Jiřina Holotová: Chudák české školství aneb Chládek versus Klaus ml.

Reformy českého školství nabraly na síle především po roce 1990. Takřka s každým vyměněným ministerským křeslem přišla do škol nová vize ministrů a jejich stran.


Za více než dvacet let je školství nejméně stabilním ministerstvem a kvalita výuky je narušována neustálými změnami školských legislativních rámců. Učitelé místo toho aby učili, dělají spoustu administrativních úkonů, mění osnovy, vzdělávací programy, hodnocení, systém maturit a závěrečných učňovských zkoušek, absolvují nesčetný počet školení a kurzů, zabývají se nesmyslnými programy a projekty, které ke kýženému výsledku stále nevedou.

Stejně tak je tomu i nyní, kdy se ministerského křesla ujal sociální demokrat Marcel Chládek. V tomto případě je nutné konstatovat, že jsou kroky ministra a zásahy do skomírajícího českého školství velmi aktuální, jelikož poměry v resortu školství jsou značně neutěšené. Je ale potřebné o každé reformě přemýšlet dopodrobna a řádně nastavit pravidla a nikoliv zase vše ušít horkou jehlou. Pokud se opět řekne a udělá pouze A a neřekne se B, může ze záměrů ministerstva školství vzejít další fiasko a další legislativní blud.

Velkou změnou, která se chystá, je reforma financování regionálního školství. Má své zastánce i odpůrce. Největším jejím oponentem je Václav Klaus ml. prezentující politiku ODS, který se ohání spravedlností a rovnými právy každého žáka, což znamená, že za každého žáka mají školy dostávat i nadále stejnou finanční částku. Zní to sice logicky a normativ na žáka vypadá na první pohled spravedlivě, ale nezohledňují se v něm lokální, demografické odlišnosti a například i požadavky trhu práce. V příspěvcích pro školy by se měly zohlednit i jiné aspekty. Je nutné, aby kvalita výuky přímo souvisela i s výší finanční podpory školám. Přece není možné, aby škola, ve které se děti nic nenaučí, dostávala stejně, jako škola odkud jdou do dalšího vzdělávání kvalitně připravení žáci. Tento neudržitelný stav způsobil bezesporu systém neregulovatelnosti školství a od roku 1990 jisté rozvolnění pravidel a prakticky žádný výstupní kontrolní mechanizmus. To souvisí i s další chystanou změnou, kterou je zavedení jednotných přijímacích testů na střední školy.

Co se jich týče, lze s jejich implementací souhlasit pouze částečně. Klaus mladší se nechává slyšet, že je to další úder aktivitě, různosti, svobodě a činorodému životu škol a má své zastánce, kteří ho v tomto populistickém a na první pohled velmi demokratickém názoru podporují. Pravda je ale poněkud jiná a složitější.

Vzhledem ke katastrofální úrovni znalosti některých žáků základních škol a jejich odlišné úrovni je nezbytné, aby byly jednotné testy zavedeny. Ty budou dobrou motivací pro samotné žáky, ale hlavně měřítkem kvality základních škol. Pokud škola bude mít mnoho neúspěšných žáků, kteří nezvládnou přijímací řízení, měla by být i krácena finanční podpora takové škole. Dnes totiž učitelé základních škol nejsou nijak motivováni pro to, aby žáky skutečně něco naučili a připravili je na studium na SŠ, což samozřejmě obecně snížilo úroveň znalostí žáků. Zvýšit pak jejich úroveň natolik, aby byli schopni uspět u státní maturity, je mnohdy nadlidským úkolem učitelů středoškolských. Jednotné testy pro žáky ukončujících povinnou školní docházku nelze tudíž primárně zavrhnout, ba naopak, ale jak už bylo řečeno, když se ale říká A, mělo by se říci a připravit i ono B.

Naprosto nezbytná je totiž jejich diverzifikace. Jiné by měly být testy pro přijetí na gymnázia, jiné na střední odborné školy, jiné na obory s maturitou, čili řešením není jednotný formát přijímaček!

To je vize příliš krátkozraká, která by vedla k velké nespravedlnosti a zbytečné diskriminaci uchazečů o studium na středních školách, jako tomu bylo například do roku 1990. Není žádoucí, aby žáci, kteří si vyberou odbornou školu například zdravotní, dělali přijímací zkoušky z českého jazyka a matematiky. Přijímací zkoušky by měly být určitě z rodného a případně z cizího jazyka, což je v dnešní době aktuální a přijatelná varianta. Dále by střední škola měla mít možnost zadávat jeden volitelný předmět podle jejího zaměření. U gymnázií a průmyslovek například matematiku, jinde biologii, nebo dějepis, školy cestovního ruchu zeměpis atd. Pak by tento návrh nemusel být tolik napadán.

Je to spravedlivé řešení, které zamezí dalšímu fiasku, které vzniklo z podobného důvodu i při státních maturitách. Zde by tato předmětová diverzifikace měla navazovat.

Jak ale navazovat, když v „molochu“ zvaném ministerstvo školství mnohdy „neví pravá ruka, co dělá levá“. Příkladem budiž vytváření nových kurikulárních dokumentů, které bylo zcela odděleně svěřeno dvěma institucím, jednak Výzkumnému ústavu pedagogickému, který garantoval přípravu verzí Rámcově vzdělávacích programů (RVP) pro základní vzdělávání a gymnaziální vzdělávání a dále Národnímu ústavu odborného vzdělávání, který garantoval přípravu verzí RVP pro střední vzdělávání, pro obory s výučním listem a obory s maturitní zkouškou. Tak se i stalo, že v mnohých předmětech výuka na středních školách není navázána na výuku základních škol. Nekoncepčnost a dlouhodobá nesystémovost českého školství trvá doposud, byť byly, alespoň kosmeticky, oba ústavy v roce 2011 sloučeny v jedinou instituci.

Právě důraz na koncepčnost, návaznost a systémovost ve školství, promýšlení a domýšlení jednotlivých kroků, čili konstatování A i B, snížení úředníků na ministerstvu, ve školských institucích a ve výzkumných školských ústavech, jsou kroky, které spolu s účelným čerpáním dotací (vyčerpáno nebylo z Operačního programu skoro 10 miliard) mohou zajistit dostatečný objem financí pro ty nejpotřebnější. Pro mateřské a základní školy v hůře dostupných a méně osídlených regionech, pro malotřídky, pro řemeslné učňovské školy, jejichž žáci budou žádáni na trhu práce, pro méně atraktivní obory.

Návrhy Chládka se tak zdají být bezzubé a nedotažené do konce. Může se stát, že bude následovat řadu svých předchůdců a bude terčem kritiky lidí typu Klause mladšího, který káže vodu a pije víno a nesmírně ho baví role tvrdého kritika a oponenta. Ne každá škola má totiž své bohaté sponzory a ne vše, co se zdá být rovné, spravedlivé, volné a neregulované je cestou k nápravě. O tom, že jsme si všichni rovni a všichni máme stejnou příležitost, vyprávěl na počátku devadesátých let už i jeho otec, Klaus starší, jen nám zapomněl jaksi sdělit, že někteří, pravděpodobně ti dravější a drzejší, jsou si rovnější. Některá školská zařízení jsou opravdu více zranitelná než druhá a to je třeba mít na paměti, také je třeba mít na paměti, že ne každé dítě potřebuje k úspěšnému zvládnutí středoškolského studia bravurní znalost matematiky.

Zdroj: Bc. Jiřina Holotová, Úsvit přímé demokracie