Lenka Wagnerová: Jak je to s tou inkluzí

Panu prezidentovi se opravdu daří vyvolávat vášnivé debaty ve společnosti na velmi pestrá témata. Poslední výrok na téma vzdělávání handicapovaných dětí se mu opravdu nepovedl. Nepovedl z hlediska odborného, diskuse jím vyvolaná je velice vášnivá, v tomto směru nesporný úspěch. Do jaké míry je to jeho záměr, jak se ozval Hrad, či se prostě nemůže ovládnout sdělovat veřejně to, co by vzhledem k (minimálně) nepromyšlenosti formulací mělo zůstat v rovině polosoukromé. Aby bylo jasno, nepatřím do skupiny červenokaretníků a mám sklon hledat ve výrocích propíraných v médiích hledat spíše to pozitivní, protože novináři hledají hlavně senzace a aféry. Tady hledám tak nějak marně. Ale přece…


Co se určitě povedlo a může to přinést dobré ovoce, je právě to vyvolání diskuse na téma inkluzivního vzdělávání napříč společností. Téma, které obvykle zaujme jen pedagogy a rodiče dětí s postižením, najednou dostává pozornost snad ve statisících člověkohodin. Dlužno říct, že si to inkluze a vůbec vzdělávání, naše děti, opravdu zaslouží. Ale jak to s tou inkluzí vlastně je?

Debaty, co s dětmi, kterým nějaký problém komplikuje přístup ke vzdělávání a úspěšnost ve škole, potažmo ve společnosti, hýbou odbornou veřejností dlouhé roky, ba desetiletí. Jako snad vše u nás se názory pohybují ode zdi ke zdi, ještě hůře, často jsou vymýšleny pokyny, které spojují nespojitelné. Ideově je zřetelný posun k inkluzi (dříve se říkalo integraci, inkluze více zrovnoprávňuje postižené a ty ostatní, prostě jsou vedle sebe, ne jedni vsunuti mezi ty druhé). Co se týče konkrétní situace ve školství, tak podmínky inkluzi stále více ztěžují, až znemožňují. K tomu výrazně přibývá dětí, u nichž je nějaké znevýhodnění diagnostikováno. Schválně nepíšu, že se častěji vyskytuje, i když určité zvýšení procenta handicapovaných dětí v populaci lze objektivně pozorovat. Drsně řečeno přežívají i ti, kteří by dříve neměli šanci, nicméně nějaký problém to obvykle provází. Z negativních vlivů sociálních lze pozorovat obecně tendenci rodičů méně se svými dětmi mluvit, společně prožívat obyčejné denní starosti a radosti. Starost o materiální zabezpečení (do jaké míry je nutná, je věc individuální), multimediální zařízení bombardující atraktivními podněty dospělé i malé děti, to často způsobuje problémy i u dětí, které jsou jinak zdravé a bystré.

Tendence najít nějakou diagnózu a napsat škole „papír“ nabádající k individuálnímu přístupu k dítěti a zohledňování jeho handicapu, i když je dítě v zásadě v pořádku (jen má třeba „blbé období“ nebo nadání pro školní záležitosti nižší, než by si rodiče přáli), ta je bohužel také faktorem, který zvyšuje incidenci nejrůznějších poruch ve statistikách. Rozumný a zkušený pedagog přitom v rámci možností zcela automaticky k dětem individuálně přistupuje a bere ohled na problémy svých žáků i bez papíru a razítka. Ti učitelé, co nejsou rozumní a zkušenost vlastní ani rady kolegů jim nepomáhají, ti do školy nepatří. Že tam jsou, je výsledkem dlouhodobé politiky „priority vzdělávání“, jak hlásají všechny politické subjekty před volbami, a zcela naopak aplikují v praxi. Zůstávají učitelé, pro které je škola smyslem života a mohou si luxus materiálního nedostatku a nízkého ocenění dovolit (ti jsou obvykle vynikající, ale i zde jsou výjimky z ranku spíše psychopatologického), potom ti, kteří se prostě jinak neuživí. Kromě toho ještě školami probíhají absolventi do okamžiku, než zjistí, že se nedá zároveň učit, zabezpečit rodinu a nezbláznit se. A samozřejmě stále početnější skupina pracujících důchodců.

