Studie sociologa Jana Klusáčka z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání ukazuje, že v porovnávaných letech 2005 – 2009 se výskyt mozkového postižení pohyboval kolem tří procent (tj. přibližně u každého třicátého dítěte), zatímco ve světě činila průměrná hodnota 1,8 %, tj. mentální postižení bylo diagnostikováno ani ne každému padesátému dítěti.
Od roku 2010 zažívá Česká republika v tomto směru nebývalý propad a v letošním roce se v počtu diagnóz lehkého mozkového postižení poprvé přiblížila na úroveň obvyklou v jiných zemích. Samozřejmě nejde o žádné zázračné vyléčení, ale o selhávání celého systému třídění dětí do různých typů škol.
Při pohledu na procentuální výskyt mentálního postižení v krajích (klikněte na mapu) je patrné, že diagnóza lehké mentální retardace není proporčně zastoupena, ale nejčastěji provází děti z Ústeckého kraje. Ty bývají označeny jako mentálně postižené třikrát častěji než jejich vrstevníci z Prahy a z Jihomoravského a Zlínského kraje.
Ministr školství Marcel Chládek se sice odvolává na mezinárodní srovnání PISA, která ukazují, že třídění žáků podle jejich okamžitých výkonů vede ke zhoršení úrovně vzdělanosti jako celku, a prý usiluje o rovný přístup ke vzdělání, ale zcela v rozporu se svým tvrzením naopak navrhl takové změny zákona, které selekci ještě více posilují. Důvod poslat žáka do zvláštní školy změnil z “lehkého mentálního postižení” na “oslabené kognitivní schopnosti”. Problém chybného určování diagnóz, kdy se zaměňuje skutečné mentální postižení s nedostatečně stimulujícím vlivem vnějšího prostředí, se tak ještě více prohlubuje.
Třídění žáků podle okamžitých výkonů je v případě zvláštních škol podloženo chabou argumentací, že žák se vedení školy a následně psychologovi v daném okamžiku nějak jevil. Nastavení testů, podle nichž jsou žáci tříděni do různých typů škol, bylo už mnohokrát silně kritizováno, protože nezohledňuje prostředí, z něhož žák pochází.
Je doloženo mnoho případů žáků, u nichž se mentální postižení v dalších letech neprokázalo, jenže přechod ze zvláštní školy na základní je z mnoha důvodů komplikovaný a učitelé se mu brání. Zvláštní škola by přišla o žáka a základní škole by naopak přibyl žák, který kvůli předchozí zpomalené a zjednodušené výuce nedosáhne na učivo svých vrstevníků a musel by být zařazen minimálně o ročník. Učitelé se pak obávají špatného přijetí “jiného” žáka třídním kolektivem.
Polední graf ukazuje významnou souvislost mezi výskytem lehkého mentálního postižení a kapacitou zvláštních škol. Vysoký počet míst ve zvláštních školách totiž v celé řadě okresů vyvolává snahu tato místa stále dokola naplňovat. Kruh je uzavřen.
Převzato s laskavým souhlasem autorky z webu Datová žurnalistika
7 komentářů:
Vysoký počet míst ve zvláštních školách souvisí s jistým etnikem, o němž se nesmí mluvit a je neviditelné. Je veřejným tajemstvím, jak se starají o své děti, je veřejným tajemstvím, že dochází i k celkovému mentálnímu úpadku tohoto etnika i vlivem ne vždy korektních příbuzenských vztahů.
Protože se o tom nesmí mluvit, každý se diví, co se to děje, ale většina lidí ví velice dobře, o co jde.
Pak nastoupí lidé jako paní Mahdalová a začnou zkoumat.
Nakonec se dočkáme toho, že každé větší město i v ČR bude jako Fergusson.
