Ondřej Šteffl: Situace školství je vážná. Co s tím?

Bude nutné přehodnotit, jakou roli ve vzdělávání dětí, mladých lidí i dospělých má hrát systém veřejného školství: jaké chceme vzdělání a co očekáváme od školství. Bude toho méně než dřív. A co je to nejdůležitější.


Díl první: Úvod
Díl druhý: Vzdělávání mimo školství
Dil druhý, pokračování: Jak to vidí učitelé
Díl třetí: Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký
Dil čtvrtý: Studovat může každý
Díl pátý: Každý chce něco jiného
Díl šestý: Vláda peněz
Díl sedmý: Všeobecný blahobyt
Díl osmý: Co s tím?

Jde o mírně upravený příspěvek do knihy

Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.

Jak si čtenář jistě všiml, vliv šesti ran pro školství (není jich sedm ale jen šest), které jsem popsal, je nejen silný, ale také velmi různorodý a mnohdy protichůdný, např. tržní triumfalismus vede k silné motivaci získat titul, všeobecný blahobyt naopak k nechuti chodit do školy vůbec. Bohužel ani protichůdné vlivy se navzájem neruší, ale naopak spíše zvyšují napětí a komplikují realizaci byť jen dílčích opatření. Vrátíme-li se k podobenství na počátku, tak dva proti sobě plující ledovce situaci lodi nijak neusnadňují. Situace školství je vážná a zhoršuje se.

Funkce školy

Podle všeho bude nutné přehodnotit, jakou roli ve vzdělávání dětí, mladých lidí i dospělých vůbec systém veřejného školství má hrát: jaké chceme vzdělání a co očekáváme od školství. Rychle rostoucí rozsah vzdělávacích příležitostí, zdrojů i služeb mimo školství ukazuje, že končí stav, kdy školství bylo hlavním poskytovatelem vzdělávání. Jisté je, že význam mimoškolních vzdělávacích zdrojů dál poroste. Systém veřejného školství přestává být zárukou vzdělávání. Pokud si společnost resp. stát chce podržet významný systémový vliv na vzdělání a vzdělávání občanů (a to by myslím měl!) bude muset věnovat mnohem větší pozornost právě vzdělávání, které probíhá mimo školy. První krok, který bychom měli udělat, nahradit ministerstvo školství ministerstvem vzdělávání, v názvu i v obsahu činnosti.

Mnohé ze současných funkcí školy nepochybně postupně převezmou mimoškolní vzdělávací zdroje, o kterých jsem psal v druhém dílu – Svět vzdělává. Je zajímavé, že takto uvažuje i většina učitelů, stačí položit otázku, jak bude vypadat vzdělávání v roce 2040, a ve většině odpovědí se ihned ocitáte ve virtuálním světě, žáci jsou doma a školy, když zůstávají, tak na prvním stupni.

Jsou ovšem funkce školy, kterou virtuální svět stěží někdy převezme, nebo si to dnes alespoň neumíme představit. Triviální je potřeba „hlídat“ děti v době, kdy jsou rodiče v zaměstnání. Ani to by však nebylo nutné v takovém rozsahu jako dnes, kdyby se naplnily předpovědi o dramatickém růstu nezaměstnanosti.

Mnohem zásadnější je ovšem kompenzace špatně fungující nebo nefunkční rodiny, pomoc dětem ze sociálně, kulturně či vzdělanostně zhoršeného prostředí. Upozorňuji, že mluvím o kompenzaci, nikoliv náhradě. Samozřejmě že mnohem lepším řešením by bylo zlepšení funkčnosti rodiny, s tím si ale nevíme rady. A stížností učitelů na „špatně vychované děti“ přibývá. Volání po tom, aby je lépe vychovala rodina, je ovšem marné. Jiný plošný nástroj nápravy než školu společnost zatím nemá. Výzkumy ukazují, že efektivita této kompenzační role školy roste s klesajícím věkem dětí; čím dříve se začne, tím lépe. Povinná mateřská škola resp. motivace rodičů ze sociálně, kulturně či vzdělanostně slabého prostředí, aby své děti posílali do školky co nejdříve, je jistě správným opatřením.

