Ondřej Neumajer: Tabuizované tablety do škol

Zkušenosti autora ze zavádění technologií na systémové úrovni vyvolané dlouhodobým studiem problematiky a potvrzené zpětnou vazbou při praktické realizaci projektů touto problematikou se zabývajících.

Začátkem dubna 2014 zveřejnilo ministerstvo školství výzvu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost č. 51 na další vzdělávání učitelů, prostřednictvím které je možné pořídit 20 ks mobilních dotykových zařízení pro zapojené školy. Tento krok spustil na stránkách elektronických i tištěných médií diskuzi ke smysluplnosti zavádění tabletů do škol. Média přitahuje kontroverze, patrně proto byla většina článků polemických, často zavádějících, mnohdy psaných s nepochopením věci. Je proto třeba se této problematice dlouhodobě věnovat a mnohé argumenty vysvětlovat.

Dědictví kostlivce ve skříni

Kdykoli ministerstvo v minulých osmi letech zveřejnilo informaci o nějaké aktivitě, kterou hodlá podpořit zavádění digitálních technologií do škol, netrvalo dlouho a v novinách se objevily titulky Ministerstvo chystá nový Indoš či nějaké podobné nadpisy, které novou aktivitu připodobňovaly vykutálenému projektu Internet do škol, vnímanému veřejností (minimálně ve své první fázi) vyloženě kontroverzně. To je také jeden z důvodů, proč se žádný ministr od konce tohoto projektu v roce 2007 do této oblasti příliš nehrnul. Pro každého politika je takové téma příliš tenký led.

Výsledky sklízíme všichni: digitální technologie, které zásadně ovlivňují životy a chování nás všech, jsou ve školách stále spíše popelkou, k jejich smysluplnému využívání chybí školám podpora a kvalitní vzdělávání, jejich inovačnímu potenciálu skutečně rozumí jen málokdo. Díky chybějící veřejné diskuzi koluje o digitálních technologiích ve výuce množství neporozumění a mýtů (Mýty a mylnosti o ICT ve vzdělávání), které přebírají i jinak přemýšliví lidé. Samostatnou kapitolou je dlouhodobá ignorace této oblasti majoritou českých teoretiků pedagogiky.

Zmíněná výzva je nejčastěji označována jako výzva tabletová, např.: Tabdoš – tablety do škol či Dodoš – dotykáče do škol. Když si ji ale nezaujatě přečtete, zjistíte, že je zaměřena na oblast podpory dalšího vzdělávání pracovníků škol a školských zařízení a v této oblasti se jmenovitě zaměřuje na aktivity jako je koučink, mentoring, asistenci učitelů při pedagogických a technických problémech s využitím ICT ve výuce, strukturovanému vzdělávání učitelů, ředitelů, ICT metodiků na školách, evaluaci, budování on-line komunit pedagogů atp. Zkrátka z nemalé části se věnuje aktivitám, které jsou dnes považovány za nejlepší ověřenou pedagogickou praxi pro podporu zavádění digitálních technologií do výuky, viz např. Co je a co není integrace technologií do výuky, Škola na dotek jako experiment Prahy 6. Není také pravda, že díky této výzvě se školy masivně vybaví tablety. Samotné pořízení počítačů – a to nejen tabletů, ale i netbooků či notebooků, vždy dle požadavků školy – je jen podpůrným opatřením, nikoli hlavním cílem této akce. Tato zařízení jsou určena pro pedagogy, aby se s nimi mohli sami seznámit, nikoli přímo pro práci žáků.

Na druhou stranu, každé aktivitě je možné něco vytknout a jinak tomu není ani v případě této výzvy. Česku zatím chybí celková koncepce, jak si představuje zapojování digitálních technologií do vzdělávání. Z dílny ministerstva školství by se mělo jednat o dokument, od jehož ideovém základu (vize, priority, cíle) by se podobné výzvy měly odvíjet. Na vzniku této koncepce se momentálně pracuje, problematika je ale daleko komplexnější. Musí se odvíjet od Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, jejíž příprava probíhá již přes rok, přijetí je právě aktuální. Za asi největší problém výzvy je paradoxně považováno velké množství poukázaných finančních prostředků (600 mil. Kč) v poměru k relativně malému časovému prostoru (11 měsíců) pro realizaci samotných projektů.

Proč být obezřetný

Níže uvádím několik výhrad, které se k problematice zavádění tabletů do škol objevily v médiích. U každého připojuji svůj názor, některé určitě skutečně stojí za zamyšlení.

1. Výhrada: s počítači tráví děti již tak hodně času, ve škole by měly být od toho uchráněny. Je pravda, že dnešní děti tráví s technologiemi mnoho času, tedy, pokud zrovna nejsou ve škole. Z těch se nám daří vytvářet spíše netechnologická gheta. Nikoli, že by tam žádné technologie nebyly, ale samotní žáci je mají možnost využívat velmi sporadicky. Podle výroční zprávy ČŠI za rok 2012/13 byla přímá práce žáků s ICT zaznamenána na 2. stupni ZŠ v 5,9 % hodin, což odpovídá přibližně jedné a půl vyučovací hodině týdně. Oproti tomu používají děti mimo školu chytré telefony, tablety, notebooky či stolní počítače velmi často, většinou ke hraní, komunikaci s vrstevníky a k dalším aktivitám, které ale s jejich smysluplným využíváním mohou mít jen pramálo společného. Učitel je jediná osoba, která má za úkol děti naučit technologie používat pro učení, jako smysluplný pracovní nástroj, pro svůj další rozvoj. Nikdo jiný to v pracovní náplni nemá a od rodičů to ve většině případů očekávat nelze. Proto je práce s digitálními technologiemi ve škole tolik důležitá. Mají-li rodiče pocit, že jejich děti tráví s počítači příliš mnoho času, měli by tedy především ovlivňovat čas s technologiemi, který tráví děti mimo školu.

2. Výhrada: děti neumějí dobře komunikovat, zato pořád něco dělají s počítači. Je nesmírně důležité sledovat, co přesně děti on-line dělají. Na seminářích si učitelé často stěžují, že děti neumí napsat v písemném projektu kloudně větu, zato ale pořád něco ťukají do mobilu. Problém je, že mnozí učitelé vlastně nevědí, co přesně to žáci dělají. Právě toto nepochopení zvyklostí a kultury mladé generace zhoršuje možnosti nápravy a pokud by se mělo prohlubovat, mohlo by vést k závažnějším mezigeneračním sociálním problémům. Neustále se zrychlující svět kolem nás a naopak konzervativní přijímání změn doprovázející stárnutí k tomu dává dobré základy.

Komunikace je jednou z nejčastějších aktivit, které se mladí lidé prostřednictvím internetu a zejména sociálních sítí věnují. Nikdo nepolemizuje s tím, že potřeba rozvoje osobní komunikace, tedy zejména komunikace tváří v tvář, je pro další rozvoj dítěte zásadní a nezastupitelná. Komunikace elektronická v mnoha profesích významně posiluje a je pravděpodobné, že tento trend bude čím dál, tím více intenzivnější. Až mladá generace dospěje, bude zvyky získané dnes nezávazným klábosením na sociálních sítích přenášet do své práce, charakter komunikace včetně výrazových prostředků se změní, svědky toho jsme již dnes. Úkolem učitelů tedy musí být kultivace projevu nejen ústního, ale i písemného, tedy dnes jednoznačně elektronického. Oboje musí být klíčovou oblastí školní výuky. Skloubit lákavé prostředí světa on-line s výukou a výukovými cíli je důležitým opatřením proti probíhajícímu snižování relevance školy v očích dospívající generace.

3. Výhrada: k technologiím má přístup pouze omezené množství populace, ostatní děti jsou znevýhodněny, vzniká nerovnost vzdělávacích příležitostí. V kontextu zjištění výzkumů (např. PIAAC, PISA), které upozorňují na obzvlášť vysoký vliv socioekonomického statusu rodiny na dosahování vyššího vzdělání v ČR je tato námitka zvlášť důležitá. Právě v této oblasti lze ale paradoxně najít jeden z argumentů pro využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Role školy jakožto jakéhosi sociálního a kulturního svorníku diverzifikované společnosti, který umožňuje nerovnosti různého charakteru zmenšovat, bude stále více posilovat a bude nabírat na významu. Je to totiž role, která je pro školu jedinečná a nenahraditelná. Školy musí fungovat jako jakási záchranná sociální síť a umožňovat vzdělávání v práci s digitálními technologiemi zejména žákům, kteří se k technologiím mimo školu dostávají obtížně nebo vůbec. Musí se veškerým svým potenciálem snažit sociální nerovnosti zmenšovat. Tuto roli musí zastávat i další veřejné instituce jako jsou například knihovny, domy dětí a mládeže.

4. Výhrada: učitelé stojí spíš o interaktivní tabule, které umožňují rychlé změny témat, ruční přetahování obrázků, napojení na internet, ale zároveň se neruší výklad učitele, který může celá třída sledovat. Existují dva odlišné světy. První je svět idealistický, který upozorňuje na možnosti, které nám nové digitální technologie dávají. Mobilní dotyková zařízení jsou prvním masivně rozšířeným osobním zařízením, které umožňuje individualizovat výuku pomocí digitálních technologií. Nikoli pouze různým tempem žáků, ale i charakterem, obsahem a rozsahem jejich výukových činností. K tomu je nezbytné nastolení prostředí 1:1, kdy každý žák pracuje na jednom počítači.
Druhý svět vychází z reálné praxe našich škol, kde vládne hromadná neboli frontální výuka, kterou naši učitelé ovládají. Zmíněné interaktivní tabule jsou typickým příkladem digitálního nástroje dobře podporujícího frontální výuku. Moderní pedagogika hovoří o nutnosti přesunu od hromadné k individualizované výuce. Ten nespočítá ani tak v didaktických prostředcích, které nám digitální technologie nabízejí, ale především v hlubokých změnách v kultuře vyučování a učení, kterých se musí učitelé snažit dosáhnout. I tablet v rukou každého žáka může podporovat frontální výuku. Toho jsme ostatně svědky u mnoha pilotních projektů zavádění tabletů do škol.

Zatímco mobilní dotyková zařízení mohou být využívána pro individuální práci každého žáka, interaktivní tabule spíše pomáhá v hromadné výuce. Například v Montessori pedagogice, kde je individualizace vzdělávacího procesu jedním ze základních stavebních kamenů, ve třídě tradiční tabuli nenajdeme.

Celý článek na  spomocnik.rvp.cz