Hlavně být politicky korektní
Poté, co v nedávných letech ČŠI začala zuřivě kontrolovat evidenci žáků s postižením či znevýhodněním (nezaměňovat, to je hrubá chyba!) a začala zevrubně kontrolovat správné vyplnění tabulek a haldy doprovodných papírů (přičemž ani na jednoho žáka nedostáváme navíc ani korunu), stal se ze mě Ježíš a zázračně jsem většinu dětí v evidenci uzdravil pouhým kliknutím myši.
V praxi samozřejmě těm dětem i nadále pomáháme, ale od inspektorské buzerace máme pokoj.
Nepochybuji, že to odrazilo i v celostátních statistikách.
Inu, úspěšná strategie integrace konečně přináší konkrétní výsledky....
Za zdánlivou mentální retardaci je označována pseudooligofrenie, přestože se ve skutečnosti o mentální retardaci vůbec nejedná. Pseudooligofrenie je způsobena vlivem vnějšího prostředí, neboť dítěti se nedostává potřebné stimulace, je výchovně zanedbané, často pochází ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Mezi časté projevy pseudooligofrenie se řadí opožděný vývoj řeči, hravost, infantilismus, neschopnost zobecňování, preference mechanické práce a podobně. Nejedná se o trvalý stav; ke změně dochází vlivem vhodného výchovného působení a změnou nepodnětného prostředí.
http://www.datovazurnalistika.cz/lehke-mentalni-postizeni-v-cr/
Celá ta taškařice započala, tuším, onou vícečetnou žalobou u nějakého toho evropského soudu na deportaci do speciální školy a tím celoživotní zmaření možnośti žít život v souladu se zákony čr. Nebo tak nějak.
Žalující strana nepohrdla, pravda, peněžní náhradou způsobené újmy, ale nabídku vzdělání si doplnit už z nějakého, blíže neurčeného důvodu nevyužila.
Prý je ve speciálních školách nějak moc malých romčat. Možností, že by to mohl být pozůstatek hojně pěstované pozitivní diskriminace se už nikdo nezabývá.
Nějak mi na tom ale nesedí jedna věc. V našem městě, třeba, se při posledním sčítání lidu k romské národnosti přihlásilo dvacet šest občanů. Na celém okrese je nás celkem dvacet sedm. Z toho jeden, pokud vím, dosáhl vysokoškolského vzdělání a učí informatiku na střední škole.
Nevěřím tomu, že rodiče k romské národnárodnosti se nehlásící, by to tímto způsobem zavařovali svým dětem. Kde se tedy berou ta alarmující čísla o počtu romčat ve speciálních školách?
Jediné, co mne napadá, je, že někdo odpozoruje něco v tom smyslu, že... vypadá jako malý cikán, chová se jako malý cikán, žije tam, kde žijí další cikáni, musí to tedy být Rom. A učiněný závěr se zapíše do formuláře a zahrne do příslušných statistik.
Pokud se tak děje na úrovni státní správy a samosprávy ve školství, pak prasárna je ještě mírné pojmenování takové praxe.
Vážený pane, dítě z nepodnětného prostředí není totéž co dítě s mentálním postižením. A když počet mentálně postižených dětí během pěti let klesne o 40 %, je evidentní, že tenhle stát má velké potíže s diagnostikou. Používat slovo deportace v souvislosti s Romy přesouvanými do zvláštních škol je pak více než nevkusné. Pevně věřím, že nepůsobíte ve školství.
Pevně věřím, že nepůsobíte ve školství.
No, nepůsobím. Já ve školství učím. A to tak, že marně.
O deportaci hovořím už delší dobu proto, že je tu zřejmá snaha vzbudit dojem, že speciální pedagogicko poradenská zvůle násilím odebírala děti jejich rodičům a svážela je z širokého okolí do speciálních škol, aby je tam ve zcela nepodnětném prostředí dále utlumovala zvlášť zavrženíhodným způsobem až do jejich pozdně adolescentního věku šmahem.
Možná je v Čechách jednoduše více postižených dětí. Kotlina je to uzavřená, zplodiny hojné, Čechů zas tolik není. Pak se to kvůli buzeraci čši oseká, aby se nemusel vyplňovat a zázrak je tu.
Okomentovat