Dalibor Martišek: Kdo jsou to ti všichni?

Nikdo už dnes nepochybuje o tom, že se úroveň našeho školství propadá do hlubin, a začínají se hledat viníci. Jiří Kuhn, předseda Asociace ředitelů gymnázií má jasno. Viníky jsme prý my všichni. Opravdu?


Nedávno jsem si v Učitelských novinách přečetl článek Maturita na rozcestí. Jiří Kuhn se v něm pozastavoval nejen nad současnou maturitu a jejími výsledky, ale především nad klesající úrovní celého našeho školství. Položil řadu otázek. Na jednu z nich - kdo za to může - našel jednoduchou a zdánlivě logickou odpověď: My všichni. Tedy rodiče, kteří se snaží pro své dítě získat maturitu. Učitelé na základkách, protože jejich žáci by toho na výstupu měli umět více. Ředitelé SŠ, protože přijímají kdekoho. Učitelé SŠ, protože znalosti maturantů jsou chabé. Žáci, kterým stačí, když prolezou. Zřizovatelé proto, že zlikvidovali málo škol, které předtím zřídili. Zaměstnavatelé, kteří si nehlídají kvalitu svých budoucích zaměstnanců. Vysoké školy, které měly již mnoho let bít na poplach a nebijí.

A také stát. Věru zajímavý viník. Byl to prý stát, kdo spustil reformu. Je to prý stát, kdo nenabízí stimuly. Lze ale zazvonit u dveří, za kterými bydlí stát, a ptát se: Nechceš, státe, nabídnout svému školství dva tři stimuly? Asi těžko. Od státu nic nečekejme. Nemůže nic nabízet. Stát totiž není prodavač. Stát, to jsou tisíce úředníků a tisíce politiků. Lidí, kteří čím jsou výš, tím více vystavují na odiv svoji nevzdělanost i to, jak se jim dutá hlava vyplácí.

Představme si nevzdělance, pro kterého byla škola utrpením. Komu asi takový člověk coby vrcholný politik popřeje sluchu? Učiteli, který tvrdí, že je třeba děti něco naučit, anebo tomu, podle kterého má škola především bavit? Odpovídat asi nemusím. A tak správný úředník v zájmu správné zábavy zruší nesprávné (protože závazné) osnovy. Někdo jiný pak sebemenší intelektuální námahu prohlásí za stresující dril. Kantorovi, který nutí žáky do malé násobilky, pak nevynadá stát, ale inspektor. Představte si učitele, který za celou první třídu nenaučil dítě ani slabikovat, a pak mu na vysvědčení napíše „jsi velmi šikovný, už znáš skoro všechna písmenka“. Takový učitel má být ostatním vzorem. To ale netvrdí žádný stát. To napsal novinář. Konkrétní jméno pod konkrétním článkem. Můžeme se pak divit hypertrofovanému sebevědomí a nulovým znalostem nastupujících generací?

Ne stát, ale nevzdělanec v pozici krajského úředníka pod záminkou optimalizace sítě středních škol vynaloží veškeré své úsilí na to, aby zlikvidoval jedno z nekvalitnějších gymnázií v kraji – tato provinční konkurence totiž válcuje kdysi slovutné a velké městské školy, kterým šéfují jeho kamarádi. Venkovský starosta zjistí, že jeho známý už nevládne základce ve městě, protože ji přivedl na buben. A tak mu nabídne školu ve své obci. Holí, kterou kdykoliv ubije jejího dosavadního ředitele, jsou třeba kytky, které ten padouch zalévá školní (tedy kradenou) vodou. Konkurz na uvolněné místo sice znovu vyhraje právě vyhozený „zloděj“, ale má smůlu. S doporučením konkurzní komise může totiž vesnický monarcha naložit jako s toaletním papírem. Zavinil snad následný pád takové školy bývalý ředitel? Nebo její učitelé? Snad její žáci? Myslím, že ne. A pokud ne, pak za upadající školství nemohou všichni.

