Přečtěte si: Stereotypy o škole

Je opravdu povzbuzující pročítat si neotřelé a nestereotypní články o školství takovém, jaké doopravdy je, a přitom se snažit poctivě vykonávat šesté nejprestižnější povolání u nás. Nestává se tak často, že by se člověk o současné „škole“ dočetl něco pozitivního nebo aspoň povzbuzujícího. Všichni se upínáme na své negativní zážitky ze školních let, údaje z výzkumů „gramotností“ a potom vše zkombinujeme s tím, jak si sebe samé pamatujeme jako studijní typy cílevědomě se připravující na svou budoucnost. A negativní emoce jsou rázem na papíře.


Z komentáře Jana Nováka v NeviditelnýPes.cz vybíráme:

Na jedné straně se motorem kritiky školství stává tvrzení, že škola neodpovídá současným požadavkům, které klade měnící se svět na mladé lidi. Zároveň však všichni uznávají, že nikdo z nás nemůže vědět, co bude za pár let potřeba. Ocitáme se tak v celkem obtížné situaci. Naštěstí se z ní elegantně dostáváme tím, že po škole požadujeme, aby od obsahu (informace) přistoupila k formě (kompetence), která snad bude použitelná vždy a všude. Vzniká pak samozřejmě otázka, nakolik lze tyto dvě kategorie oddělit. Naštěstí dává tento pohled celkem dobrou příležitost postavit proti sobě odpudivé a zastaralé „memorování“ a moderní „opravdové učení“, které už „k něčemu“ je. Chceme, aby děti uměly diskutovat (kompetence), ale na základě čeho a o čem (informace) ustupuje do pozadí. Nechci zde být zarputilým obhájcem onoho nenáviděného „memorování“. Není totiž přesně jasné, co to vlastně ona nenáviděná „informace“ je. Pro někoho to může být údaj o tom, v jakém roce se narodila Božena Němcová, nepochybně důležitá představitelka našeho národního obrozování, pro někoho pokyn k tomu, aby podepsal nevýhodnou smlouvu, nebo dojem ze západu Slunce.

Ačkoli je přirozené hledět do budoucnosti, možná by bylo vhodné zdůraznit důležitý a často opomínaný rozměr školy, kterým je minulost. Kritika školy, která ji vidí jako přípravnu na budoucnost, na ni trestuhodně zapomíná. Na budoucnost se však připravíme jedině tehdy, pokud víme, odkud jsme přišli, co tu děláme a jak. Ve škole se totiž celkem nepochybně, snad to všichni uznáme, učí zjednodušené výsledky nejrůznějších vědních oborů, poznatky získané v průběhu času a také určitá tradice mimochodem proto, aby jí bylo rozumět. A když budeme ještě ambicióznější, abychom i světu kolem sebe rozuměli. A k rozumění se bez „informací“ bohužel dostat nelze. Otázkou samozřejmě je, zda musíme něčemu rozumět k tomu, abychom to uměli? Nemusíme přeci vědět, jak funguje zážehový motor, stejně jako nemusíme znát deset vzorců o nakloněné rovině, abychom se s autem dokázali rozjet do kopce. Stejně jako nemusíme vědět nic o devatenáctém a dvacátém století či osmadvacátém říjnu, abychom nadšeně skandovali pronárodní hesla či fandili našim hokejistům a obecně a nekriticky byli hrdí na to, že jsme Češi. K čemu nekritické „češství“ nebo jiné „národovectví“ vede, jsme poznali v historii několikrát.