Rizika mimoškolního vzdělávání

Mimoškolní vzdělávací zdroje jsou nepochybně ohromnou příležitostí ke zkvalitnění vzdělávání. Zatím ji využíváme málo a nedostatečně, a zde je jistě velký prostor pro zlepšování. Např. o Khanově škole ví u nás sotva pětina učitelů, a to ke škodě své a svých žáků. Často by stačila jen lepší informovanost, ani to ovšem Ministerstvo školství nemá mezi svými úkoly.

Mimoškolní vzdělávací zdroje však přinášejí i ohromná rizika: Že se děti méně hýbou, že komunikace přes počítače není plnohodnotnou sociální interakcí, že takzvaný multitasking snižuje schopnost koncentrace, to jsou všechno známé věci, o kterých se mluví a hledá se řešení. Osobně ovšem spatřuji dvě mnohem závažnější rizika, o kterých se zatím nemluví a která zatím prakticky nikdo neřeší.

Podle výzkumu z roku 2012 má 93 % rodin s dětmi do 18 let doma připojení k internetu, ale co ten zbytek? Děti z těchto rodin, vesměs jde opět o sociálně, kulturně či vzdělanostně zhoršené prostředí, jsou tak vyloučeny podruhé. Nemají na rozdíl od ostatních přístup k celému světu mimoškolních vzdělávacích zdrojů. Navíc jsou často takové děti vyloučeny i z kolektivu ostatních, protože v mnohých třídách probíhá většina komunikace na Facebooku nebo na jiné sociální síti, a kdo tam není, jako by pro ostatní nebyl.

Druhým vážným rizikem je zcela nedostatečná kontrola toho, co dětem ve virtuálním světě předkládáme. Komise hlídá, aby v televize před dvaadvacátou hodinou nepadlo sprosté slovo, ale co se děje na tabletech, které dnes běžně vidíme v rukou tříletých dětí, nevíme. Rodiče a nebo i děti samy si stahují aplikace, které jsou vesměs zdarma. Jeden problém je, že nemáme tušení, co s mladým dětským mozečkem tak raný styk s počítačem udělá. Druhým problém je, že nevíme, kdo a proč takové aplikace vytváří. Nedělá je někdo s nějakými vedlejšími úmysly, třeba marketingová oddělní velkých firem? Neobsahují takové hry a aplikace nějaká podprahová sdělení, mediální manipulaci, neučí třeba už malé děti konzumaci vybraných výrobků či nevytváří u nich základy pro rozvoj nějakých nepřijatelných ideologií? Doufejme, že ne. Problém ale je, že to nevíme. Ale hlavně se tím nikdo nezbývá.

Pusťme školu do světa a svět do škol

Vraťme se ale ke školám. S výjimkou tržního triumfalismu, možnosti studovat pro každého, které naopak do škol pronikly plnou silou, většina dalších potíží souvisí s tím, že školy tvoří uzavřený, od okolí izolovaný systém. Žáci a studenti se učí, aby měli dobré známky, obstáli u zkoušek a postoupili na vyšší stupeň školy, odmaturovali, složili přijímací zkoušky, státnice, vždy, aby uměli to, co škola požaduje. Zda jim to skutečně bude k něčemu v životě užitečné, není tou hlavní otázkou. Školy jdou svou cestou. A svět také svou. Ale jinou!

Uzavřenost školství je nadále neudržitelná. Uvedl jsem šest různých změn, které ve světě v posledních desetiletích proběhly. Na většinu z nich školy reagovaly málo, pokud vůbec. Někdy prostě nemohly, protože na rychlé změny není systém školství nastaven, často ale nechtějí o změnách ve světě ani slyšet, bagatelizují je nebo žijí v přesvědčení, že se jich to netýká – to ostatně potvrzují i některé diskusní příspěvky. Školy všech stupňů ale musí začít brát na vědomí změny světa a pracovat s nimi. A mají-li si školy zachovat významný (záměrně neříkám hlavní) vliv na vzdělávání (a tím rozumím i výchovu), musíme nejen svět pustit do škol, ale také musí školy samy vstoupit do světa mimo školy. Školy musí vzít na vědomí, že žáci a studenti žijí už teď své životy v rychle se měnícím světě. Často ve světě, který se nám nemusí líbit, který funguje jinak, než bychom si přáli, ale není v našich silách to změnit.

Využívání Facebooku pro komunikaci se žáky, zařazování prvků počítačových her či celých her do výuky, projekty jako Extended Learning Oportunities, Zmizelí sousedé jsou jen drobnými příklady za stovek jiných. Všechny však nakonec ukazují, že zájem žáků o to, co se ve škole dělá, dramaticky vzroste, když jsou aktivity spojeny s jejich životem a reálným světem.

