Anna Šabatová: Inkluzivní vzdělávání je jediná cesta proti životu v segregované společnosti

Nová ombudsmanka Anna Šabatová má z předlistopadové minulosti jednu důležitou zkušenost. Jako členka disentu zažila, co to je být ve společnosti menšinou. Právě pomoc lidem, kteří z nějakého důvodu nepatří do hlavního společenského proudu, je jí velmi blízká. Děti se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním nevyjímaje.

V Kanceláři veřejného ochránce práv jste působila už v letech 2001–2007 jako zástupkyně ombudsmana Otakara Motejla. V letošním roce jste se do úřadu vrátila. V čem se změnila situace v oblasti lidských práv za těch několik let?

Vztáhnu to k činnosti ochránce. V ní je problematika lidských práv mnohem více zastoupena, než tomu bylo v prvních letech existence této instituce. Souvisí to s rozšířením působnosti ochránce, ať už jde o ochranu osob omezených na svobodě a prevenci špatného zacházení s nimi, ochranu před diskriminací, nebo dohled nad vyhošťováním cizinců a podobně. Obecně bych řekla, že k porušování lidských práv v demokratické společnosti nedochází záměrně či s vědomým úmyslem práva porušit. Jde vždy více či méně o necitlivý výkon veřejné moci, opomenutí, neprofesionalitu v sociálních službách nebo dlouhodobě přetrvávající stereotypní pohled společnosti. Často porušení práv nemá jasnou a pro každého na první pohled rozpoznatelnou podobu.

Mění se pohled na základní práva?

Ano, mění. Třeba před deseti lety, když ještě neexistovala Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením, brali bychom samozřejmě jako porušení základních práv, kdyby se s lidmi v ústavní péči nějak špatně zacházelo, někdo by je tam omezoval nebo trestal nebo by dostávali špatnou stravu. Česká společnost se ale ještě nedívala tak kriticky na samotný fakt, že lidé stráví celý život v instituci. Po při­stoupení k Úmluvě musíme i toto nahlížet kriticky a snažit se to změnit.

Nebo jiný příklad. Před třinácti lety, když jsme začínali v Kanceláři prošetřovat první případy odnímání dětí, pracovníci sociálněprávní ochrany si nekladli příliš otázky, kdy už je zásah do rodinného života oprávněný a kdy je nepřiměřený. Dnes se vlastně do nového občanského zákoníku promítla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, nálezy Ústavního soudu a sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu a daleko větší důraz se klade na preventivní sociální práci s rodinou. A tak bych mohla pokračovat. Důležité je o lidských právech mluvit, zajímat se o ně a dohlížet na jejich ochranu.

Ve funkci Veřejné ochránkyně práv působíte několik měsíců. Co se vám jeví jako stěžejní téma a na co se chcete v nejbližší době soustředit?

Je mou povinností věnovat se všem problémům, s nimiž se na mne lidé obrátí a které jsou v působnosti veřejného ochránce práv. Nemohu si vybírat a řešit jen něco. Nikdy jsem ale nezastírala, že jsou mi obzvlášť blízká témata týkající se ochrany práv osob omezených na svobodě a prosazování práva na rovné zacházení. Zvlášť u diskrimi­nace jsem přesvědčena, že ve společnosti stále přežívá spousta předsudků, které vedou k tolerování nerovného zacházení. Oběti diskriminace se v takové atmosféře mnohdy ani nechtějí bránit, aby svou situaci ještě nezhoršily. To není správné. Považuji proto za důležité snažit se překonávat stereotypy, měnit přístup politiků i celé společnosti k těmto tématům.

Česká republika je dlouhodobě kritizována za nerovné podmínky ve vzdělávání. V čem vidíte největší problém? Co se daří měnit? Je možné někde přidat?

Každé dítě má stejné právo na vzdělání. Samozřejmě ne každý se stane lékařem či inženýrem, ale na začátku života by stát měl všem dětem garantovat stejnou šanci. Je nepřípustné, aby stát zasahoval do života budoucích generací tím, že určitým dětem bude klást překážky v přístupu ke vzdělání. Mění se to pomalu, ale v souvislosti se současnou vládou a činností ministra pro lidská práva vnímám naději na možný posun k lepšímu. Ne­po­chybně bych více hovořila o rovných šancích ve vzdělání se zřizovateli škol a rodiči všech dětí. Tam často vidím obavy ze změn systému. Mělo by jasně zaznít, že rovné šance ve vzdělání jsou výhodné pro celou společnost, z lidského i ekonomického hlediska.

Často se mluví o inkluzivním vzdělávání jako o způsobu naplnění spravedlivého vzdělávání. V čem spatřujete jeho výhody a jaká jsou podle vás rizika spojená s jeho zaváděním do praxe?