A bude hůř. Jeden z posledních výstřelků pana ministra školství, kdy musí ředitelé škol vyházet učitele bez úplné kvalifikace a nabrat kvalifikované, to vše bez ohledu na kvalitu jednoho i druhého, je dalším hřebíčkem do rakve vzdělanosti české společnosti. V rámci spravedlnosti je nutno říci, že to pan ministr udělal pod masivním tlakem odborů. On si totiž ředitel nenechá nekvalifikovaného učitele, když není dobrý. Zaměstná-li ho z nouze a výsledky jsou tristní, snadno se ho mohl zbavit i dříve, jakmile sehnal učitele s kvalifikací. To, že nekvalifikovaný učitel zůstával, bylo tedy převážně pro jeho kvality cennější než formální vzdělání. Být dobrým pedagogem, to je také nadání, naučit se dá mnohé, ale kde nic není…., znáte to. A protože jsem sama řídila školu, tak vím, že mnozí kvalifikovaní jsou v praxi naprosto nepoužitelní. Jenže teď je budou ředitelé muset přijmout. Kdo to odnese, je jasné. Zdravé, nadané a vyrovnané děti a dobrým zázemím to nějak zvládnou, ale co ty oslabené, o kterých se teď bavíme? Žádný posudek a návod z poradny nebo od lékaře nepomůže učiteli bez citu k lidským/dětským zvláštnostem.

Když už jsme u vzdělávání vzdělávajících, tak další slabinou české školy je nedostatečné další vzdělávání pedagogických pracovníků. Ne, že by se učitelé vzdělávat nechtěli, že by ředitelé nechápali jeho potřebnost, nebyly vzdělávací programy. Ale nejsou peníze. Na školení, na suplování. Když k tomu přidáme někdy spornou kvalitu školení (nejen) hrazených z grantů, neštěstí je tady.

Také je hodně dětí, protože rodí „Husákovy děti“. Ale jaksi se to asi nedalo předpokládat, protože chybí místa ve školách, stejně jako o tři roky dříve ve školkách. A tak se zahušťuje. 30 dětí v první třídě není výjimkou. Jak se v tomto davu dá poskytovat individuální péči dětem s i bez postižení, to si určitě umíme všichni představit. Kdyby bylo aspoň dost asistentů pedagoga, ale to je zase o penězích.

V této situaci mohou do jisté míry pomoci informační technologie umožňující snazší skupinové vyučování. Ale to předpokládá, že škola má vhodné technické vybavení. Což často nemá, protože…., ano, zase peníze.

Je to pořád dokola, už je mi skoro trapně stále opakovat, že je náš vzdělávací systém financován naprosto nedostatečně. Jenže ti, kteří mají moc s tím něco udělat, ti jsou asi hluší. Selektivní hluchota je zřejmě nemocí z povolání, kterou pravidelně onemocní členové vlády a poslanci ve výkonu funkce. Kdo chce teď namítnout, že přece pan ministr Chládek teď pedagogům přidal, ať to raději spolkne. Musel by přidat aspoň pětkrát víc, a to ne do tabulek, ale na diferencované složky platu, aby bylo možné učitele motivovat. Navíc platy jsou nízké, ale není to zdaleka jediná oblast, kde školství chybí peníze.

I přes to všechno dělají školy přímo zázraky vzhledem k podmínkám, ve kterých pracují.

Představme si, že vše, co jsem psala výše, je v pořádku. Obávám se, že to, co se po "zvláštním" výroku pana prezidenta strhlo, je zase tradiční kmit ode zdi ke zdi. Inkluze je super (zdaleka se to netýká jen dětí fyzicky postižených) ale také má své limity. A to jak z hlediska dětí handicapovaných, tak těch ostatních. Vždycky se musí každé dítě brát individuálně, zvážit všechna pro a proti, vybrat optimální způsob vzdělávání, míru inkluze. Zdaleka to není jen diagnóza, co je třeba brát v úvahu.

Člověk je systém velice složitý, faktorů, které ovlivňují jeho fungování, je tolik, že v žádném případě nejsme schopni je postihnout. Proto nás naši blízcí stále znovu dokáží překvapit či zaskočit svými reakcemi, i když je známe roky, své děti celý jejich život. Dokonce i sami sebe dokážeme někdy překvapit a divíme se, co se to s námi děje. Tvrdit, že pro všechny děti s postižením je nejlepší vzdělávání inkluzivní, je stejně hloupé, jako to, co pronesl pan prezident, pokud se nedodá to nutné „ale“. V případě tělesného postižení a smyslových vad je při zajištění nutných technických opatření, případně ve spolupráci s asistentem, určitě vzdělávání v běžné populaci vrstevníků jedinou volbou ve prospěch všech.

V případě postižení v oblasti psychiky je to složitější. Pokud jde o snížené rozumové schopnosti, je určitě dobře, když se takové děti neizolují. Na druhou stranu je třeba zvážit, zda celý vzdělávací proces bude probíhat v běžné třídě, nebo jestli není lepší, když na některé předměty, vyučovací hodiny, probíhá výuka zvlášť. Ze zkušenosti jsem pro druhou variantu, protože je dobře, když postižené dítě alespoň trochu chápe, co se děje, když se může zapojit. Pokud to nejde, je lepší jít s asistentem na hodinku dělat něco, co má smysl. Bez asistenta je integrace mentálně postiženého dítěte samoúčelná, má smysl jen pro ostatní, že se učí žít s postiženými.

Psychické poruchy jako schizofrenie, těžší afektivní poruchy (deprese, mánie), poruchy autistického spektra a další vyžadují vždy individuální posouzení, do jaké míry je inkluzivní vzdělávání vhodné. Vždy se při rozhodování o osudu takovéhoto dítěte musíme řídit jeho nejlepším zájmem, ale také tím, zda to nebude příliš na úkor spolužáků. Být moderní a pokrokoví za každou cenu by mohlo ublížit, když nejsme schopni zajistit dobré podmínky pro zvolený postup. Přesto jsem přesvědčená, že není nutné izolovat téměř nikoho, jen zde (vlastně v celé oblasti vzdělávání a péče o děti a mladé lidi) není místo pro diletantismus a amatérské nadšení bez potřebných znalostí a dovedností pedagogů a odborného a materiálního zázemí.

Zdravotní oslabení, chronická onemocnění a specifické poruchy učení jsou našimi školami zvládány poměrně dobře, i když i zde dochází pod tlakem úspor spíše ke zhoršování situace, a to i přes proklamace politiků a doporučení odborníků. Tím jsem se zabývala už na začátku článku.

I když jsem po letech, kdy jsem pracovala ve školství, již značně skeptická, přece věřím, že úlet pana prezidenta bude k dobru všech, kteří potřebují naši pomoc. Že rozpoutaná debata nevyšumí jako již tolikrát, ani nedojde k totálnímu překmitu, kdy budeme děti integrovat, i když z toho budou nešťastné. Na toto téma byly napsány stohy odborných pojednání a postupem času existuje víceméně shoda mezi odborníky, zda a jak realizovat inkluzivní vzdělávání. Takže od těch, kteří mají moc pomoci, už toho moc nepotřebujeme. Vlastně jen peníze a nevymýšlet nesmyslná nařízení. Více poslouchat ty, kteří v tom žijí. Doufejme, že se jim to podaří. My občané se ale nesmíme zříkat odpovědnosti, sledovat své politiky a podle jejich práce, ne podle předvolebních hesel, se rozhodovat při příštích volbách.