Bořivoj Brdička: Ideální model pro hodnocení výukových výsledků

Pojednání o tom, jaké možnosti přináší budoucí vývoj technologií v oblasti hodnocení výukových výsledků určené k nasměrování přípravy nového modelu činnosti České školní inspekce.

Již několik měsíců jsem zapojen do jednoho z modulů projektu NIQES, v němž se připravuje integrovaný systém inspekčního hodnocení vzdělávací soustavy ČR, který bude v příštích letech používat Česká školní inspekce. Ten modul si klade za cíl definovat aktuální obsah klíčových gramotností. Naše skupina se zabývá informační gramotností (IG). K tomu, jak si představujeme člověka disponujícího informační gramotností, se dostanu již velmi brzy, nejprve bych se však chtěl vyjádřit zcela obecně k záměru budovat úplně nový model inspekční činnosti. Samozřejmě z pohledu využití technologií.

Důvodem není jen to, že bych chtěl informovat veřejnost, cílem bude v tomto případě i vedení ČŠI, ministerstvo a hlavně kolegové na projektu pracující. Obávám se totiž, že má snaha vysvětlit jim svůj pohled na věc během časově omezeného prostoru projektových schůzek dosud nebyla úspěšná, a navíc mě přivedla již až tak daleko, že jsem v tomto kolektivu vnímán jako problem maker, asi hlavně díky zatvrzelému vyžadování revize RVP pro oblast IG. To ale také až příště, dnes se podíváme, jak by podle mě měla být vnímána role technologií při nastavování základních principů fungování budoucího modelu hodnocení výukových výsledků.

Velká data

Uvědomme si, že vývoj jasně směřuje ke stavu, kdy bude určitá část výuky realizovaná prostřednictvím technologií. Nechci se pouštět do odhadů, jak velká, ale troufám si tvrdit, že významná. Většina výukových aktivit nezávisle na tématu bude doprovázena využitím digitálních výukových materiálů či primárních zdrojů a tvorbou nějakého obsahu žáky, a to nepochybně též pomocí technologií v digitální podobě online.

Výukový proces musí nutně být založen na tom, že se něco dělá (my informatici si hned představujeme Papertův konstrukcionismus a jeho ideu, podle níž učení nastává jedině tehdy, „zamažete-li si ruce“, což samozřejmě není myšleno doslova). Dříve jsme si produkty své školní práce hezky zakládali do desek a mnozí z nás je mají ještě schované, dnes je posíláme učiteli mailem či v lepším případě prostřednictvím nějakého systému řízení výuky nebo cloudu. Ti dostatečně informačně gramotní si je samozřejmě navíc sami archivují.

Většina současných vývojářů systémů řízení výukových procesů se snaží maximálně proces ukládání toho, co žáci dělají, zjednodušit tak, aby se jím učitel nemusel vůbec zabývat, ale mohl podle těchto dat nastavovat výuku (nejlépe individuálně). Systémy, které toto zvládají, disponují tzv. analýzou výukových výsledků (např. viz Současný stav vývoje systémů adaptivního řízení výuky), v rámci níž dochází nejen k ukládání výsledků práce žáka, ale ukládá se co největší množství různých informací o něm (tzv. velká data). To však je možné pouze tehdy, jsou-li potřebné aktivity realizovány uvnitř samotného systému řízení výuky. Pak lze evidovat aktivity prezenční i online – docházku, výsledky testů, úkoly, cvičení včetně času nad nimi stráveného a mnoho dalších věcí. Může to dojít až tak daleko, že se zaznamená každé kliknutí myší či dotek displeje.

Pokud by se někomu skutečně podařilo školy přesvědčit, aby podobný systém začaly používat (u nás k tomu má momentálně asi nejblíže eKabinet), pak právě uživateli (žáky i učiteli) generovaná data jsou tím nejcennějším artiklem, který získat je hlavním cílem podobných podnikatelských záměrů (Jsou velká data velkým potenciálem nebo velkou chybou?). Jenže tento vývoj vede k poměrně dost zásadním problémům, které je třeba řešit již dnes.

Tím hlavním problémem je Komu patří velká data ve školství? Snahou firem podnikajících v této oblasti je mít možnost se získanými daty nakládat podle svého. To znamená výsledky analýzy či dokonce data samotná prodávat tomu, kdo je ochoten za ně zaplatit. První, kdo se nabízí, je samozřejmě stát, ale představitelné jsou i mnohem méně etické případy. Je jasné, že takto koncipovaný model je výhodný jen pro jednu stranu a navíc vede k představám o „velkém bratrovi“, který vše ví a vše kontroluje. Motivace žáků v takovém systému pracovat by jistě nebyla vysoká a snaha výsledky deformovat velká.

Uživatel vlastníkem

Skutečně funkční systém musí být založen na jiném modelu. Můžeme si ho vypůjčit třeba od vývojáře Microsoftu Jona Udella, který svou již 7 let starou vizi založil na částečkách artefaktů hostovaných cloudovými službami online (hosted lifebits) [1]. V zásadě se jedná o stejný princip, na jakém funguje třeba portfoliový systém Mahara (Hodnocení výukových výsledků v digitálním světě).

Vlastníkem všech hostovaných artefaktů (ve výuce vytvořených digitálních materiálů) je jejich tvůrce, který si je do vlastního portfolia (digitálních desek) sám vkládá. Sám také určuje, co a s kým bude sdílet.

Výraz lifebits je poměrně obtížně přeložitelný, zato dokonale vyjadřuje podstatu věci. Vede k pochopení skutečnosti, že veškerá online činností (vědomou i nevědomou) vytvořena data jsou naše – jsou to součásti našeho života.

Systémy podporující výuku by proto měly být založeny na principech, které nechápou žáky jako zdroj dat určených k podnikání, ani jako podřízené objekty, které je třeba řídit. Tou správnou politikou je vnímat je jako samostatné subjekty, které se snažíme kultivovat. V zásadě něco hodně podobného můžeme říci i o učitelích výsledek ovlivňujících nejvíce.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz