Chtěl bych popřát českému školství více nadhledu, důvěry a odvahy k otevřené komunikaci. V článku si autor pokládá otázku, k čemu je dobrá centralizace ve školství a k čemu ne. Všiml jsem si, že se v poslední době u nás i v různých zemích k prosazení centrální silné moci uchylují politici zleva i zprava. Jakoby nás v současné společnosti tendence k stanovování tvrdých pravidel a pevné kontroly shora pronásledovala. Asi jako pochopitelná reakce na změny okolo nás, kdy už se dlouho společnost tříští, nikdo neví jestli vůbec máme my občané jedné země něco společného. Někoho to možná zneklidňuje a někdo možná toho zneklidnění využívá, můžeme si všimnout vyhledávání i úspěchy silných vůdců nebo snahy i souhlasu s vydáváním zpřesňujících centralizovaných norem, standardů, postupů, centrálních směrnic a opatření. Já věřím v jinou cestu – centralizovanou podporu aktivit zdola, centralizovaně moderovat a ne určovat, centralizovaně podporovat místní komunity, rodiče, děti, aby s motivací a radostí pečovali o své vzdělávání. Jde mi o promyšlenou a možná „finančně nákladnou“, za to kvalitní státní strukturu podpory dobré praxe a inovací.
Ještě k článku, který mě inspiroval, autor zmiňuje, že ředitelé na přednášce ministra mlčeli, to není dobře, měli živě diskutovat. Na jedné schůzi, které jsem byl svědkem před několika lety, ředitelé mlčeli při proslovu krajského školního inspektora, který se tvářil, že to on zastupuje stát. A skutečně i má nesmyslně silné pravomoce a ještě je navíc nadhodnodcoval, bylo to smutné mlčení a rezignované. Nemlčet – aspoň to by se mělo změnit na všech úrovních v komunikaci škol a obcí, v učitelských týmech, v komunikaci rodičů a školy. A zejména v komunikaci dětí s těmi, kteří údajně v jejich zájmu jednají.
Závěrem bych chtěl popřát méně tupé centralizace a naopak více chytré centralizace. Představme si dva modely, které oba se dají nazvat centralizací.
V prvním modelu stát
- tvoří vize ve vzdělávání, které komunikuje na všech úrovních, má silné“centrální“ vize – demokraticky tvořené a sdílené většinou a otevřené ke zpochybnění
- moderuje a vyrovnává pravdu a zájmy „profesionála“, „učitele“, „úředníka“,“odborníka“ a pravdy „člověka“ ,“dítěte“, „rodiče“, „občana“ a další rozdíly pohledů
- podporuje tvorbu vzdělávání zdola, místní aktivitu, sebeřízení, šíří zkušenosti z inovací a vyhodnocuje komplexně situaci a otevřeně probírá s veřejností
V druhém modelu stát
- rozpracovává standardy pro každou maličkost
- kontroluje každou maličkost
- chrlí pravidla pro každou maličkost
Chtěl bych do nového školního roku popřát českému školství více prvního modelu.
7 komentářů:
Něco v tom zbožném přání postrádám. Má drobnou chybku. Ten kýžený první model vyžaduje vzdělanou společnost, která je schopná vygenerovat schopnou vládu. Dál to asi rozvádět nemusím, že?
Něco mi ten první model velmi připomněl. Koukla jsem do svých záznamů a vidím- vždyť jsme jej uplynulých dvacet let usilovně a na plnou h..pusu budovali!
Ano, dovedl nás s celým školstvím právě tam, kde se nacházíme. Proto teď začínáme s modelem 2. Příčinu naznačil p. Brdička.
Lidé stojící mimo školy si snad mohou přát. Pracovníci škol - ředitelé, učitelé - plní zadané úkoly. Mohli snad diskutovat o tom, zda chtějí tzv. reformu, RVP a ŠVP? Jistěže ne. Nebyla to snad centralizace? Oslava reformy a ŠVP vyšla z mody a hledá se cesta k nápravě. Přicházejí nové rozkazy shora, které je třeba plnit. Jen se přitom nepředstírá, že vlastně jde o aktivitu učitelů a škol. Je to snad lepší - předstírání je nemorální.
Popis prvniho modelu vyzniva na oko lakave - vize demokraticky budovane. To je pitomost. Vize je jedinecna svym uzkym zacilenim. Jaky cil trefi deset ucitelu telocviku, kteri budou mirit spolecne drzenym jedinym samopalem? Budou radi, kdyz se nezabiji. Vize jsou po vytce individualni subjekt. Kolumbus mel svou vizi, nenechal si do ni kecat a objevil Ameriku. Demokraticke principy jsou fajn, ale jsou mista, kam nepatri. Kdyz hokejiste radi koucovi tymu, jak je ma vest, pak je neco spatne....
Ono existuje také něco jako sdílená vize. Třeba Kolumbovým posádkám byla nějaká západní cesta do Indie ukradená. Byli to často trestanci, kteří se chtěli vyhnout popravě a měli strach že přepadnou přes okraj Země.
Ale hokejová utkání nevyhrávají geniální strategie koučů, ale spíše týmový duch a společná chuť vyhrát.
Navíc vize je záležitostí dlouhodobou, strategickou. My máme problém teď a musíme jej řešit operativně, nanejvýš takticky. Bylo by fajn mít přitom vizi, ale nemáme čas pět let o ní diskutovat.
více, či méně...?
Víceméně stejně.
Okomentovat