Jana Jochová Trlicová: Sexuální výchova v přímém přenosu aneb pojďte do kina

Sexuální výchova v Čechách je nyní i název nového českého dokumentárního filmu. Natočila ho na můj podnět paní režisérka Dagmar Smržová, s kterou jsem již dříve spolupracovala na jiném zajímavém projektu Zachraňte Edwardse. Po něm Dáša hledala své nové téma a kauza sexuální výchovy byla tehdy v plném proudu. Navrhla jsem jí, ať to zkusí, s tím, že to není lehké téma, a že zdaleka nemusí být tak dobře přijímané i uchopitelné jako její předchozí projekt.


Dagmar Smržová je však žena velkých výzev, a tak se toho chopila s plným nasazením. Pro natáčení se jí podařilo získat spoluautora nejkontroverznější části Příručky k sexuální výchově, autora kapitol o sexuálních hrách, PaedDr Pavla Petrnouška. Ten byl tehdy jedním z největších odpůrců našeho rodičovského sdružení: Výboru na obranu rodičovských práv (VORP). Petrnoušek kromě ředitelování na jedné pražské základní škole zvládá školit o sexuální výchově nejen děti, ale i další učitele, a to doslova po celé naší republice. Kauza sexuální výchovy nijak neotřásla s jeho přesvědčením, že dělá dobrou věc a skvělou osvětu.

Petrnoušek svolil, že se nechá natočit při tom, jak v sexuální výchově školí jeden pedagogický sbor na malé, krásné, ba přímo poetické (moravské!) vesnici. Tedy v místě, kde byste jeho přítomnost skoro nečekali, protože třeba žijete v podobném omylu jako já. Že přece kořeny vesnice, a moravské k tomu, by měly na rozdíl od Prahy být aspoň trochu zdravé. Ale to byl můj obrovský omyl. Jen jedna jediná věřící pedagožka dokáže trochu oponovat tomu, co se před vašima očima bude odehrávat. Svět víry a hodnot je zde postaven do dokonalého protikladu věcem odehrávajících se na pedagogickém školení. Paní ředitelka připomínající „soušku“ z padesátých let si totiž přítomnost páně Petrnouška doslova užívá. Odhodí zábrany věku i stavu, a když ji sledujete, jak se chichotá jako nezralá dívenka, pocity trapnosti a ubohosti s vámi cloumají celkem silně. Zvlášť když na závěr té trapné ubohosti děkuje, jak moc je profesně i lidsky Pertnoušek pozvedl. Většina pedagogického sboru je na tom ale podobně. V tomto duchu se nese celé školení. Tragikomičnost spočívá v tom, že Petrnoušek toužil být hercem, a tak opojen přítomností kamery předvádí s bezostyšným upřímným nadšením opravdu všechno. Je něco hodně jiného číst, jak to dělá, anebo to i vidět. Kamera totiž zachycuje neuvěřitelné detaily, které jsou podtrženy dokonale vybranou hudbou, a tak na tento film jen tak nezapomenete. Bude vás možná šokovat a padnou otázky, jak je tohle možné.

Pokud se však podaří vzbudit další celospolečenskou diskusi o tom, jaké metody se ve školství mají používat, jaká má být osobnost učitele a jeho morálka, tak aby mohl vychovávat vaše/naše děti, naplní se smysl tohoto filmu, a proto takový šok stojí za to. To, co zde totiž uvidíte, je stále plně aktuální a ohrožuje v podstatě všechny školní děti. Málokoho napadne zajímat se, jaká školení učitelé vaší ZŠ podstupují, a informace se o tom nikde nepodávají. Je tedy důležité si při sledování celého filmu uvědomit, že nejde jen o jednu ukázku jednoho ojedinělého školení, ale o pokus systematicky přenastavit to, co je ještě normální a co už nikoli.

Film má za sebou strastiplnou cestu na svět, pro Českou televizi byl možná málo „sexy“, a tak jej zatím odmítla, stejně tak i další velké televizní společnosti. Proto je jeho pražská premiéra zatím jedinou veřejnou produkcí. Na druhou stranu věřím, že se podaří tento stav zvrátit a najít další kanály k jeho šíření.

Převzato z Konzervativních listů, které text se souhlasem převzaly z časopisu Te Deum