Srovnání obliby školy a matematiky pohledem mezinárodních šetření. Tato krátká studie IDEA shrnuje podrobnou studii Federičová a Münich (2014). Výzkum byl realizován v rámci výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky číslo P402/12/G130.
„Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení. Aby totiž toužil po znalostech a proto se roznícenými smysly účastnil vyučování, jiné věci aby odložil a jen tímto se obíral."
Tento zásadní postřeh uvádí již v 17. století v jednom ze svých pedagogických spisů Jan Amos Komenský (1648/2004). Jak ukazujeme v této studii, tento citát je velmi aktuální i v české současnosti.
Mezinárodní šetření PISA 2012, které bylo zaměřeno na patnáctileté žáky v zemích OECD a v řadě dalších, ukázalo, že téměř 80% žáků těchto zemí se ve škole cítí šťastně. Z celkem 64 zúčastněných zemí vykazují nejvyšší podíl těchto žáků Indonésie, Albánie a Peru (96%, 94% a 94%). Naopak nejnižší podíl takových žáků vykazují Jižní Korea, Česko a Slovensko (60%, 63% a 64%). Ve všech zemích obliba školy a učení klesá s postupem do vyšších ročníků a nižší oblibu vykazují spíše chlapci. Ve vyšších ročnících je obliba nižší u žáků s horšími vzdělanostními výsledky a u žáků rodičů s nižším vzděláním.
Čeští žáci v mezinárodním srovnání vykazují abnormálně nízkou oblibu školy a učení se matematice.
Zatímco ve 4. třídách českých škol je velmi nerado nebo nerado 28% žáků, ve zbytku sledovaných zemí to je v průměru pouze 17%. Navíc v žádné zemi kromě Finska tento podíl nepřesahuje 20%.
U českých žáků 8. tříd je oproti 4. třídám podíl těch, kteří nemají školu rádi, výrazně vyšší (44%), zatímco průměr v ostatních zemích činí pouze 26%. Podíl žáků 8. tříd, kteří mají školu rádi, v Česku, Slovensku a Slovinsku, je na úrovni 50 – 55%, což kontrastuje s téměř 80% spokojených žáků v Nizozemsku a Litvě.1
Velmi nízká obliba školy v Česku je do velké míry způsobena negativními postoji chlapců a to zejména v 8. třídách.
Obliba školy je mezi dívkami statisticky významně vyšší (než u chlapců), a to jak ve 4. tak 8. třídách. Co se týče obliby učení se matematice, ta je mezi chlapci 4. tříd o něco vyšší než u dívek, ale v 8. třídách je tomu již naopak, byť také nejde o rozdíl vysoký.
Zatímco ve 4. třídách je v Česku neobliba učení se matematice („nerad“ a „velmi nerad“) s výsledky v matematických testech pouze mírně pozitivně koreluje, v 8. třídách se již ukazuje poměrně silný negativní vztah. Neobliba učení se matematice se prohlubuje s horšími výsledky. S postupem do vyšších ročníků se tedy vazba mezi horšími výsledky v matematice a její neoblibou prohlubuje.
Ve 4. třídách Česko vykazuje abnormálně vysoký podíl dětí nízkovzdělaných rodičů, které mají školu za velmi oblíbenou. To však již neplatí v 8. třídách, kde již existuje standardní pozitivní vztah mezi oblibou školy a úrovní dosaženého vzdělání rodičů.
Kvantifikovatelné charakteristiky učitelů jako jsou pohlaví, věk a počet let praxe, nevykazují zásadnější vztah s oblibou školy a učením se matematice. V průměru je obliba o něco vyšší v nejmenších obcích.
Reference
Federičová, M. a Münich D. (2014). Učení mučení, nebo škola hrou? Srovnání oblibyškoly a matematiky pohledem mezinárodních šetření. CERGE-EI Discussion
Paper, 2014-227.
Komenský, J. A. (2004). Analytická didaktika (H. Businská a R. Váňová, Trans.).
Brno: Tvořivá škola. (Původní vydání 1648)
Zdroj: http://idea.cerge-ei.cz
Ke stažení: http://idea.cerge-ei.cz/files/IDEA_Studie_5_2014.pdf
52 komentářů:
Psal jsem to už vícekrát, zde i jinde. Matematika je spolu s češtinou jediným předmětem, který se prolíná výukou od první třídy až k maturitě. Přičemž učivo vyšších stupňů stojí a navazuje na stupně předchozí. Nelze řešit soustavy rovnic bez znalostí násobení. Matematika tedy jen plně odhaluje bídu a propad českého vzdělávacího systému. Naplno je v ní vidět to, co v jiných předmětech tak zřetelné není.
Baví nás většinou to, v čem jsme úspěšní, anebo se tak alespoň cítíme.
Když žák, který na základní škole flákal přírodopis, nebo měl třeba i smůlu na špatného fyzikáře přijde na střední školu a zde začne pořádně "makat", může být úspěšný.
To ale v matematice není možné. Přesněji je, ale pouze za cenu zvýšeného úsilí, které musí žák vyvinout, aby dohnal a doplnil neznalosti z předchozích ročníků.
Přitom právě "úsilí, snaha, dřina" jsou slova, která na inovátory a reformátory školství působí jako červený hadr.
Inu, hezky to ten Komenský napsal. Škoda, že jsme zapomněli, že i v novém, změněném světě a nových podmínkách může platit pravda, vyslovená před staletími.
jiný výzkum říká : a/ 10% se chce učit b/ 60% lze přinuti učit c/30% jsou nevzdělatelní jedinci, ale lze je vycepovat,aby fungovali i bez vzdělání,a to přinucení a vycepování musí zajistit stát,jinak se rozpadne...
Naprostý souhlas. Navíc "neoblíbenost" matematiky a zřejmě taky fyziky vychází i z toho, že učivo každého ročníku je svou obtížností o level výše než učivo ročníku předcházejícího, což u předmětů jako zeměpis, dějepis, přírodopis nenajdete. Dokonce lze říct, že botanika a fyzický zeměpis v 6. ročníku jsou pro žáky ZŠ nejobtížnějším učivem z přírodopisu a ze zeměpisu. Češtináři zase uvádějí, že nejobtížnější učivo je v 7. ročníku a že v devítce už v podstatě jen opakují. Navíc v matematice se musí celou hodinu makat, a když se nemaká, učitel to hned zaregistruje. V takovém dějepisu mnoho dětí (zvláště v početnějších třídách) sedí ve "vypnutém" stavu a nic se neděje.
Si říkám, že ještě nikdo nevymyslel třeba Hejného botaniku nebo fyzický zeměpis.
laimes28, jiná výzkum...
Můžete to nějak upřesnit, nejlíp dát odkaz. Rád bych si to přečetl.
Poste.restante napsal: Přitom právě "úsilí, snaha, dřina" jsou slova, která na inovátory a reformátory školství působí jako červený hadr.
Nevím, zda byste uměl skutečně na konkrétních z kontextu nevytržených výrocích doložit, že něco takové tvrdí ti, které pokládáte za inovátory a reformátory. Já si takové nevybavuji, i když nevylučuji, že jsou.
Myslím, že hlavní nedorozumění je v tom, že zaměňujete motivaci a samotnou činnost. To že mě něco baví (já se tomu slovu raději vyhýbám, neb je největším zdrojem nedorozumění, má dva významy: zábava a zaujetí, jen to druhé mám na mysli), že mě to zajímá, že to pokládám za smysluplné, vůbec neznamená, že to nebude vyžadovat úsilí, snahu a dřina. Lidé lezou sami od sebe na Evereste, vystoupají na 70.level ve WoWku, naučí se vlastnosti všech 300 pokemonů a to všechno je pěkná dřina. Jenže je to baví, zajímá, pokládají to za smysluplné!
Zcela souhlasím s tím, že v mnoha oblastech, vlastně ve všech nelze bez úsilí, snahy dřiny ničeho dosáhnout. Současně ale tvrdím, spolu s Komenským (těžko to označit za inovaci, že? :-)), že úsilí, snahu a dřinu nelze vynutit vnější natož negativní motivací. Ano dříve bylo snazší vnější motivaci přeměnit na vnitřní, ale dnes to očividně nefunguje. Vždyť na to si právě v těchto diskusích na těchto stránkách mnozí stěžují, jak se nedaří děti přimět k tomu, aby pracovali s úsilím, snahou a dřinou (dále jen SUD), což dříve pod hrozbou třeba přijímacích zkoušek přece jen většinou fungovalo.
Ano, pokládám za důležité, aby děti pracovali se SUD. A pokládám to za mnohem důležitější, než aby uměli vynásobit dva mnohočleny, zapojit diodu nebo znali datum bitvy ba Bíle hoře. A pokud je budu umět přivést k SUD při řešením Sudoku, ve WoWku v čemkoliv, dám tomu přednost před plněním očekávaných výstupů RVP (ty ostatně pro ZŠ nejsou závazné).
Jako červený hadr na mě naopak působí představa, že děti jsou povinny se učit věci, které je nezajímají a které nepokládají za smysluplné, a to jen proto, že je nějaký trouba napsal do RVP.
Kdo nedbá, aby byl vyučován
Těch rovin a pohledů je tu toliko, že až oči přecházejí a rozum zůstává stát. Pokud si dobře vzpomínám, kdyby se za mého dětství na někoho provalilo, že chodí do školy rád, byl by patrně zbit. To v tom lepším případě. V tom horším by byl doživotně vyobcován ze společenství a patrně i nějakého ústavu by byl zavřen.
Ten výzkum se týká patnáctiletých. Ale kterých patnáctiletých. Těch základně školních, nebo těch středně školních. To by mohl být nezanedbatelný rozdíl.
Vzhledm k počtu odkladů bych hádal, že to budou žáci devátých tříd. V tom případě bych to viděl tak, že máme přiměřeně věku zcela normální děti.
Pokud by to ovšem měli být žáci středních škol, pak by bylo nanejvýš patřičné doložit ten výzkum i šetřením, kolik z těch mládežníků je ve škole z přinucení, a kolik z nich plakalo, když vyšlo najevo, že se dostali na školu, kam jim rodiče, proti jejich vůli podali přihlášku, a kde oni ze strachu vykonali přijímací zkoušky takovým způsobem, že byli nakonec přijati.
Říkávával jsem žákům prvních ročníků, zapamatujte si dobře ten pocit, když četli rozhodnutí o přijetí. Už neříkám. Nic to neřeší.
Velmi záhy vychází najevo, že je škola ale doopravdy nebaví. K pozastavení ovšem zůstává, kolik energie jsou schopni vynaložit, když zahrozí, že pro svoje studijní nevýsledky by museli ze školy odejít. Nemluvím o energii studijně reparační, ale o energii petiční, inspekčně a zřizovačně stěžovací, a nezřídka i trestně oznamovací.
Zvláštní. Ale třeba mi to někdo z expertů, konzultantů nebo i mluvčích vysvětlí tak, abych pochopil.
nějaký trouba napsal do RVP
'Můžete to nějak upřesnit, nejlíp dát odkaz. Rád bych si přečetl to jméno.'
Nechci se na někoho dívat spatra či úkosem, ale troufám si říci, že člověk, který považuje pro svůj budoucí život za smysluplné naučit se vlastnosti tří set Pokémonů, nemůže už z podstaty považovat za stějně smysluplnou třeba trojčlenku nebo nějaké logické funkce.
Většina takových lidí je hnána poměrně silnou potřebou se odlišit od ostatních. A protože zcela mylně předpokládají, že trojčlenku umí každý, když všichni chodili do školy, lezou třeba na Everest. Jednoho pokémonistu znám. Chodil od jednoho k druhému, a všechny obtěžoval svým uměním. Člověk se ho na nějakou dobu zbavil, když jej poplácal po rameni, řekl mu, seš fakt dobrej, chlape.
odkaz bohužel nemám,by by však stejně ideověnepoužitelný,jelikož pochází z 80. let, z doby hluboké totality,kdy ještě svoboda a demokracie neměly včeském školství místo...
záměrná debilizace euroobčanů jest v plném rozmachu,celé evropské školství jest v troskách, snad kromě švýcarského,částečně britského školství,vzpamatovali se ve finsku a provedli jakous takous nápravu svou reformou (2004),dokonce i ruské školství je vr krizi,ale i tam se již pokoušejí o jakousi nápravu,vyhlašují tažení proti jednotným maturitám,mimochodem a to jest velmi pikantní ,naše jednotné maturity a ruské jsou stejné (aneb stalá láska nerezaví)a na vysokých školách tam již vyhlásili otevřený boj boloňskému systému,takže si vezměme příklad ze země, kde zítra již znamená včera!
Pro Pytlíka:
Můžete to nějak upřesnit, nejlíp dát odkaz. Rád bych si přečetl to jméno
http://www.vuppraha.cz/wp-content/uploads/2009/12/RVPZV_2007-07.pdf, stránka 2, u některých si můžete vygooglovat, jací to jsou erudovaní experti, co publikovali, jakou mají pedagogickou zkušenost a tak. A u některých si nevygooglujte nic :-(.