Možná si, zvlášť teď před volbami, řeknete, že za to mohou rodiče, kteří si zvolili takové zastupitelstvo a potažmo takového starostu. Ale situace není tak jednoduchá. Mnozí vesničtí uzurpátoři, kteří se kdysi v politice zachytili drápkem, dnes v mnoha vesnicích obsadili svojí rodinou několik předních míst snad na všech možných kandidátkách. Od nezávislých, přes babišovce, černé, modré, oranžové až po rudé. Voliči tak mají na výběr pouze to, zda jim vůli hlavy rodiny bude diktovat Petr, anebo Pavel. Vládu jedné strany zde prostě vystřídala vláda jednoho klanu. Po volbách možná opět (jako posledně) někdo přemaluje cedule s názvy takových obcí na Vomáčkovo, Votrubovo nebo Votavovo, ale to je tak asi všechno, co s tím může dělat (jména jsou samozřejmě smyšlená - jejich skutečným nositelům se samozřejmě omlouvám, nemají s touto špínou nic společného).

Jiří Kuhn buší do každého, kdo kdy jeho obavám nevěnoval pozornost, ale sám se bohužel chová ještě hůř. Jeho napadání vysokých škol za to, že prý nebijí na poplach, se mě osobně hluboce dotklo. Vysoké školy možná nebijí (takovou posluchárnou se bije dost špatně), ale třeba já jako jeden z mnoha učitelů na jedné z nich biju o sto šest. Můj první poplašný úder byl uveřejněn už před deseti lety. A nejsem sám. Předseda Asociace ředitelů gymnázií to jenom neslyší, anebo nechce slyšet. Vypadá to, že zřejmě jako jediný v republice přeslechl například ječení vysokoškolských poplašných sirén spuštěných už před sedmi lety v podobě Výzvy všem, jejichž hlas je slyšet. Byly jí tehdy plné sdělovací prostředky a dnes k jejímu přečtení stačí jen pohnout prstem.

Pohne Jiří Kuhn tím prstem? Nevím. Nevědět a nadávat je totiž snazší. A jen tak pro úplnost - autor této Výzvy byl tehdy zesměšňován a utlučen mimo jiné i středoškolskými čepicemi. Kdo slyšet chtěl, slyšel. Jenom ti, kterým byla adresována, jaksi neslyšeli. Mohou-li za úpadek školství všichni, pak my dva zřejmě proto, že naše poplachy nikoho neplaší.

Jak s touto situací bojovat? Kolegům na základních a středních školách nechci radit, asi to vědí lépe než já. Co můžeme dělat my na školách vysokých? Teď a okamžitě velmi málo, ale něco přece. Já už jsem se smířil s inženýry, kteří píší práce z „numeryckých metod“, kde jim „integráli konvergujou“. Čeština je živit nebude. Ale kdo na podobné úrovni „ovládá“ matematiku, má smůlu. V duchu doby ho nejdříve pochválím, že je šikovný, protože už skoro umí sečítat zlomky, a pak mu doporučím, aby na další termín ani nechodil. Auta, mosty a elektromotory se totiž pramálo zajímají o to, zda jejich konstruktér chodil do školy rád či nerad. A zcela bez ohledu na školní radosti a starosti páně inženýra mohou zabíjet. Ale právě proto bychom, jak jsem psal už posledně, měli dělat přesně to, co je nám nejvíce vytýkáno – totiž přijmout ke studiu každého, kdo projeví zájem. A pak se snažit z té hromady písku pečlivě vyrýžovat každé zlaté zrnko, které tam po předchozím školním i mimoškolním vzdělávání ještě zbylo. A na nevzdělance ve státních křeslech bychom měli volat stylem Svěrákova pohádkového rádce: Totiž, Česko, abys tomu rozumělo, to není písek, to je nadaná mladá generace - poslední bohatství, které ještě máš!

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu na iDNES,cz