Jaroslava Simonová: Škola, poslední bašta

Každý podvědomě chce, aby „oni“ poslouchali stejná pravidla jako „já“. Bohužel jejich pravidla nejsou ta má a Marie Terezie ani Marcel Chládek nejsou tvůrci hlavních pravidel, která bych vybrala pro život svých dětí. Vlastně se jim nedivím. Těm, co se jim nelíbí domácí vzdělávání. Jsou to v zásadě lidé řádu. Přáli by si, aby se věci dělaly tak, jak se dělat mají. Podle pravidel. Podle zavedených pravidel se chodí do školy od šesti do patnácti let, tak jaképak copak. Šmitec. Tak to bylo, je a tak to bude.


Pravidla. Někdy je užitečné zamyslet se, proč a k čemu byla ustanovena. Třeba pravidlo o povinné školní docházce. To vzniklo proto, aby stát dal najevo, že má zájem na vzdělávání svých obyvatel. Nebylo to všem z čiré lásky k nim, byly za tím i velmi pragmatické důvody – náročnější výrobní postupy počínajícího průmyslového věku vyžadovaly znalejší pracovníky. Fakt, že škola je zároveň bude vést v duchu hesla „za císaře pána a jeho rodinu“, byl jistě dalším plus.

Netrvalo ale dlouho, než vrchu nabyl předpis vedený filozofií „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž poddaných“. Jsou dnes i rodiče, kteří dokáží své děti připravit na náročné výrobní postupy doma. Dokonce je dokáží vzdělat tak, aby se staly aktivními občany – aktivními členy společenstva, ve kterém žijí. Navíc se jim snaží vštípit pravidla, kterými se škola buď vůbec nezabývá, nebo jenom velmi okrajově. Pravidla, která jim připadají důležitá. Některá z nich jsou více než dva tisíce let stará a leží na pevnějších základech, než je rozhodnutí osvícenecké panovnice. Jiná jsou novější, ale svou důležitost již osvědčila. Další jsou velmi nová a svou platnost ještě budou muset prokázat.

Vlastně se jim nedivím, že tvrdohlavě tvrdí, že jen škola dokáže udělat z dítěte člověka. Lidi z dětí přece udělat potřebujeme a dobrá, pevná, užitečná pravidla, na která by byl spoleh a která by lidé byli ochotni sdílet, prostě nejsou. Zůstává už jenom škola, poslední bašta, kde se pravidla fungování učíme. Rodiče totiž musí do práce, aby monarchie či demokracie vzkvétala, také aby vzkvétali oni. Co na tom, že někdy třeba chtějí vzkvétat jinak než v zaměstnání 7/24. Ve škole se v pravidlech děti rychle vycvičí. Poslouchej, co ti tvůj nadřízený říká a pak to zopakuj. Občas to musíš udělat, ale na to už obvykle nedojde. Vyslechneš si pravidla daná, ale stejně důležité je pochopit ta nepsaná, která jsou ve společenství žitá. Když jdou proti sobě, poslechneš ta nepsaná – je to pro tvé přežití v kolektivu důležitější. Mimochodem, tohle pravidlo ti nikdo neřekne, ale brzy na to přijdeš sám.

Jsou dnes i rodiče, kteří nechtějí v šesti letech vystavit své dítě nepsaným pravidlům, která si matně pamatují ze svého dětství, a která byla za ty dvě tři desítky let ještě rozšířena o nová: jen s dotykovým mobilem do školy choditi budeš, nic, co nemá na sobě vyšitou značku, nositi nebudeš, a mnohá další.
Vlastně se jim nedivím – těm, co se jim nelíbí domácí vzdělávání. Pěkně se zařadili do hlavního proudu a chtějí, aby v hlavním proudu byli všichni. Je to zcela přirozené. Každý podvědomě chce, aby „oni“ poslouchali stejná pravidla jako „já“. Bohužel jejich pravidla nejsou ta má a Marie Terezie ani Marcel Chládek nejsou tvůrci hlavních

pravidel, která bych vybrala pro život svých dětí. Proto tedy, ač se jim nedivím, budu se vždy stavět za právo, aby děti mohly vyrůstat více v souladu se světonázorem svých rodičů než aktuálního ministra školství. Nemusí mít strach, úplně se mé děti názorům Marcelů Chládků nevyhnou, to prostě nejde. Ale dokud to jde – dokud jsem pro dítě hlavní autoritou já, chci závaží na svou stranu přidávat intenzivněji, než mi to umožňuje povinná školní docházka.

Autorka je předsedkyní legislativní sekce Asociace pro domácí vzdělávání. Převzato z občasníku RC MONITOR.

Převzato z Konzervativních listů