Většina takových lidí je hnána poměrně silnou potřebou se odlišit od ostatních...
Z toho, co píšete, nabývám ovšem dojmu, že dnes se žák výrazně od ostatních odliší právě znalostí trojčlenky.
Pro Šteffla:
Děkuji za seznam doličný. A který že, jeden každý z nich, je ten 'nějaký trouba'?
Kdybych pojal úmysl ještě více drásat svoje už tak dost rozervané útroby, zapátral bych v archivu, jak jsme se tu před lety k celé té povedené reformní taškařici vyjadřovali.
Věřte, pane Šteflle, že bych byl radší, kdyby se byla povedla, a já si mohl, ostatně jako už tolikrát, říci, nu což, pěkně ses zmýlit, vole.
Takhle na mne padá jen obtížně zvladatelný pocit marnosti. A kolikrát ještě padne, než se odeberu do pedagogického očistce. To tu máme kromě kompetencí i standardy, státní maturity, testování, inkluzi, přípravné meziročníky, konkurenceschopnost, kariérní řád, kvalitu práce učitele...
A co se té trojčlenkové exkluzivity týká, začínám mít důvodné podezření, že se některé děti tajně učí. Čas od času se přestanou kontrolovat, a pak se provalí, že o věci něco vědí. Naštěstí pro ně si toho zatím všimnu jenom já.
Opravdu si myslíte, že Komenský tím vřelým zájmem měl na mysli také blbosti jako jsou pokémoni a wow? Nesrovnávají se tu věci příliš nesrovnatelné? 17. století s 21., matematika s pokémony, Indonésie s Českem?
Ondřej Šteffl
Pakliže někdo mluví o potřebě změnit školu a výukové prostředí tak, aby byla zábavná, současně odmítá dril, úsilí a snahu žáka, mluví o škodlivosti memorování a zbytečných encyklopedických znalostech, pak je to v mém chápání nikoliv reformátor, ale deformátor školy.
Encyklopedické znalosti byly požadovány ještě snad po mé generaci, ale neustálé opakování této mantry přivedlo dnešní žáky k absenci nikoliv encyklopedických, anóbrž elementárních znalostí. Uvedu to na příkladu. Za encyklopedickou považuji znalost počtu obyvatel Tokia s přesností na desetitisíce. Za elementární považuji znalost faktu, že je to hlavní město Japonska. Letos jsem zažil maturanta, který to nevěděl a nešlo zjevně o výpadek paměti.
Tvrdím, že k zvládnutí učiva například řešení soustavy rovnic je třeba spočítat mnoho úloh. A to je prostě dřina a naprosto nezábavná činnost. Což je ovšem zcela v protikladu s mantrou "inovátorů" o zábavnosti výuky.
Jasně, že si umím představit třeba veselý detektivní příběh, který nakonec Sherlocka dovede k úloze, řešitelné jako soustava rovnic. Ale to se bavíme o Vašem "zaujetí". Na samotném řešení soustavy pomocí naučených povolených úprav už nic zábavného není.
Stejně jako není nic zábavného na mnohahodinovém cvičení stupnic na houslích.
Slovo "muset" patří podle některých inovátorů mezi slova ve škole zakázaná.
Trpí fixní ideou, že je lze nahradit slůvkem "chtít".
To je sice možné a vlastně i nutné. Ale vždy půjde o náhradu částečnou a nikdy o náhradu úplnou.
Když Mařenka na matematiku nemá "buňky", tak pro ni zkrátka matematika bude zábavná jen občas, ale většinou vůbec.
A mimochodem, s Komenským se poněkud pletete. On nepopíral nutnost žáky k práci přinutit. Třeba i metlou. (ten citát bych musel pohledat.) Je radno připomenout, že své texty psal pro školství, ve kterém bylo zvykem memorovat rozsáhlé latinské texty, aniž by žáci rozuměli obsahu, smyslu ba i jen jednotlivým slovům.
Já naopak tvrdím, že je zcela běžné, že v procesu výuky dochází k situaci, kdy vlastní chuť, zábavnost, přitažlivost, zkrátka veškerá pozitivní motivace se vyčerpá a pak musí její místo zaujmout motivace negativní. V lepším případě je to jen dočasně.
Vždyť přece přiznejme, že naprostá většina lidí ráno vstává do práce se zcela jasnou negativní motivací. Tedy, že když přijdu do práce pozdě, nebo vůbec, tak o tu práci přijdu a tedy i o zdroj peněz na obživu.
Já do zaměstnání chodím, protože mne má práce baví. Ale ani já nemohu říci, že je to tak neustále a každý den.
Tak proč by to u mých žáků mělo být jinak?
POste.restante
někdo mluví o potřebě změnit školu a výukové prostředí tak, aby byla zábavná
Ne! Nečtete co píšu, slovo "zábavná" jsme explicitně vyloučil! Přečtěte si to prosím znova.
poste.restante
Vaše odpověď je pro mě zklamáním. Ohrazujete se a vyvracíte argumenty a slova, která jsme neřekl a nepoužil. To u Vás nebývalo. Zatrpkl jste?
Já naopak tvrdím, že je zcela běžné, že v procesu výuky dochází k situaci, kdy vlastní chuť, zábavnost, přitažlivost, zkrátka veškerá pozitivní motivace se vyčerpá a pak musí její místo zaujmout motivace negativní. V lepším případě je to jen dočasně.
Vždyť přece přiznejme, že naprostá většina lidí ráno vstává do práce se zcela jasnou negativní motivací. Tedy, že když přijdu do práce pozdě, nebo vůbec, tak o tu práci přijdu a tedy i o zdroj peněz na obživu.
I k tomu jsem se vyjádřil:
Ano dříve bylo snazší vnější motivaci přeměnit na vnitřní, ale dnes to očividně nefunguje. Vždyť na to si právě v těchto diskusích na těchto stránkách mnozí stěžují, jak se nedaří děti přimět k tomu, aby pracovali s úsilím, snahou a dřinou (dále jen SUD).
A co se mě týče, mě neznalost hlavního města Japonska neudivuje ani nepobuřuje, znalost řešení soustavy lineárních rovnic u všech maturantů pokládám za zbytečnou podobně jako mnoho dalších věcí.
Já naopak tvrdím, že je zcela běžné, že v procesu výuky dochází k situaci, kdy vlastní chuť, zábavnost, přitažlivost, zkrátka veškerá pozitivní motivace se vyčerpá a pak musí její místo zaujmout motivace negativní.
Ano, přesně tak to je. A patrně je to v ČR častější než jinde, a možná to bude jedna z příčin, že jsme v oblibě školy z posledních.
Pro Pytlika, 3. července 2014 15:24
Zvláštní. Ale třeba mi to někdo z expertů, konzultantů nebo i mluvčích vysvětlí tak, abych pochopil.
Nu, zatím nevysvětlil nikdo nic. Nejspíš to tu experti, konzultanti a mluvčí nečtou. Nebo jim za námahu nestojíš, ty Pytli.
Pro Šteffla, 3. července 2014 21:54
jak se nedaří děti přimět k tomu, aby pracovali s úsilím, snahou a dřinou (dále jen SUD)
Připusťme, což nedá velkou práci, že se to učitelům zjevně nedaří. O vyvolání zájmu už ani nehovoře. Budiž. Ale je tu někdo, komu se s těmi dětmi už konečně něco zadaří? A znamená to snad, že už tedy nikdy, ani jako dospělí se SUDem pracovat nebudou?
A nakonec, pořád mi splývá, kdy se pojednává o dětech základní školou povinných a kdy o nepovinné středoškolské mládeži.
Ohrazujete se a vyvracíte argumenty a slova, která jsme neřekl a nepoužil.
Ne, to nedělám, protože jsem se ve svém příspěvku nevyjadřoval k Vašim názorům, ale k názorům blíže nespecifikované skupiny "reformátorů". A Vás osobně s touto skupinou neztotožňuji.
Proto jsem psal o "někom, kdo ..." a nikoliv o Vás.
Pokud se týče Vašeho pojmu "zaujetí", v tom se samozřejmě shodneme. Mým názorem je, že právě to je jednou z podstat učitelské práce - vyvolávat u žáka zaujetí pro dané téma, pro svůj předmět. "Žák, to není nádoba, kterou je třeba naplnit vědomostmi. Žák, to je pochodeň, kterou je potřeba zapálit."
ale dnes to očividně nefunguje
To si tak úplně nemyslím. Ono to hlavně nefunguje proto, že tuto techniku vlastně nepoužíváme. Když se dříve žák obával, že s dvojkou z chování nebude přijat na vysněnou školu, bylo to pro něj motivací k dodržování pravidel. Když věděl, že jej čekají náročné přijímací zkoušky, věnoval studiu více úsilí. Tedy alespoň ten, který měl studijní ambice.
znalost řešení soustavy lineárních rovnic u VŠECH maturantů pokládám za zbytečnou já také.
Ale u žáků s ambicí studovat vysokou školu už nikoliv.
A patrně je to v ČR častější než jinde a možná to bude jedna z příčin, že jsme v oblibě školy z posledních.
Možná. Ale vezměme v potaz také vliv obecné nálady. Když budeme často číst o případech odhalené korupce, nejspíš budeme korupci vnímat jako problém. Je množství odhalených korupčních kauz dokladem všudypřítomnosti korupce (špička ledovce), anebo je to dokladem fungujícího protikorupčního systému a efektivnosti práce protikorupčních složek?
Dnešní žáci všude slyší, jak je škola nudná. Takže by měla nudit i je samotné, ne? Copak mají s čím srovnávat?
Víme například, že učitelé v Japonsku nijak zvlášť otázku zábavnosti, ani zaujetí svých žáků neřeší. Ani v Indii, na Filipínách, či Rwandě. Ale nepochybuji, že tamní žáci by v podobném šetření vůči škole negativně nevystupovali. V Indii proto, že vzdělání je pro ně cestou jak uniknout osudu. V Japonsku proto, že navzdory strachu ze školy by považovali za nepřijatelné vymezit se negativně vůči všeobecnému názoru o důležitosti vzdělání. A ve Rwandě proto, že by byli šťastni za bezpečné místo.
Slyšel jsem onehdá termín "krize z rozežranosti". Není postoj našich žáků dokladem téhož?
Anebo jinak. Dnešní děti oproti nám mají mnohem snadněji dostupné zdroje zábavy. Stačí zvolit jeden z mnoha TV kanálů, nebo zapnout internet. Důsledkem je, že se neumí zabavit sami. Jejich přístup je pasivní. Jsou konzumenty, ale nikoliv tvůrci zábavy. My hráli večer na horách scénky pro ostatní, vyprávěli vtipy, zpívali písničky, ... Dnes se všichni slezou kolem notebooku a čučí na film. Když navrhnete společnou zábavu, nadšeně souhlasí. Pak si sednou a čekají. - "Bavte mně."
A ve škole je to naprosto totéž.
Zaujmout předem znuděného puberťáka s vysokým očekáváním není jednoduché.
Má snad škola konkurovat zábavným pořadům a on-line hrám. Nemyslím.
V takové konkurenci škola nemůže uspět. Protože učení vyžaduje SUD, zatímco televizní seriál nikoliv.
Řešení tohoto dilematu spočívá, podle mne, v odstranění konfliktu a naopak hledání synergie. My přece nemůžeme televizi a internetu konkurovat, ale měli bychom hledat cesty, jak je využívat. Letos jsem zadal referát do fyziky. Témata byla záměrně volena tak, aby nešlo jen zkopírovat text wikipedie. (Přesto to většina žáků udělala.) Já ale hodnotil spíše třeba text o zvukových efektech. Napsal ho klučina, který dělá zvukaře amatérské kapele svých kamarádů. Fandím Vašemu projektu hodnocení počítačových her z hlediska jejich didaktického efektu. Myslím, že debatovat je možné nejen o knize, ale i o filmu. Ideálně pak o obojím současně. Což takhle třeba rozebrat v hodině různá zpracování Tří mušketýrů v kontrastu s literární předlohou a v kontextu objektivních informací o té době. (Vždyť zanedlouho si budou žáci myslet, že vévoda z Buckinghamu skutečně přiletěl do Paříže vzducholodí...)
Už jsem zde vzpomínal skvělé francouzské seriály "Byl jednou jeden ..." A tak by šlo pokračovat dlouho.
"znalost řešení soustavy lineárních rovnic u VŠECH maturantů pokládám za zbytečnou já také."
Bavíte se o rovnicích, které jsme řešili v osmé třídě?
Jejichž řešení je naprosto triviální?
Co už by potom měl proboha ten maturant vědět, když už ani toto ne?
A pokud je budu umět přivést k SUD při řešením Sudoku, ve WoWku v čemkoliv, dám tomu přednost před plněním očekávaných výstupů RVP.
Pokud bych si měl vybrat, zda s žáky dělat školní předměty bez SUD, nebo sudoku a luštění šifer (které dovedou k odměně) se SUD, pak bych si vybral to druhé. SUD při motivaci zase není tak těžké (a je otázka, zda je to potom ještě SUD).
Ale v životě jsou prostě i věci, u kterých člověk musí vynaložit SUD, aniž by ho to bavilo. Občas je potřeba uklidit byt, zašít prasklé kalhoty, vystát frontu na registru vozidel, napsat dokumentaci k softwaru, dělat otravnou rutinní práci za někoho jiného. I Hejného metoda řeší pořád dokola sčítací trojůhelníky, mladší dcera jich spočítala za školní rok určitě čtyřicet.
Pracovat se SUD s motivací je něco jiného než se SUD bez motivace, ale v životě je třeba obojí.
I have a dream...
že si reformátoři školství zkusí absolvovat alespoň jeden školní rok jako řadoví učitelé. Pane Šteffle, jděte do toho také. SCIO pojede i bez Vás, tak nabídněte zdarma své pedagogické mistrovství některé škole nejlépe v sociálně exkludované lokalitě - sever Moravy nebo sever Čech by byl ideální. Odučte tam jeden školní rok dle svých nejlepších sil a svědomí (něco na způsob této akce http://bit.ly/1o6XX6f). Uvidíte, kolik se Vám podaří z Vašich představ realizovat.
k názorům blíže nespecifikované skupiny "reformátorů".
A nemohl byste jí specifikovat? Já se nemohu zbavit dojmu, že neexistuje.
Uže jsem to jednou psla:
Nevím, zda byste uměl skutečně na konkrétních z kontextu nevytržených výrocích doložit, že něco takové tvrdí ti, které pokládáte za inovátory a reformátory. Já si takové nevybavuji, i když nevylučuji, že jsou.
poste.restante
Jinak se vším souhlasím.
Zaujmout předem znuděného puberťáka s vysokým očekáváním není jednoduché.
Ano, začít se SUD a s vnitřní motivací se musí nejpozději v mateřské školce. Když je PREDEm ZNUDENY, je už většinou pozdě, ale vzdávat se to nesmí.
Jan Hučín
Ale v životě jsou prostě i věci, u kterých člověk musí vynaložit SUD, aniž by ho to bavilo. Občas je potřeba uklidit byt, zašít prasklé kalhoty, vystát frontu na registru vozidel, napsat dokumentaci k softwaru, dělat otravnou rutinní práci za někoho jiného
Ano to je jisté, ale je v tom podstatný rozdíl. Tys to dokonce vyjádřil slovy "je potřeba". Tyhle věci jsou totiž vždy součástí něčeho širšího, k čemu má člověk vnitřní motivaci, a to dodává věci smysluplnost, a proto to člověk dělá. Nikoliv JEN proto, že mu to někdo nařídil, což je ale ve škole běžná situace - žák to dělá JEN proto, že to učitel chce. Žádný širší kontext to pro žáka nemá.
A nemohl byste jí specifikovat? Já se nemohu zbavit dojmu, že neexistuje.
To půjde dost těžko. Nemohu rovnou vysypat ani jména, ani konkrétní citace. Spíše jde o určitý etos, myšlenkové podhoubí lidí, kteří vystupují s "revolučními" myšlenkami na proměnu školy a výuky. Zkusím to opačně. Slyšel jste v příspěvku některého z propagátorů moderních metod a postupů výuky slova jako "dril, učení zpaměti, dřina"?
Použil snad někdy tato slova třeba pan Feřtek v pozitivní konotaci?
PS. Pro jistotu dodávám, že slova reformátoři a inovátoři jsou celou dobu myšlena v nenapsaných uvozovkách.
žák to dělá JEN proto, že to učitel chce
Doporučuji shlédnout film Karate Kid. Učitel Miagi nechá žáka opakovat stále stejné "hloupé" pohyby při natírání podlahy, leštění auta, atd.
Až později se ukáže, že celou dobu šlo o výcvik karate.
Nepřeceňujte žáky. Oni nemusí a často ani nemohou pochopit účel jednotlivých kroků výuky. A mnozí o to ani vůbec nestojí.
To, co se v minulých letech podařilo dokonale zničit, je důvěra v učitele, jakožto profesionála, který ví, co a proč dělá.
Ano, začít se SUD a s vnitřní motivací se musí nejpozději v mateřské školce.
Souhlasím, a já si dokonce troufám tvrdit, že se s tím musí začít v rodině ještě před věkem školky. A to minimálně ve dvou formách: odložení uspokojení a uklízení po sobě (ve třech letech samozřejmě s dopomocí). V šesti letech může mít dítě jako běžnou povinnost vynášet koš, v deseti luxovat a škrábat brambory.
Mimochodem, jak byste vysvětlili pětiletému capartovi, proč si musí uklidit večer hračky a dát špinavé věci do koše, když to přece můžou stejně dobře udělat rodiče? Pro něho je nepředstavitelné, že by to v životě potřeboval. (Jistě, jsou děti, které s tím nemají problém, ale i děti, které to otravuje, pro ty druhé je to SUD.)
Tyhle věci jsou totiž vždy součástí něčeho širšího, k čemu má člověk vnitřní motivaci, a to dodává věci smysluplnost.
Dospělý člověk k tomu jistě vnitřní motivaci má, ale začasté jen negativní. U úklidu ještě možná najde smysluplnost (neshnije přece v nepořádku), ale velká většina programátorů píšou pečlivou dokumentaci jen proto, že jim to někdo nařídil (např. je to ve smlouvě). Určitě je dost lidí, co mají svou práci celkem rádi, ale čas od času mají povinnost dělat něco, co za smysluplné rozhodně nepokládají. Resp. smysluplnost vidí -- podobně jako žáci -- jen v tom, že jim to někdo nařídil.
Ještě se vrátím k té soustavě rovnic. Umím si představit, že by to nemuselo být nutnou součástí základního vzdělání, ale do středoškolské matematiky to IMHO patří. Jednak jako princip, že pro přesné určení neznámých parametrů je zpravidla potřeba mít tolik podmínek, kolik je parametrů (zde matematika funguje krásně jako nástroj pro rozvoj abstraktního myšlení včetně pojmů jako redundance, přeurčenost, kontradikce a ekvivalence podmínek); a jednak jako ukázka algoritmu, jak z podmínek odvodit řešení. Potíž je v tom, že se klade větší důraz na technické řešení problému než na pochopení a uchopení právě té abstraktní stránky problému, není divu, lépe se to zkouší a známkuje. Do maturity podle mě patří obojí, jak abstrakce, tak algoritmus a schopnost aplikace.
Jasňačka. Omelu to tu už asi po sto čtyřicáté sedmé.
Asi by si leckdo poklepal na čelo, kdyby přišel tatík na fotbalový trénink řka: Trenére, naučte tady mýho kluka kopat góly, aby ho to bavilo, protože za ty se platí nejvíc. A všechno ostatní si vetkněte za klobouk, laskavě, protože to nikdy nebude k ničemu potřebovat. Hlavně tady to, koukám, hosání přes švihadlo. Cha cha. Ještě nikdy jsem to na žádnym mači neviděl... Nebo si budu stěžovat na předsednictvu klubu!
Nejspíš by trenér takové pana otce do zadele zčerstva nakopal. A žádná placírka, pěkně bodlem.
Ad poste.restante 4.7. 20:04
"To, co se v minulých letech podařilo dokonale zničit, je důvěra v učitele, jakožto profesionála, který ví, co a proč dělá." Nevím, kdo tu důvěru zničil. Ale mohli to být sami učitelé a učitelky. Jakou profesionalitu nabrali ti starší studiem socialistické pedagogiky? A co ti mladší, kteří didaktické manýry od starších odkoukali? K tématu, o němž je řeč, mám doporučení podívat se na blog Freedom to Learn (Peter Grey) - Role hraní a zvídavosti jako základ pro učení. Nebo se začíst do publikace O štěstí a smyslu života (autor M. Csikszentmihalyi), kde je mnohé o vyučování a učení. Ani nevím, jak se profesionálové ve školách dále vzdělávají, ale podle obsahu různých debat k problematice vzdělávání to asi nebude nic moc.
Pane Václavíku, nechci se vměšovat, ale...
Vámi označená "socialistická pedagogika" si rozhodně nezasluhuje opovržení. Spisy z oborových didaktik, vzniklé v 60. - 80. letech většinou na základě empirických metod a v souladu s tehdejší edukační realitou, respektující zkušenosti minulých generací výzkumníků a pedagogů, byly špicí ve vývoji odborných publikací. Stačí, když si z nich dnes vymažete slůvka poplatná ideologii - a máte aktuální, psychologicky poučené, zcela věcné spisy o tom, co a jak učit. Snad s výjimkou žáků s poruchami učení - ty se asi tenkrát nevyskytovaly. Také inkluze tolik nekvetla. V ostatních ohledech jsou to fantastické a dodnes nepřekonané knihy - mám jich plný regál a chráním jako oko v hlavě. Ty moderní "okopírovávky", jedna opisující víc než druhá, samé překlady autorů odjinud... díky, nechci.
A proč to mladí profesionálové nečtou? Řekla bych, že jim chybí důvěra, že se z knih dá něco naučit. Ještě tak něco zkopírovat z wikiny, naučit látku nejlépe z několika áčtyřek, co někdo někde opsal a rozeslal po síti. Fakt se jim divím, že ty skvělé současné publikace tak drze ignorují. Co s tím?
Jakou profesionalitu nabrali ti starší studiem socialistické pedagogiky?
Ach ano. Vlečeme tu zpropadenost napříč epochami jako kouli na noze.
Ještě, že se alespoň profesoru Hejnému podařilo vymanit. Bohužel jsem zatím nedohledal, v kterém to společenském zřízení začal v roce 1975 svůj dlouhodobý experiment. Snad, že čerpal z poznatků svého otce, určitě ještě z předválečné doby.
Tomu bych i rozuměl. Od svého dolněbojanovického dědy, ševce, vím například, že takový potěh má až zázračné výchovné a vzdělávací účinky. Víte?
Vl. Václavík
A víte, že jsem ani nic jiného nečekal?
Jistěže to byli učitelé sami, kdo se začal nazývat "učitelská socka".
To učitelé vlivem své socialistické servility začali lézt do zadku podnikatelům a politikům, viďte?
Vždyť "kdo neumí, učí", že?
Zvláštní, že všichni ti "úspěšní podnikatelé" současnosti, jsou vesměs produkty "socialistické pedagogiky.
Zvláštní, že všichni ti mladí učitelé v současnosti projevili tak málo svobodného myšlení, že se zmohli jen na "odkoukání didaktických manýrů" od svých postsocialistických předchůdců.
Víte, jako žák jsem měl vcelku štěstí na skvělé učitele. (Až na pár výjimek.) Některé jsem později poznal jako kolegy. A některé z nich, jako učitele mých dětí. Po celou tu dobu byli skvělí. Jenže dnes si na ně kdejaký hlupák otevře hubu, protože on přijel do školy několikrát dražším autem, než na jaké se oni kdy zmohou.
Tenkrát jsme se k nim chovali s úctou a respektem. Když o nich slyším mluvit vrstevníky mých dětí, je mi smutno. Z těch žáků.
Nebyli to učitelé, kdo indoktrinoval společnost tak, aby vše přepočítávala na peníze. Ale byli to hloupí učitelé, kteří si neuměli dupnout, jít do stávky podobně jako jiní a vynutit si své příjmy a s nimi i respekt.
Tato společnost se rozhodla, že ji nezajímá vzdělání, které znamená budoucnost.
Tato společnost se ústy a činy svých politiků rozhodla, že vydá na svou budoucnost jeden z nejmenších podílů veřejných prostředků ze všech vyspělých i méně vyspělých zemí.
Tato společnost má jen takové školy a učitele, jaké je chtěla mít.
Tato společnost může být šťastná, že učitelské povolání většina z nás vykonává z lásky k dětem a ke své profesi.
Navzdory podceňování, navzdory urážkám.
Tvoří učitelé společnost, či společnost učitele?
Bylo dřív slepice nebo vejce?
"Matematika tedy jen plně odhaluje bídu a propad českého vzdělávacího systému".
Touto větou bylo pane poste.restante řečeno vše.
To, co se v minulých letech podařilo dokonale zničit, je důvěra v učitele, jakožto profesionála, který ví, co a proč dělá.
1. ve své praxi podnikatele jsem se naučil jednu věc: nejdřív řešme problém (a ten tu je!) a až potom (možná) hledejme viníky.
Ano, učitelé ztratili velkou část své autority (=žák se učí proto, že to učitel chce, příklad z Karate Kid je jen nostalgií, dnes už by to nešlo, a v tom to je), a pokud chtějí dál své žáky učit, budou muset hledat JINÉ cesty jak žáky motivovat.
2. Já si nemyslím, že za to mohou učitelé. Prostě svět se změnil a stále se mění a bude měnit! Učitel už není (a nikdy už nebude) majitel pravd, které jiní neznají, není (a nikdy už nebude) jeden z několika vzdělanců v obci, úpadek autorit je obecný atd. Změn je celá řada, probíhají velice rychle a učitelé se právem cítí ohroženi. Jejich profese se dramaticky změní a mnozí budou muset hledat jinou práci. A to není ničí vina, s nástupem automobilů si také kočí a vozkové museli hledat jinou práci, z některých se stali řidiči. (K nahlédnutí doporučuji tohle ale podbných stdují existuje na světě celá řada.
Bylo dřív slepice nebo vejce?
Znám taky jednu:
Kolik andělů se vejde na špičku jehly?
Prý tři... matka, manželka a tchyně.
Jinak.
Učitelé jsou nedílnou součástí společnosti. A podle toho to taky tak vypadá.
Zkuste si nenechat všechno líbit, a za pár let budete mít skříň plnou skvělých podkladů pro knihu o tom, jak tupost se zhovadilostí světu vládne, a pokrytectví s bratříčkováním jim slouží. Kolikrát stačí jen se dívat kolem sebe a pozorně poslouchat.
Jsou-li učitelé paka, pak otázka zní, kdo je do systému dostal. Logika mi napovídá, že ten, komu pakovitost vyhovuje, nebo ji nedokáže detekovat, neboť je sám pakem na kvadrát. A instalátor kvadrátu je pak pakem kubickým. A tak dále, až se dostaneme k nadsvětelné pakovitosti, což je možné až v dimenzi sedmé. A pokud se nemýlím, měla by to být voličská základna. Kruh se uzavírá... standardní pakárna nového věku.
Učitel už není (a nikdy už nebude) majitel pravd
A kdy u nás byl naposled? Možná někdy v době národního obrození.
To vždycky někdo někde něco zaslechne, nejlépe o vzdělávacím systému původních obyvatel ostrova Bali, a snaží se to naroubovat do některé z našich Lhot.
Ten příměr z vozkou není, pane Šteffle na místě, neboť se nejedná o změnu podstaty profese, ale o změnu podstaty pracovního nástroje.
To já mám rozhodně lepší studii k zamyšlení.
Ano svět se mění. Řekl bych, že od jaktěživa. Jsou ale naprosto zlomové události, které ovlivní vývoj lidstva naprosto zásadně. Namátkou třeba 4. září 1964. To nemůžete popřít.
A na závěr jeden citát:
„Žádný inteligentní panovník nepřišel. Nikdo v království mne nechce za učitele. Nastal čas zemřít.“
Konfucius, 552–479 př.n.l.
Ad E.K. 6.7. 0:42
Paní Kukačková, podle mě si socialistická pedagogika zasluhuje opovržení, protože zavrhla mnohé pedagogické názory a jejich nositele z čistě ideologických důvodů. K tématu nízké obliby školy a učení se matematice mám jednu zajímavost z přednášky významného moravského pedagoga a učitele Josefa Úlehly z roku 1896 nazvané "Jak učiti počtům?". Po příkrém odsouzení dosavadních vyučovacích metod (včetně fyzických trestů) Úlehla uvádí svá doporučení i zajímavé zkušenosti. Bylo to před 120 lety, když "... kdykoli byly podmínky příznivy, hoši zanechávali hry a na místech, kde se dříve honívali za míčem sedávali pohromadě a počítali, počítali všichni a každý hoch úkol svůj..."(J. Úlehla, Listy paedagogické, 1904). Jistě, i dnes u nás někde děti chodí do školy s nadšením a učí se plny zaujetí, porovnání s ostatními státy - viz výše.
Po roce 1989 učitelky a učitelé sice vypustili marxismus-leninismus, ale jinak navázali na socialistickou pedagogiku i schémata a klišé školy 19. století. Mladá učitelská generace o moc dál nepostoupila.
Svět je tak krásně jednoduchý, když si v něm umíme najít nepřítele, který za všechno může...
Pane Václavíku, děkuji za názor.
Splétáte dohromady několik témat, z nichž mně mimo jiné vychází i snaha poukázat na příčiny dnešního stavu školního vyučování, což je chvályhodné a stojí za diskusi. Ale....
Pojem „socialistická pedagogika“ je chápán různě a stavěn na roveň mnoha jiným pedagogickým směrům spjatým s politickými prvky ve výchovném působení. Pokud tímto chcete označit veškerou pedagogickou vědu (protože pedagogika je vědou) z období socialismu u nás, je velmi scestné ji takto šmahem odsoudit k opovržení. Jako „opovrženíhodné“ může být označeno pouze konkrétní dílo – můžete mi, prosím, nějaké jmenovat? Já Vám proti němu najmenuji celý seznam skvělých prací z té doby, z nichž se dnes čerpá a z nichž se cituje, protože jejich závěry stále platí a navíc jsou precizně interpretovány.
Pokud se na J. Úlehlu zapomnělo (?), nemůže za to „socialistická pedagogika“, ale někdo konkrétní – proč asi? Nemáme i dnes jakési módní trendy a nevzýváme zase jiné pedagogické idoly? A kéž by jím byl aspoň náš domácí Jan Amos. A nezapomínalo se na vše! Připomenu Vám projekt Dům dětství v Krnsku, z let 1920-24. Jeho tradice a pokrokovost neupadla v zapomnění ani v dobách socialismu, kdy byl často zmiňován, ani dnes. Je to jen o tom, hledat dobré vzory a chtít se jimi inspirovat. A to platilo vždy a mělo by platit i (!) dnes. – Jako příklad pozitivního vlivu „socialistické pedagogiky“ můžu uvést myšlenky ruských (tehdy ovšem sovětských) pedagogů, z jejichž výzkumů z vývojové, pedagogické a sociální psychologie, např. v oblasti psychologie vnímání, aj., se u nás v 60. – 70. letech hojně vycházelo. Bohužel po sametu jsme popřávali sluchu pouze myšlenkovým proudům z opačné světové strany a vše ostatní zavrhli, z čistě ideologických důvodů. Taky jsem patřila k nadšeným konzumentům těch západních názorů, zpočátku. Po čase však člověk vidí nedostatky, a že jich je... Každá jednostrannost je chybná. Tak hlavně si toho buďme vědomi i dnes, a nesvádějme nic na ideologie. Máme přece také vnitřní svobodu myšlení, a tu nesmí zlomit ani vnější nesvoboda.
Dobrý den paní Kukačková.
Krchův Dům dětství asi není ta pravá inspirace k řešení našich problémů. To raději Pokusná škola měšťanská ve Zlíně z 30.let. Dovedete si však představit, že by v 70. létech někdo chtěl propagovat principy i metody této školy a tedy propagovat pragmatickou pedagogiku? To by bylo na vyhazov ze školství. Přitom období 70. a 80. let přineslo ve vyspělých zemích do vzdělávání a didaktiky řadu změn, z nichž tam stále těží. My jsme bohužel stáli zcela mimo tento proud inovací a doplácíme na to dodnes. U nás se pedagogika studovala z publikace "Základy socialistické pedagogiky" (SPN, 1983), pokud chcete znát nějaký titul, který si opovržení zaslouží, a to zejména proto, že nepřipouští jiné varianty než je právě výchova v duchu marxismu-leninismu a výchova řízená a kontrolovaná komunistickou stranou (státem).
S využíváním zdrojů sovětské psychologie bych byl velmi opatrný, neboť "sovětská psychologie má nové psychologické východisko, skutečně vědecký světový názor ...", jak se uvádí v předmluvě jedné z učebnic.
Pane Václavíku,
Dům dětství jsem uvedla – jak vyplývá z textu – nikoliv jako příklad optimální koncepce, která by odstranila dnešní problémy, ale jako příklad toho, na co se z minulosti nezapomnělo. Mohu být také zřejmě ráda, že mě učebnice Základy socialistické pedagogiky minula, neznám ji. Necením si ani pragmatickou pedagogiku, jejíž jste zřejmě stoupenec. Se svým nezřízeným podřizováním se zájmům dítěte (vidíte, nevíme ani, jaké to jsou zájmy, lépe řečeno – někdo si myslí, že takové, jiný, že jiné…) a zprvu adorovanou, nyní často proklínanou projektovou metodou, vzbudila v mnohých očekávání spásy pro naši školu. Není to tak, našim tradicím vyhovují spíše jiné metody, které vedou k stejně dobrým cílům a též prostřednictvím aktivity a tvořivosti žáků.
Na rozdíl od Vás nehledám nové metody ani inovace za každou cenu; k čemu vedla školská reforma, „ta zaručeně jedinečná a správná“, vidíme názorně kolem sebe. Problémy našeho školství jsou systémového charakteru. Školství je opět zbytečně zpolitizované, ale váhu pro vládní ministry má ve skutečnosti pramalou. Ideologií školství, jakož i celé země v rámci spřátelených struktur, jsou prachy. Podle toho to v něm vypadá. Učitelé v tomto nezmohou vcelku nic.
Dovětek k ruské psychologii. Současnou nemám čas sledovat. Ještě před listopadem jsem ale měla možnost zúčastnit se, osobně nebo korespondenčně, několika mezinárodních akcí, kde byli i pedagogové a vědci ze západní Evropy. Můžu Vás ujistit, že jména tehdejších ruských psychologů a neuro-fyziologů tam byla z hlediska jejich odborných výsledků ceněna nejvýše. Čímž nechci naznačit, že současné výzkumy v americké psychologii jsou méně cenné, to rozhodně ne, na to je tam příliš ambiciózních univerzitních center. Jen mě občas napadá, že některé objevy jsou tak trochu o nesmrtelnosti chrousta.
Ehm. Mohl by tedy pan Václavík uvést některé konkrétní pedagogické zásady, či metody, z dob socialismu, které jsou pro dnešní dobu přežité a tudíž naprosto nepoužitelné?
Pochopitelně vyjma vedoucí úlohy strany.
Ať se bavíme o něčem konkrétním a ne jen o nálepkách.
Přičemž účast zástupců pedagogických fakult v této diskusi by dozajista byla vítaným přínosem.
Jako Cimrman říká 'Budoucnost patří aluminiu',
tak Pytlik trvá na 'Smysluplná pedagogika skončila Herbartem'.
Třeba o jeho nadčasovosti vypovídá i fakt, ža jako zarytý herbartovec jsem peskován za nadměrné uplatňování 'těch svých' moderních vzdělávacích a výchovných metod.
'Herbartovce' nezaměňujme, prosím, s 'herbartistou', zastáncem herbartismu, silně pokrouceného vykladači nesmyslů.
Pane Pytliku, Cimrman údajně nestihl prokázat své podezření, že herbartismus (ten pokroucený) je ideovým východiskem socialistické pedagogiky.
Nás teda náš třídní lýskal u tabule fest (teda holky ne, jen kluky nejotrlejší, když vyváděli). A to už byl hluboký sociálismus.
Paní Kukačková,
že by pragmatická pedagogika stavěla na "nezřízeném podřizování se zájmům dítěte" - to nevím. Mně je sympatická snaha učinit učení zajímavé a propojené s praktickým životem a jeho potřebami. To předpokládá mimo jiné experimentování, řešení problémů na praktických příkladech, kritické myšlení. Prostě "learning by doing", což je známý požadavek, který vyslovil J.Dewey. To vše bylo na přelomu předminulého a minulého století popřením tradiční "herbartovské" školy. V pragmatismu nalezla teoretické zdůvodnění i projektová metoda, která se u nás rozšířila v několika pokusných reformních školách koncem 20. let minulého století (iniciátorem byl Václav Příhoda). Tato metoda tedy není nic nového, v rukou neodborníků může však být představována jako záchrana vzdělávání, nebo naopak zatracována. Záleží na učitelích.
Pokud jde o reformní kroky po roce 1989 tak nevím, jak to myslíte. Bílá kniha byla špatně napsaná? Nebo byla špatná jen realizace? Teď se chystá Strategie 2020. Pochvalme ji, nebo rozcupujme.
Ještě musím zareagovat na poste.restante. Konkrétním příkladem činnosti naprosto nevhodné pro výuku matematiky je stále úporně přežívající hra - soutěž na zmrzlíka, zamrzlíka, též na početního krále. Používá se především na prvním stupni a dovede některým dětem matematiku pěkně zošklivit. Jde o rychlé počítání. Všichni se postaví, kdo nejrychleji odpoví si sedne. Nakonec zůstane stát ten nejhorší. To bych zakázal.
My hráli na zmrzlíka v angličtině. Tam byste jej zakázal také?
Já to znám talé jako hru na pilotu (neplést s pilotem) nebo na solňáčku (viz Lotova žena). To abychom byli džendrově vyvážení.
Pravdou je, že nedouk nebo hlupák by neměl zůstávat stát. Vůbec nechápu, proč například při projevech ve sněmově tato nehezká praxe stále přetrvává.
...a chci věřit, že Tajný učitel při psaní svých příspevků sedí.
Pane Václavíku,
mám za to, že cíl máme oba podobný. Cesty mohou být různé.
Okomentovat