Ondřej Šteffl: Vláda peněz - Sedm ran pro školství

„Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš.“ A co vzdělání?


Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného

Jde o mírně upravený příspěvek do knihy

Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.

Peníze se staly cílem, měřítkem úspěchu i smyslem života. Staly se i státní a celoevropskou ideologií. Slova jako konkurenceschopnost, prosperita, úspěch, rozvoj, inovace, pokrok vlastně neznamenají nic jiného než „více peněz“. Růst HDP se stal hlavním cílem veškeré politiky, nejen naší, ale i politiky EU. Podíváme-li se do programů politických stran, zjistíme, že i tam hrají peníze hlavní roli (výjimkou jsou Zelení a Piráti). Uvažování mnohých vystihl Michal Horáček v textu písničky zpívané Richardem Müllerem: „Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš.“

Zejména posledních dvacet let peníze pronikají do dalších a dalších dříve nevídaných oblastí. Podrobně to v knize Co si za peníze (ne)koupíte popisuje Micheal J. Sandel, mluví o tržním triumfalismu. Pronikají do sportovních fandovství, do kultury, do rozhodování o tom, zda mít či nemít děti, do dobročinnosti, překrývají i etiku a morálku. A v těchto oblastech devastují samotnou podstatu věci a redukují ji na peníze.

Co znamená devastace hodnoty, pěkně ukazuje následující pokus: V Izraeli jeden den v roce vycházejí žáci středních škol vybírat peníze na dobročinné účely. Výzkumníci je rozdělili do tří skupin. První vybírala normálně, druhá dostala odměnu ve výši 1 % z vybrané částky a třetí ve výši 10 %, vybraná částka se ovšem o odměnu žákům nekrátila, platili ji výzkumníci. Kdo vybral nejvíce? Žáci, kteří nedostali nic! Vnímali jednoduše svůj úkol jako dobrý skutek a snažili se nejvíce. A to nepřekonala ani 10% natož 1% odměna. Za dobré skutky se prostě neplatí a peníze mohou naši schopnost a potřebu konat dobré skutky devastovat.

Podobně fandové ztrácejí zájem o svůj klub, když je sportoviště pojmenováno po velké firmě, pojištění proti pokutám zcela mění smysl pokut, za 13 eur si lze koupit právo vypustit do vzduchu tunu CO2, i přední americké univerzity přijímají přednostně méně nadané studenty z hodně bohatých rodin, některé školy v USA platí dětem, za to, že přečtou knihu atd. atd. (viz pěkné video).

Peníze z veřejného prostoru postupně vytlačily debatu o morálních normách a etice, debatu o tom, co to je dobrý život. Když se o takových otázkách nevede veřejná debata, „pouze to znamená, že trhy rozhodnou za nás.“ (Micheal J. Sandel). Když ale nevíme, co je dobrý život, nemůže na něj konzistentně připravovat – vzdělávat a vychovávat. I zde už trhy rozhodují za nás, i když jsme si toho možná nevšimli.

Důsledky pro školstvi

V ČR dobře známá kniha K. P. Liessmanna Teorie nevzdělanosti se vlastně zabývá tím, jaké důsledky pro školství má tržní triumfalismus. Konstatuje: Pokud vědění představuje už jen aplikaci informací pro podnikání zcela poplatné praxi, je definováno podnikatelským cílem, nikoliv kritériem pravdivosti. Vzdělání přestává být hodnotou samo o sobě, stává se pouhou investicí, jejíž přínos se vyjadřuje penězi.

Nepochybným důsledkem tržního triumfalismu je i zvětšování skupiny rodičů, žáků i studentů, kteří vzdělání pokládají pouze za prostředek k vydělávání peněz. Mnohdy se pak ukazuje, že jim vlastně nejde o vzdělání, ale pouze o titul, papír, certifikát, který umožňuje získat lépe placenou práci. Od školství se tak stále méně očekává vzdělávání.

Reklama přesvědčuje zákazníky, že je dobré být krásný, mladý a bohatý. To zajišťuje koloběh tržního triumfalismu, trvalou vládu konzumu a peněz. Situace ve vzdělávání by se nepochybně změnila, kdyby velké nadnárodní firmy přišly s tím, že je dobré být moudrý a vzdělaný. To však u většiny z nich čekat nelze, jejich obrat to stěží zvýší.

Někdy je dokonce tržní triumfalismus méně viditelným, ale přesto hlavní cílem opatření ve školství. Celý rozvinutý svět podporuje vzdělávání v oblastech STEM (science, technology, engineering, and mathematics), USA, EU, i u nás budeme mít 2015 rok technického vzdělávání (dohoda MŠMT s kým? no přece s podnikateli). I když tu a tam narazíme i na jiné důvody, to hlavní je, že právě tyto oblasti znamená STEM více inovací, více nových výrobků, větší konkurenceschopnost, další rozvoj, větší prodeje, vyšší export, lepší obchodní bilanci, vyšší HDP. A tedy více peněz. Přitom, podíváme-li se kolem sebe, problémy, které na nás skutečně doléhají, jsou jen výjimečně technického rázu, jen málokdo skutečně potřebuje rychlejší auto, nový model smartphonu či výkonnější počítač. Mnohem více nás trápí vztahy mezi lidmi, rozdělování bohatství, korupce, politická nestabilita, partnerské či mezigenerační vztahy, problémy školství a vzdělávání, problémy ekonomiky. Jsou to ale trhy, kdo v době tržního triumfalismu určuje cíle vzdělávání. Podrobněji jsem o tom psal zde .

V USA rychle roste síť soukromých charterových škol RocketShip. Zjednodušeně řečeno její obchodní (ziskový) model je založen na tom, že část práce učitelů je nahrazena sofistikovaným vzdělávacím softwarem a část levnějšími asistenty. Hlavní přínos pak spočívá v tom, že stejného či dokonce lepšího vzdělávacího výsledku (v USA měřeno standardizovanými testy) tyto školy dosáhnou za méně peněz. Podobných pokusů je víc. Žádný z nich zatím nedominuje nad obvyklými školami, ale auta také nějakou dobu existovala spolu s koňmi – dokud nepřišel Henry Ford. Když uvážíme, že celosvětově má školství větší obrat než všechny farmaceutické, kosmetické firmy a výrobci aut dohromady, zdá se, že motivace pro tržní triumfalismus není malá. Výsledkem pak klidně může být, že vzdělávání ovládnou jedna dvě velké nadnárodní vzdělávací (ale hlavně především softwarové) firmy, prostě proto, že dokážou levněji naplnit jednoduše definované cíle vzdělávání. A vlády po tom sáhnou, protože ušetří. Argumenty, že bez kontaktu s živým učitelem to nejde, půjdou stranou. Může se nám to nelíbit, ale kdyby to opravdu nastalo, budeme s tím moci dělat asi tolik, jako můžeme něco dělat s Wordem, když se nám nelíbí jeho ovládání.

Možná se tak nakonec té reklamy na vzdělávání dočkáme. Když ale o cílech vzdělávání nepovedeme veřejnou debatu, nebudeme o nich přemýšlet, trhy resp. softwarové firmy rozhodnout za nás, co přesně bude taková reklama propagovat.

Něco se změnilo!