Ondřej Šteffl: Černé labutě vzdělávání – blog na pokračování

Školství je jako loď, kterou musíme přestavět během plavby.


Díl 0 (z 8 )(další pokračování asi tak ob den)

Systém veřejného školství je v krizi, která se prohlubuje. A to nejen u nás. Prvotní příčiny krize ale nejsou v závadách uvnitř systému. Jsou důsledkem prudkého vývoje, ke kterému dochází mimo školství. Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, je třeba se především podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství. A právě tomu je věnován tento text.

Jde o mírně upravený příspěvek do knihy

Václava Cílka (ed.): Něco se muselo stát - Nova kniha proměn.

0. Úvod

Něco se změnilo – ve světě, ve společnosti. Školský systém bohužel na změny nezvládá reagovat, neumí to, nikdy nemusel a často ani nemůže. A to vytváří a prohlubuje problémy uvnitř školského systému, uvnitř škol, uvnitř tříd, ba i v duších učitelů, žáků i rodičů. Chceme-li řešit nebo alespoň hledat příčiny problémů školství a vzdělávání, nemá smysl začínat od vnitřních potíží škol a řešit, zda má být státní maturita z matematiky povinná, povinné přijímací zkoušky, kdo má jmenovat profesory; ba ani otázky zařazení žáků z vyloučených lokalit do běžných škol či kupování titulů nejsou klíčové.

Když na druhé palubě lodi dojde toaletní papír, je to nepochybně velká nepříjemnost, a rozumím nespokojenosti pasažérů i naléhavosti problému. Jde-li ale o říční loď, která právě vyjela na širé moře mezi ledovce, není toaletní papír ani přesolená polévka největším nebezpečím. A problémy nevyřeší ani lepší výcvik posádky a dokonce ani to, když posádce zdvojnásobíme platy. Je třeba se podívat na změny v okolním světě a posoudit jejich dopady na školství. A právě tomu je věnován tento text.

Zdá se, že změny jsou natolik hluboké a závažné, že bude nutné přehodnotit nejen celkovou koncepci systému veřejného školství, ale celé pojetí procesu vzdělávání, jeho smysl, naše očekávání, cíle i funkce. V něm budou veřejné školství a školy hrát jistě jinou roli než dosud. Taková změna bude složitá, náročná i bolestná a jistě nebude trvat jen pár let.

Hlavní překážkou proměny jsou zakořeněné způsoby uvažování, mýty, předsudky a řada omylů, které ještě nedávno byly nezpochybnitelnými pravdami. V myslích velké části veřejnosti, zejména rodičů i mnohých učitelů, však zůstávají. Mnozí z nich míní, že řešení spočívá v „návratu ke školství mých mladých let“, ignorujíce změny, ke kterým ve světě došlo, a jejich hluboký dopad na celé vzdělávání. Přibývá však lidí, kteří nutnost změny vidí a hledají cesty.

Říční loď se prostě na moře mezi ledovce nehodí, ale co dělat, když už tam jsme? Musíme ji přestavět, a co je nejhorší, musíme ji přestavět během plavby. Názory části posádky, že nejlepší by bylo vrátit se do řeky, jsou naivní, proud i vítr náš ženou přes moře. A navíc mnozí pasažéři, ba i část posádky, se už nechce jen plavit po řece tam a zpátky. Chtějí na moře.

Školství není vzdělávání

Než pokročím dál, je třeba vyjasnit pojmy. Mnozí pokládají za vzdělávání jen to, co se děje ve škole, a vzděláním myslí, co se naučili ve škole. Ale člověk se učí a vzdělává pořád, často, i když o tom neví. Učení je trvalý přirozený proces, dokonce tak přirozený, že jej ani neumíme zastavit. Už Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem v úvodu své Metafyziky napsal: Učení je člověku přirozené. Právě proto, že je člověk učenlivý, se mohlo lidstvo dostat až tam, kde je dnes.

Školství ovšem obhospodařuje jen část vzdělávání, a jak vysvitne níže, čím dál menší. Navíc část z toho, co se ve škole učíme, zase rychle zapomeneme a na způsob, jakým myslíme, cítíme nebo jednáme, to nemá žádný vliv a tudíž to vlastně není vzdělání (viz wikipedie „Každá zkušenost, která má formativní vliv na způsob, jakým člověk myslí, cítí nebo jedná, může být považována za vzdělávací.“)

Kdykoliv se ale začne mluvit o vzdělávání, vždy nakonec diskuse skončí u školy. Je to tím, že většina z nás nikdy neměla důvod příliš přemýšlet o tom, kde a jak jsme se naučili to všechno, co umíme, potřebujeme a používáme. Vzdělávání mimo školu je hluboké, trvalé ale rozptýlené. Sice se celý život něco učíme, něco se dozvídáme a něco nám v hlavě zůstává pro potřeby dalšího použití, ale většinou si to neuvědomujeme. Zato školu jsme si uvědomovali velmi dobře. Ve škole se vykládalo, dělaly se domácí úkoly, rozdávaly se pětky a poznámky, vzdělávání byl vědomý a často nepříjemný proces, ke kterému jsme se často museli nutit. Školním vzdělávání jsme moc dobře věděli, proto si je pamatujeme. A proto k němu vždy sklouzneme, když začneme o vzdělávání přemýšlet nebo mluvit. A bohužel si pak neumíme představit jiné systematické, ale ani nesystematické vzdělávání než to školní.

Postupně se podíváme na šest změn v našem světě, které dopadají na školství.

1. Rychle se zvyšuje dostupnost vzdělávacích příležitostí mimo školství

Internetové zdroje, sociální sítě, média ale počítačoví hry, cestování atd. to všechno nebývale rozšířilo možnosti kde a jak se vzdělávat. Monopol školy skončil.

2. Připravujeme naše děti na život, ale nevíme na jaký

Je to poprvé v historii, kdy děti vzděláváme do světa, který bude nepochybně jiný než náš a do světa, který se bude stále měnit. Jak může stabilní instituce, jakou je škola, připravovat děti na neznámo a na změnu?

3. Studovat může každý

Kdo chce, může studovat. A stejně, jako když Marie Terezie zaváděla povinnou školní docházku, tak se mnozí diví, že by maturitu či vysokou školu měli mít skoro všichni.

4. Každý chce něco jiného

Svoboda volby se stala jednou z nejvyšších hodnot. Každý má právo na svůj hodnotový rámec, každý chce něco jiného. Je jasné, že jedna škola nemůže vyhovět všem.

5. Tržní triumfalismus

Peníze vládnou světem. Postupně z veřejného prostoru vytlačily debatu o morálních normách a etice, debatu o tom, co to je dobrý život. Když ale nevíme, co to je dobrý život, jak na něj můžeme děti připravovat?

6. Všeobecný blahobyt

V rozvinutých zemích už problém chudých není hlad, ale obezita. V takovém světě se zcela mění motivace pro vzdělávání.

Co by se s tím dalo dělat?

Když nevíme, kam plujeme, je každý vítr špatný.

Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz