MŠMT: Právo svobody projevu ve školách

Právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru v kontextu pravidel teoretické a praktické výuky ve školách a školských zařízeních.

Č.j.: ČŠIG-3601/14-G21 ze dne 6. října 2014

Obecný komentář

Každému člověku je zaručeno právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru (viz mj. čl. 16 Listiny základních práv a svobod, ústavní zákon č. 23/1991 Sb.). Toto právo není neomezené, omezeno může být na základě zákona, sleduje-li takové omezení legitimní cíl a je v demokratické společnosti nezbytné. Tím se rozumí ochrana jiných práv, do nichž nesmí projev náboženského vyznání zasahovat (viz též čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále též čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.). V této věci bylo již poměrně podrobně judikováno českými soudy i Evropským soudem pro lidská práva.

Právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru v rámci vzdělávání může být omezeno jedině tehdy, je-li to nezbytné k zachování jiných práv stanovených zákonem (např. veřejná bezpečnost, ochrana zdraví, ochrana práv a svobod druhých).

Škola tedy nesmí cíleně omezovat možnost nošení náboženských symbolů (např. pokrývek hlavy) se záměrem omezit náboženská práva osob (např. proto, že nošení některých náboženských symbolů považuje za nevhodné, neetické, neodpovídající kulturnímu areálu střední Evropy apod.). Takové ustanovení v interních předpisech školy by bylo v rozporu s výše popsanými principy. Právo vyjadřovat své náboženské přesvědčení prostřednictvím náboženských symbolů musí být zachováno, nesmí však v důsledku nošení takových symbolů docházet ke ztížené identifikaci osoby (nesmí být tedy např. tvář zahalena takovým způsobem, že nelze nebo lze obtížně identifikovat obličej).

To však neznamená, že by škola např. možnost nosit jakékoli pokrývky hlavy nemohla za žádných okolností omezit. Takové opatření lze přijmout, je-li to s ohledem na nastavení teoretické a praktické výuky nezbytné zejména ve vztahu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, dodržování hygienických pravidel apod. V takovém případě by nešlo o omezování práva vyjadřovat náboženské přesvědčení prostřednictvím náboženských symbolů (např. hidžáb, jarmulka apod.), ale o omezení možnosti nosit libovolný oděv a jeho součásti (v tomto případě tedy např. veškeré pokrývky hlavy, čepice, kšiltovky nebo také náboženské pokrývky hlavy apod.) s ohledem na specifické prostředí teoretického či praktického vyučování. Takové opatření by nebylo přijímáno s cílem omezovat náboženská práva konkrétních skupin obyvatel, ale naopak nastavit shodná pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví pro všechny účastníky vzdělávání.

Veškerá taková opatření však vždy musí být činěna s vědomím, že pokud důvod k takovému zákazu „nepřeváží“ právo na projev náboženství nebo víry, zákaz by se uplatňovat neměl. Tato souvislost musí být zřejmá adresátům školního řádu (žákům, zákonným zástupcům, pedagogickým pracovníkům).

Vymezení ve školním řádu

Uplatňování a zajištění základních práv a svobod vyplývá již z právních předpisů (viz mj. čl. 16 Listiny základních práv a svobod, ústavní zákon č. 23/1991 Sb., čl. 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.). Z tohoto pohledu by žádné opětovné explicitní vymezování práv a svobod zaručených ústavou či mezinárodními dokumenty již nebylo třeba. Často totiž právě opakování právní úpravy a přepisy právních předpisů do školního řádu činí tento vnitřní dokument školy nepřehledným, neúměrně jej prodlužují, a ten se pak stává i méně srozumitelným pro žáky jakožto hlavní adresáty.

V případě snahy jednoznačně připomenout ústavou zaručené práva a svobody by nejméně spornou cestou bylo výslovné uvedení výjimky ve vztahu k náboženství u každého takového omezení či zákazu přímo ve školním řádu. Oporu k takovému vymezení má ředitel školy ve výše uvedených mezinárodních i tuzemských normách.

Jako nejvhodnější řešení se však jeví uvést obecnou deklaraci ústavně zaručených práv a svobod v úvodu školního řádu, s tím, že jejich záruka se stává hlediskem pro posuzování všech dalších práv a povinností.

Obecně však samozřejmě platí, že školní řád nesmí obsahovat žádná ustanovení, která by byla v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami a znamenala omezení nad rámec výše uvedených výjimek. Pokud by tedy byl výslovně nebo i nepřímo zakázán symbol určitého náboženství, zatímco pro ostatní náboženství by takový zákaz neplatil, bylo by takové ustanovení zjevně diskriminační a protiústavní.