Cíle vzdělávání

Divergenci hodnotových rámců, nároků a očekávání bude třeba řešit hledáním společného jádra cílů vzdělávání a hodnotového rámce výchovy takového, který bude pro naprostou většinu společnosti přijatelný. Např. Austrálie, Nový Zéland, Ontario, Švédsko, Skotsko a Singapur mají dosti podobné čtyři hlavní cíle vzdělávání: mravní hodnoty (slušný člověk), umět se učit, sebedůvěru (self-confidence) a aktivní občan (více viz zde). Hledání takových cílů u nás ovšem bude dlouhé a náročné. Nikoliv proto, že by takové jádro neexistovalo, ale proto, že málokdo bude ochoten se smířit s tím, že tam bude chybět to, co se sám ve škole před čtyřiceti či jen deseti lety učil nebo to co léta je zvyklý učit. I maličké jádro by ale bylo mnohem lepší než současný chaotický stav.

Nad tím se pak může rozvíjet diverzita obsahu i forem vzdělávání různých vzdělávacích institucí, ať už půjde o školy podobné dnešním nebo instituce zcela jiného typu, které si dnes třeba ani nedovedeme představit. Nikoliv však diverzita kvality, ta by měla být na dostatečné základní úrovni garantovaná pro každé dítě.

Co může udělat každý

A co můžeme všichni udělat teď hned? První je soustředit větší díl své pozornosti a úsilí na vzdělávání, které neprobíhá ve škole. Přijmout, že vzdělávání nerovná se škola a školství není vzdělávání, a přemýšlet o tom, kde konkrétně a jak probíhá mimoškolní vzdělávání. Pak jistě nalezneme způsoby, jak kultivovat mimoškolní vzdělávací zdroje, rozvíjet je, pomáhat jim, hledat způsoby a postupy, jak propojit náš reálný svět se školou a školu se světem našich dětí. 

Např. česká Wikipedie má šestkrát méně stránek než holandská při podobném počtu obyvatel – každý může vytvářet další hesla, už pro střední školy je to pěkný projekt. Minulý týden filozof Jan Sokol vyzval seniory, aby využili své zkušenosti a erudici a začali pracovat na české Wikipedie, on sám už to dělá mnoho let.

Videa z KhanAcademy převádí do českého webu Khanovaskola.cz skupinka skvělých nadšenců – jistě uvítají další pomoc. Ovšem webů, kurzů, různých vzdělávacích zdrojů, které by si zasloužili lokalizaci (otitulkování) je celá řada (MOOC, Ted.com...).

Mnozí rodiče se bojí počítačových her, o jejich možném přínosu nemají tušení, jiní rodiče své děti posadí před počítač a nestarají se. Portál JakouHru.cz posuzuje prakticky všechny hry dostupné na trhu a také mnohé aplikace nejen z hlediska rizik, ale hlavně z hlediska jejich rozvojového potenciálu. Rodiče si tak mohou vybrat hru, která rozvíjí třeba sebeřízení, umět se učit, iniciativní chování, komunikaci či třeba zodpovědnost a etiku (kdo by řekl, že něco takového může rozvíjet počítačová hra?).

Jiným příkladem ze stejné kategorie je snaha omezit dabování. Všechno to jsou příklady, jak kultivovat mimoškolní vzdělávací prostředí tak, aby lépe vzdělávalo a současně se omezila jeho rizika. Každý v tom může podle svých sil pomoci.

Samozřejmě k tomu patří sledování toho, co se v mimoškolním ale i školním vzdělávání děje. Nejen u nás, ale i ve světě. Jenom tak je možné rozšiřovat své obzory a představivost, jak mohou vypadat vzdělávací instituce budoucnosti a jakými cestami se vzdělávání může ubírat. I u nás lze najít minimálně dva zajímavé zdroje, které situaci ve světě mapují: Spomocník Bořivoje Brdičky, a Trendy, studie a analýzy ve vzdělávání ve světě i v ČR.

Měli bychom také hledat cesty, jak ukazovat, že vzdělávání není jen přípravou na práci a cestou k vydělávání peněz, ale že také je a stále víc bude spíše cestou k plnohodnotnému životu a seberealizaci.

Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz