MŠMT připravilo novelu Školského zákona, na kterou napjatě čekaly stovky rodin, které uvažují o domácím vzdělávání dětí na druhém stupni ZŠ. Dosud to bylo možné jen pro školáky do páté třídy. Ministr školství se rozhodl, že na druhém stupni si už musí sednout do školních lavic všechny děti … a tečka. Má to svou logiku, stejně jako každé jiné špatné rozhodnutí.
Důvody, kterými ministr své rozhodnutí podpořil, jen kopírují řadu mýtů dlouhodobě provázejících domácí vzdělávání a které jednoznačně vyvracejí výsledky dlouhodobého pokusného ověřování vedeného pracovníky Národního ústavu vzdělávání, přímo řízené organizace samotného MŠMT.
Pro nezasvěcené do problematiky individuálního vzdělávání je důležité zmínit, že děti vzdělávané mimo instituci školy se musí naučit totéž co jejich vrstevníci, jen namísto učitelů přebírají odpovědnost za způsob, jak k tomu děti dojdou, jejich rodiče. Výsledky zmíněného pokusného ověřování dokládají, že se jim to daří dobře. Ministerstvo čekají určitě důležitější úkoly než bránit se tomu, co prokazatelně dobře funguje. Co mohlo vést ministra školství k tomu, že rozhodne proti doporučení odborníků a vůli rodičů mimořádně angažovaných ve vzdělávání svých dětí?
Ministr Chládek poměrně jasně komunikuje kritéria pro určení cílů školního vzdělávání. Hovoří zejména o návratu úcty k řemeslu, chtěl by oživit tradici školních dílen a pozemků, do každé školy chce nakoupit konstrukční stavebnice. Škola, počínaje mateřinou, je v jeho očích především přípravkou na trh práce. Priority systému tedy přizpůsobuje především zájmům a očekáváním zaměstnavatelů.
Respektuji a oceňuji strategický přístup ministra školství k budoucnosti celého sektoru formálního vzdělávání, byť nesdílím jeho důvěru v jasné předpovědi budoucnosti. Jako rodič se ale koukám i jiné věci. Když ráno posílám děti do školy, běží mi hlavou otázky jako „Těší se tam? Naučí se tam něco, z čeho bude mít radost? Pomůže mu někdo, když bude v úzkých? A když ne… co s tím vlastně můžu dělat?“
Poslední rok pracovního života věnuji zejména diskusím s rodiči, kteří uvažují o založení sdružené školy. Je to neformální instituce, ve které udělá skupina rodičů dohodu o tom, co, jak, kde a s kým se budou učit jejich děti, které jsou podle par. 41 školského zákona v režimu individuálního vzdělávání. Dětem se mohou věnovat společně sami rodiče, učitel vzešlý z jejich kruhu nebo najatý zvenčí. Jde o náročný projekt, který zasahuje celé spektrum rodinného života, od společného přemýšlení nad výchovnými přístupy a žebříčkem hodnot přes rodinný rozpočet až po rozvibrování vztahů v širší rodině nebo i obci. Takových iniciativ znám desítky, možná jich jsou v republice i malé stovky, těžko říct. Samozřejmě přicházejí i těžké chvíle v samotné komunitě, některé končí předčasně, některé se ani nespustí. Ale jsou tady a jejich počet roste.
Nejde o zaryté alternativce, kteří se živí výhradně vzduchem a trvají na jménu dítěte podle květiny, která rozkvetla v den jeho početí. Často potkávám manažery, IT specialisty, živnostníky, kteří jsou zvyklí přijímat odpovědnost za svá rozhodnutí, a mezi dalšími profesemi a osudy také celkem pravidelně i učitele. Tyto skupiny vznikají na vesnicích i v panelákových městských částech. Někdy se sejdou jen přes tichou poštu, častěji je spojuje zážitek z pobytu dětí v kvalitní školce nebo činnost v rodinném centru.
Z většiny setkání mám bohužel dojem, že silnější motivací než pozitivní shoda na hodnotách a přístupu ke vzdělávání je obava rodičů z kvality školy, do které by jejich děti měly nastoupit. Děsí je situace, kdy se ve škole losuje, ke které paní učitelce děti nastoupí. Vidí, jak starší děti ztrácejí spontánní zájem o učení a jsou vedeny k soutěži o známky, razítka nebo puntíky. Často zmiňovaným pojmem je respektující přístup k dítěti, který není kompatibilní s tím, co o škole slyší od svých starších dětí nebo svých známých. Značná část rodičů má obavu, že si škola neporadí dobře se zdravotním nebo kognitivním hendikepem či jinou odlišností jejich dítěte. Nemají pocit, že budou mít možnost dělat s učiteli dohody týkající se přístupu k učení nebo třeba řešení šikany. Zkrátka nevěří, že by je a jejich děti škola brala jako rovnocenné partnery.
Pohled do závěrů šetření PISA organizovaného OECD jim tyto obavy může jen posílit. České děti dosáhly v posledním měření průměrných výsledků v oblasti čtenářské a matematické gramotnosti, ze všech zapojených zemí OECD ale ke škole vyjadřují největší odpor (zjištěný podle odpovědí na otázky jak se ve škole cítí bezpečně a jak silný mají pocit, že jim škola pomáhá). Ani další zprávy pro české školství nevyznívají nijak příznivě (zájemce odkazuji na informace volně dostupné na webu).
Situaci vůbec nepomáhá to, že české školství nemá nástroje na sledování a následné vymáhání kvality jednotlivých škol, což je nezbytný, byť zdaleka ne postačující předpoklad pro její zvyšování. Chybí standard kvality učitelské práce, školní vzdělávací programy jsou i samotnými učiteli často vnímány jako formalita, kterým se mohou, ale nemusejí řídit, školské rady někde fungují dobře a jinde prakticky vůbec, ředitelé nemají nástroje na odměňování kvalitní a penalizaci nekvalitní práce učitelů. Školní inspekce může popsat stav školy, ale to je zhruba vše, co může, navíc se ve škole objeví jen jednou za několik let. Výčet může být mnohem delší i hlubší, každopádně v kvalitě škol jsou obrovské a viditelné rozdíly. Máme školy skvělé, průměrné i špatné. Stejně tak i učitele. Všichni to víme, ale nevidíme způsob, jak to v dohledné době změnit.
Rodiče proto mohou jen doufat, že škola v místě v jejich bydliště (ať už zřizovaná obcí nebo soukromá) bude odpovídat jejich představám či potřebám jejich dítěte. Na prvním stupni mohou ještě využít možnosti domácího vzdělávání nebo založení sdružené školy. Od šesté třídy se ale mohou leda přestěhovat nebo dojíždět za lepším. Mnohé rodiny, které berou vzdělávání svých dětí s maximální odpovědností, upínaly své naděje na zmiňovanou novelu Školského zákona. Ministr školství však tyto dveře hlasitě zabouchl.
Povzdech z jednoho projevu ministra školství, že „stát se zbavil odpovědnosti za řízení školství“ je opodstatněný. Jistě si i on uvědomuje, že současné školství není připraveno nabídnout dostatečně kvalitní služby všem, kteří mají (dokonce právně vymahatelnou) povinnost tyto služby využívat. Nikdo za tento dlouhodobý stav nemůže vinit stávající vedení ministerstva. Když ale vysílá signál v duchu „tohle vám musí stačit a už se není o čem bavit“, cítím namísto tahu na bránu jen malou domů.
Fakt, že stovky rodin kvalitu nabízenou státem placeným školstvím odmítají, je přece sám o sobě významnou zprávou. Systém, který nechce pracovat se zpětnou vazbou, se zlepšovat nebude. Spíše naopak. Proto je v zájmu společnosti, která chce pro své děti dobré vzdělávání, podpořit těch několik odvážných, kteří se rozhodli si onu kvalitu zajistit svépomocí. Jejich existence zvyšování kvality školského systému nijak neohrožuje. Nastavuje ale zrcadlo a narušuje tak důvěru v proklamace o světlém dnešku a zářných zítřcích.
Souhlasím s tím, aby do priorit v oblasti cílů vzdělávání měli možnost mluvit zástupci firem. Neměli by však být hlasem dominantním. Odepřením možnosti dosahovat státem definovaných vzdělávacích cílů v prostředí podle svého výběru posílá ministr vzkaz všem rodinám, že vzdělávání jejich dětí není jejich věc. Ideálu vzdělávání orientovaného na potřeby každého dítě tak dala neviditelná ruka trhu pořádnou facku.
Psáno pro Literární noviny 06/2014.
0 komentářů:
Okomentovat