ministerstev se zcela jinou působností, než je školství, až po organizace, jejichž členové ani nejsou schopni poskytnout své pedagogické portfolio – prostě proto, že žádné nemají.

Zrušení upravené přílohy RVP ZV je požadováno bez jakéhokoliv povědomí žadatelů, jak by měli žáci s lehkou mentální retardací být dál vzděláváni. Systém základního vzdělávání ČR má v RVP ZV a RVP ZV příloha LMP velkou devizu v možnosti rovného přístupu ke vzdělávání – výstupem obou vzdělávacích programů je základní vzdělání. Možná, že celý problém vychází z názvu upraveného vzdělávacího programu, pravděpodobněji však z naprostého nepochopení podstaty tohoto dokumentu. Upravená příloha RVP ve vzdělávání je velmi dobře vypracovaný materiál a pouhé katalogy podpůrných opatření nebo individuální vzdělávací plány pro každého žáka s lehkou mentální retardací tento vysoce odborný materiál nemohou nahradit. Upravený vzdělávací program umožňuje žákům s lehkou mentální retardací, aby dosáhli co nejvyšší možné míry kompetencí ve vzdělávání. Tento vzdělávací program je zcela ojedinělý a při realizaci odborného vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací bychom měli uvažovat především o jeho odborném využití, případně zdokonalení, ne o jeho prostém zrušení. Naprostá většina těch, kteří se snaží o zrušení upraveného vzdělávacího programu určeného pro žáky s lehkou mentální retardací, jsou v oblasti pedagogiky laiky, kteří nemají se vzděláváním těchto žáků vlastní pedagogickou zkušenost. Odborně se v problematice neorientují, neznají obsah tohoto upraveného vzdělávacího programu a ke školství by se neměli vyjadřovat jen jako laikové.

Dvoukolejnost základního vzdělávání je v některých zemích EU postavena na vzdělávání žáků, kteří mají studijní předpoklady (v našem systému hovoříme o maturitě a následném vysokoškolském studiu), a na vzdělávání žáků, kteří tyto předpoklady nemají. Tato dvoukolejnost není nikde předmětem sporů a obecně není označována za segregační – o žácích rozhoduje v tomto systému škola. Průběh plnění povinné školní docházky a vzdělávání žáků je přizpůsobeno jednomu nebo druhému směru vzdělávání. Je zcela zřejmé, že se jedná o vzdělávání v tzv. hlavním vzdělávacím proudu a je zřejmé, že o podobný systém vzdělávání se usiluje i u nás. Speciální vzdělávání pak není žádnou druhou kolejí, ale samostatným odborným vzděláváním. Vzdělávání žáků s mentální retardací je v systému vzdělávání těchto zemí na úrovni „českého“ vzdělávání žáků na základní škole speciální – tito žáci jsou v zahraničí vzděláváni odděleně od ostatních žáků a jejich vzdělávání je v našem pojetí významně podhodnoceno a postaveno zcela na okraj společenského zájmu.

Na druhou stranu se nově objevují názory, že s novelou školského zákona dochází k významné změně ve smyslu odstranění segregace ve vzdělávání a k velké změně ve financování speciálních vzdělávacích potřeb žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Myslím si, že školský zákon je bez prováděcích právních předpisů materiálem, který byl již dříve nazván „bianko šekem“. Posečkejme tedy s oslavou „narovnaného“ přístupu ve vzdělávání, jak se osvědčí nové změny v praxi a posuzujme jejich naplnění až po provedení jejich objektivního zhodnocení.

Při jednáních u kulatých stolů se opakovaně hovoří o potřebě „vymahatelnosti“ podpůrných opatření. V situaci, kdy není jasné, jak budou skutečně podpůrná opatření znít (absence prováděcích právních předpisů) a kdy není jasné, jaká pravidla k posouzení odpovídajících podpůrných opatření budou platit, je předčasné hovořit o jejich „nárokovosti“ vůči zvýšenému normativu. Není jasné, kdo ponese zodpovědnost za doporučení podpůrných opatření v souvislosti s jejich konkrétním finančním zabezpečením. Není vůbec jasné, jak budou tato podpůrná opatření financována a zda lze tento obrovský nárůst finančních prostředků ze státního rozpočtu zajistit. Možná není zcela zřejmé, že se při návrhu pěti stupňů podpůrných opatření a při jejich stanovení jako podpory žáka ve vzdělávání nejedná o prosté navýšení stávajícího tzv. „normativu“ na žáka. O jaké „vymahatelnosti“ se tedy vedou diskuze? Nikdo se neptá, jak, za jakých podmínek a především kdo bude podle těchto materiálů nejenom erudovaně učit, ale také podle těchto materiálů zajišťovat odpovídající podporu žáků ve vzdělávání.

Mimo jednání u kulatých stolů je v návrhu novely školského zákona nově uvedeno revizní pracoviště, jehož existenci a možnost působení si dovedu docela dobře představit, pokud by bylo jasně stanoveno, o jaké pracoviště se jedná a pokud by byla vymezena oblast obsahu, rozsahu a dosahu pravomocí takového pracoviště. Možná se revizní pracoviště stane arbitrem vymahatelnosti. Je k diskuzi, kdo bude takové pracoviště řídit. Není jasné, kdo bude při revizi odborně posuzovat jednotlivé stížnosti a požadavky směrem k poradenskému systému a ke školám. Kdo bude provádět revizi revizního pracoviště, pokud se nepředpokládá, že rozhodnutí tohoto pracoviště bude konečné a tedy jediné správné. Vyjádření, že ten, kdo žádá o revizi, nemůže s touto nesouhlasit, je neodborné vyjádření, kterému chybí argumenty. Došlo by ke zvláštnímu soustředění rozhodovací pravomoci do jednoho pracoviště.

Při množství organizací, úřadů a osob, které se ke znění navrhované novely školského zákona více či méně odborně vyjadřují, se stává tento materiál stále více nepřehledným.

Při všech diskusích se opomíjí role rodičovská. Myslím si, že pokud se na jednáních hovoří o školství, měli by se vyjadřovat všichni, kterých se vzdělávání týká. Měli by přitom mít na paměti, že volba odpovídajícího způsobu vzdělávání je rozhodnutí, které ovlivní každého žáka a každého rodiče. Je tedy nezbytně nutné, aby veškerá doporučení byla prováděna odborně, bez neustálých laických tlaků na pedagogy, poradenské pracovníky a na rodiče. Za velmi důležité považuji vědomí skutečnosti, že právě rodič je ten, kdo o vzdělávání svého dítěte uvažuje a rozhoduje jako první. Každé další posouzení, doporučení nebo rozhodnutí musí být vydávána ve prospěch dítěte, žáka, studenta a ve spolupráci s rodiči všech dětí a žáků. Dítě je především individualita a každé dítě je něčí dcera nebo syn. Uplatňování integrace (inkluze) v případech, kdy tento způsob vzdělávání odpovídá možnostem a schopnostem konkrétního žáka, je postup, se kterým nelze než souhlasit. Je však třeba si uvědomit, že existují žáci, kteří ke své úspěšné vzdělávací dráze v systému základního vzdělávání potřebují odbornou speciálně pedagogickou péči, přičemž rozhodně nemám na mysli péči školního speciálního pedagoga hodinu týdně ve vyčleněné místnosti.

PhDr. Marcela Bernardová, Asociace speciálních pedagogů České republiky