Inkluzivní vzdělávání považuji za jedinou cestu, pokud nechceme žít v segregované společnosti. Děti se už od malička učí vnímat odlišnost jako něco přirozeného, rozšiřují si své sociální vnímání a sociální citlivost. To je něco, co naší společnosti trochu chybí. Překvapují nás projevy nejrůznějšího extremismu, ale i ten pramení z neschop­nosti chápat a respektovat odlišnosti a z předsudků. Právě překonávání předsudků ve společnosti považuji za nejobtížnější část zavádění inkluziv­ního vzdělávání. Vlastně je to jediné riziko, které v souvislos­ti s inkluzivním vzděláváním vidím. Nejde totiž o finanční náklady – co ušetříme na segregovaném vzdělávání, můžeme přesunout do inkluzivního. Hlavně je potřeba začít, netrávit čas hledáním dalších a dalších možných rizik a nechávat vyrůstat další generace bez možnosti řádného vzdělání. Největší nebezpečí vidím v tom, že celá řada pedagogů není na tento model vzdělávání připravena. Přitom učitel je základním stavebním kamenem celého systému. Bez jeho fundovanosti, nasazení a náležitého ohodnocení nemůže model inkluzivního vzdělávání nikdy fungovat.

V současné době se projednává novela školského zákona, která by mimo jiné měla změnit podmínky vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Jaký dopad do každodenního života škol by podle vás přijetí návrhu novely přineslo?

Sebelepší zákon nezajistí rovnost a spravedlnost. Vždy bude záležet na mnoha faktorech a především na lidech (ne vždy právnících), kteří budou školský zákon aplikovat v praxi. Novela, kterou jsem měla možnost připomínkovat, je nepochybně dobrým začátkem. Je srozumitelná a má myšlenku, což je v dnešní době jev, troufám si říci, víceméně sporadický. Je mi sympatické, že míra podpory pro každého žáka bude hledána na individuální bázi. Děti se přestanou zbytečně nálepkovat do třech kategorií a vyjasní se práva a povinnosti, a tím i odpovědnost jednotlivých aktérů (školy, poradenského zařízení, dětí a rodičů). Na druhou stranu je účinnost novely stanovena až na rok 2017, s čímž nesouhlasím. Každý rok čekání prohlubuje neutěšený stav tisíců dětí. Také nesouhlasím s rozšiřováním kapacity nultých ročníků. Stát musí zaměřit své úsilí na budování mateřských škol. Tam vidím budoucnost rovných příležitostí.

Co si myslíte o situaci, kdy náš vzdělávací systém, potažmo školy, nutí rodiče žáků se speciálními vzdělávacími potřebami platit z vlastních zdrojů asistenta pedagoga?

To je jen jeden z příznaků toho, že naše základní školství není nastaveno na existenci různorodého prostředí a neumí s ním pracovat (lidsky, organizačně i finančně). Základní vzdělávání je přece bezplatné. Jelikož na asistenci často doplácí rodiče dětí se zdravotním postižením, může jít podle konkrétních okolností o diskriminaci, neboť u dětí bez postižení taková potřeba nevzniká. Rodiče se mohou u soudu domáhat upuštění od diskriminace a odstranění následku nepříznivého jednání. Za určitých okolností mohou žádat i přiměřené zadostiučinění v penězích. Rodiče však této cesty nevyužívají. Buď z neznalosti, anebo z obavy před zhoršením vztahu ve škole či na úřadě. Chápu i jejich nedůvěru v soudní systém, který rozhoduje těžkopádně a pomalu. Znám ale dobře příběh maminky jednoho autisty, která se nevzdala a dotáhla to až k Ústavnímu soudu. Negativní rozhodnutí soudu v jejím případě považuji za kraj­ně nešťastné. Paní však podává stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Jsem přesvědčena, že vyhraje, a držím jí palce. Svým stanoviskem ji ve Štrasburku podpořím.

Jakou školu byste si přála pro svá vnoučata?

Při této otázce mě napadají otřepaná klišé, kterým bych se chtěla vyhnout. Ale dobře. Určitě bych si přála, aby škola rozvíjela jejich přirozenou zvídavost, nehodnotila podle výsledku na škále 1 až 5, ale aby brala v potaz úsilí, které do práce vkládají, a hodnotila i celou cestu, kterou děti urazily od bodu A do bodu B. To dosud v českém školství postrádám. Chtěla bych, aby je škola naučila úctě k druhým a nenucenou cestou ukázala, že každý člověk má své přirozené místo pod sluncem a může se rozvíjet, pokud k tomu má vytvořeny podmínky. A samozřejmě, aby jednou na čas strávený ve škole vzpomínaly rády.

Článek je převzat s laskavým souhlasem z třetího čísla časopisu Škola all inclusive, který vznikl v rámci projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR