Ondřej Šteffl: Nikdy za Nepálem, ale brzo za Keňou

Náš český a v lecčems i celozápadní přístup ke vzdělávání rychle zastarává. Rozvíjející se země jako Keňa či Brazílie mají větší prostor k rychlému rozvoji.


Nedávno jsem navštívil Keňu a jako vždy jsem se zajímal o vzdělávání. Přinesl jsem si tři postřehy, které jistě samy o sobě mnoho neznamenají, ale jsou signálem zcela odlišného přístupu ke vzdělávání mladé generace, než máme u nás. Přístupu, ve kterém je Keňa daleko před námi.

Během mé návštěvy slavila Keňa Den hrdinů. Nevím proč, ani kdo byli ti hrdinové, kvůli kterým státní svátek vznikl. Jisté ale je, že prezident o nich v televizí přenášeném projevu nemluvil. Mluvil o dětech a mladé generaci, to jsou v Keni hrdinové dnešní doby, "do nich vkládáme své naděje“. A u nás? Podívejte se do novin, poslechněte si ministra školství nebo prezidenta současného i minulého. Na vysoké školy jich chodí moc, neučí se, podívejte, kolik jich neodmaturovalo, mají tituly a nic neumí, jsou líní, vyzkoušíme je na konci deváté třídy a ty, co málo umí, nepustíme dál studovat atd. atd. Psychologové ovšem už dávno vědí, že každý člověk, a děti zvlášť, z velké části naplňuje očekávání, které do něj vkládá okolí. V Keni i u nás.

Education is the Future

Druhá zajímavost. Keňa je slušně pokrytá mobilním signálem včetně připojení k internetu, často lepším než u nás. Jaké bylo moje překvapení, když jsem něco hledal na Wikipedii a zjistil jsem, že pro Wikipedii je připojení zdarma. Vzdělávacích zdrojů na internetu i u nás rychle přibývá: MOOC kurzy, Khanova škola, Pro Středoškoláky, Mimo školu, Druhá noha, Mapy učebního pokroku, Co umím atd. atd. Mobilní telefon s připojením má v Česku kolem miliónu školáků, většina z nich jej využívá spíše na Facebook než na co jiného, a většina z nich opatrně, neb platí každý megabyte. Napadlo někoho, třeba na ministerstvu školství, vyjednat s telekomunikačními společnostmi, aby vybrané vzdělávací zdroje byly zadarmo? V Keni je to nejspíš napadlo. Chápou, že i tohle je pro vzdělání národa důležité. Snad se toho u nás chopí nějaký operátor: „Vzdělávací zdroje zdarma!“ bude dobrá reklama.

A za třetí. V Keni není v rodičích ani v učitelích pevně zafixována představa, jak má správně vypadat škola. Není to tak prostě proto, že většina rodičů do žádné školy nechodila. Podobné je to třeba i v Brazílii a v dalších rozvíjejících se zemích. To jistě není zásluha Keni ani Brazílie, ale spíš náš problém. U nás se totiž naprostá většina rodičů i část učitelů modernějšímu přístupu ke vzdělávání brání. A rodiče jsou hlavní brzdou změny a vývoje. V naprosté většině totiž chtějí, aby se jejich děti učily podobně jako oni a to, co se učili oni. Protestují proti zavádění Hejného matematiky, jsou nespokojení, když se děti neučí nazpaměť všechny Přemyslovce a ve škole vynechají Jiráska. Nikdy neslyšeli o pojmech jako je konstruktivismus, Extended Learning Oportunity, Learner-centered paradigma (učení soustředěné na žáka), převrácená třída, Montessori, Daltonský plán, o možnostech využívání neškolních vzdělávacích zdrojů či o dlouhodobě dobře fungujících alternativních školách jako jsou školy Sudbury Valley, kterých je už po světě 35, Summerhill, Ancora, o projektech jako je škola Da Vinci, Přírodní gymnázium, Purkrabka, ALtSchool či výzkumech Sugata Mitry, nevědí, že existuje něco jako Svoboda učení, nečetli Johna Holta ani Petera Graye ani tenhle můj blog. Těžko ale rodičům vyčítat, že neznají jiné vzdělávání, než jaké bylo v jejich škole. Do školy chodili minimálně devět ale mnozí i osmnáct let a mají ji hluboce zažitou. A když nic jiného neznají, není divu, že se jim do neznámého nechce.

Přibývá sice učitelů, kteří by rádi něco změnili, ale ti narážejí nejen na pravidla a předpisy celého systému, ale mnohem víc právě na rodiče. Ti chtějí hlavně dobré známky, co děti umějí, je moc nezajímá, a hlavně žádné velké novoty. Jsou schopni ze školy i vyhnat ředitele, který zavádí nové moderní metody. A škola se zcela přirozeně přizpůsobí přání naprosté většiny rodičů. A těch pár rodičů, co chtějí něco jiného, odejde jinam.

Otázka je, zda tohle někdo chce řešit. Znamenalo by to osvětu mezi rodiči, ať už přímo třeba přes média, nebo prostřednictvím škol. Zatím to ale na obrat k lepšímu nevypadá, spíše naopak. Mnozí včetně velké části elit pokládají za ideál právě to své vzdělávání, i dílčí změny, ke kterým došlo, odmítají a volají po návratu ke škole svého mládí, jak si ji idealizovanou pamatují. Že se svět mezitím změnil, ignorují. Jako by se v dopravě chtěli vrátit k jízdě na koni. Byla přece tak pěkná. Prostor pohnout se dopředu je tak v Keni mnohem větší než u nás.

Viděl jsem také vesnici Masajů. Přistěhovali se nedávno, z Tanzanie. A víte proč? V Keni dostanou jejich děti lepší vzdělání.

Zatímco naše zaostávání za Nepálem si Miloš Zeman před 25 lety vymyslel, to, že se český průměr vzdělanosti může ocitnout za Keňou, je možné. Nebude to hned, ale stačí ještě pár ministrů jako Dobeš nebo Chládek, nezájem politiků o oblast vzdělávání, a slabší část společnosti už úplně přestane vnímat svoji zodpovědnost za vzdělávání svých dětí a ty se ztratí ve státem jednotně a zcela nekompetentně řízeném systému.

Naštěstí se část rodičů své odpovědnosti za vzdělání svých dětí ujímá stále vehementněji, hledají si sami cíle i cesty ke vzdělávání. A možností, které jim svět nabízí, rychle přibývá. Otázka je, zda to (v průměru!) na Keňu bude stačit a jak se nám a našim dětem bude žít v zemi s masou těch ostatních.

Vyšlo trochu kratší v Lidových novinách 3.12. 2014

Převzato z autorova blogu na Aktuálnš.cz